26 Cdo 1359/2024-425
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Jany Misiačkové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Janem Burešem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, proti žalované ČESKÉ TELEVIZI, se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1132/4, IČO 00027383, o 139 919 Kč s příslušenstvím a 137 214 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 382/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 184/2023-393, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 567,60 Kč k rukám Mgr. Jana Bureše, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 859/22, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 3. 2023, č. j. 11 C 382/2019-336, uložil žalované zaplatit žalobkyni - 139 919 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 10. 2019 do zaplacení (výrok I), 137 214 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 10. 2019 do zaplacení (výrok II), na náhradě nákladů řízení 167 678,40 Kč (výrok III), dále žalobkyni uložil nahradit náklady státu ve výši ve výši 634,47 Kč (IV) a žalované ve výši 2 571,53 Kč (výrok V).
2. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 6. 12. 2023, č. j. 21 Co 184/2023-393, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil ve výroku II tak, že se žaloba zamítá co do částky 45 738 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % od 18. 10. 2019 do zaplacení, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok II), změnil ve výroku IV tak, že žalobkyně je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 1 059 Kč (výrok II), změnil ve výroku V tak, že žalovaná je povinna nahradit státu náklady řízení ve výši 2 149 Kč (výrok IV) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 109 991 Kč (výrok V).
3. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje způsobilé vymezení údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání z hledisek uvedených v ustanovení § 237 až 238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“ (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř. a k tomu například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod číslem 116/2014 v časopise Soudní judikatura; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4807/2015).
4. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je za dosud neřešené) nebo jsou rozhodovány rozdílně, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
5. Těmto požadavkům dovolatelka nevyhověla, neboť pouze obecně uvedla, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, aniž by bylo možné z obsahu dovolání dovodit, při řešení které otázky se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a o kterou ustálenou rozhodovací praxi jde.
6. Vytýká-li dovolatelka soudům obou stupňů, že nesprávně posoudily platnost nájemní smlouvy, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podstatou těchto námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil; tím, že dovolatelka na svých vlastních skutkových závěrech buduje odlišný právní
názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení rozhodná.
7. Obdobně ve vztahu k výši náhrady škody dovolatelka brojí proti skutkovým závěrům soudů, jimiž je ale dovolací soud vázán. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
8. Námitky o neprovedení všech navržených důkazů nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; uvedený předpoklad však v projednávané věci naplněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
9. Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, dovolání však zjevně proti této části rozhodnutí nesměřuje, neboť v tomto rozsahu není ani odůvodněno. Nadto dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není objektivně přípustné (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
10. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu