26 Cdo 1382/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně K. U., zastoupené advokátem, proti žalovanému
statutárnímu městu B., městské části B. – s., zastoupenému advokátem, o určení
nájemce bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 49 C 88/2001, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2003,
č.j. 19 Co 77/2002-54, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.625,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11.
2001, č.j. 49 C 88/2001-39, zamítl žalobu s návrhem na určení, že žalobkyně je
nájemkyní bytu č. 9, I. kategorie, o velikosti 2+1, v 5. podlaží na ulici K. 70
v B. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Soud
prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně
neprokázala, že trvale žila se svým dědečkem F. Ř., předchozím nájemcem
předmětného bytu ve společné domácnosti v den jeho smrti; nemohlo na ni proto
přejít právo nájmu bytu podle 706 odst. 1 obč. zák., byť splnila druhou
zákonnou podmínku - neexistenci vlastního bytu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 22. 10. 2003, č.j. 19 Co 77/2002-54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil skutkovým
zjištěním a závěrům soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
posouzením věci, na základě něhož byla žaloba na požadované určení zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a v němž uvedla,
že „k důvodnosti dovolání odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. a co se
vad týče na ust. § 242 odst. 3 (§ 229/1/c/posl. věta, 229/3 a jiné vady)
o.s.ř.“. Zásadní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce „provádění
důkazů“, neboť důkazy listinami nebyly řádně provedeny v souladu s
příslušnými ustanovení o.s.ř., v otázce, „jak v obdobných typech soudního
řízení nahlížet (hodnotit) na výpovědi vesměs nájemníků sousedních bytů,
pořízených přímo vlastníkem domu ve fází před zahájením soudního řízení, v
otázce „výkladu ustanovení § 119a, resp. jeho aplikace“, když soud ji nesprávně
poučil o její povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní, v otázce „věcné
správnosti ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř., když ve výčtu v něm uvedeném není
…. obsažen předmětný druh soudního řízení, kdy se hmotněprávně oprávněný
uživatel bytu domáhá určení svého práva soudním výrokem“, jakož i v otázce
„jednání za účastníka řízení, resp. jeho zastupování, jakož i s tím související
následné otázce právní moci“. V souvislosti s posléze uvedenou otázkou
dovolatelka namítá, že nebylo „dodnes“ doloženo, že by žalovaný měl nějakého
zástupce, když ve spisu založené plné moci jsou toliko fotokopiemi. Dovolatelka
dále namítá „další vady“, které spočívají v konstrukci důkazního břemena v
daném řízení, které je „velmi těžce unesitelné“, v tom, že soudy jí unesení
důkazního břemena ztížily tím, že neprovedly jí navržené důkazy, jakož i v
nesprávnosti hodnocení důkazů soudem. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření namítl, že v dané věci nejsou dány
podmínky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť dovolací námitky směřují převážně k hodnocení důkazů, a že
tvrzené procesní vady nemohou přípustnost dovolání založit; navrhl, aby
dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se
nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního
stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Jak je patrno z obsahu dovolání, dovolatelka spojuje zásadní význam
napadeného rozhodnutí jednak s (nesprávným) postupem soudu při provádění resp.
hodnocení důkazů, s namítanými zmatečnostními vadami, resp. s jinými vadami
řízení, které mohly mít dle jejího názoru za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, jednak s úvahami o právní úpravě důkazního břemena v řízení o určení
nájemce bytu.
Dovolatelka tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení
nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V
případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Pokud pak z postupu soudu při posuzování podmínek řízení (zastoupení
žalovaného) a při plnění poučovací povinnosti dle § 119a o.s.ř. dovozuje
existenci vad řízení uvedených v § 229 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., je
třeba uvést, že k takovýmto vadám, jakož i k tzv. jiným namítaným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o.s.ř.), dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li
dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány,
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají.
Přípustnost dovolání v dané věci nemohou založit ani úvahy týkající se
důkazního břemena v řízení o určení nájemce bytu. Judikatura dovolacího soudu
(srov. např. rozsudek ze dne 18. 9. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1447/97, uveřejněný pod
č. 40 v příloze časopisu Soudní judikatura 12/1998, rozsudek ze dne 20. 2.
2002, sp.zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněný pod C 1016 v Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, svazek 14 a pod č. 44 v časopise Soudní judikatura 3/2002,
usnesení ze dne 16. 10. 2002, sp.zn. 26 Cdo 211/2001), že důkazní břemeno
ohledně splnění podmínek přechodu práva nájmu bytu tíží ve sporu toho, kdo
jejich splnění tvrdí.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud
dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalobkyni, která po procesní stránce zavinila, že její dovolání muselo být
odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.550,-Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm.
c/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální
částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2
odst. 1, § 13 odst. 1 a odst. 3 vyhlášky č. 117/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. ledna 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu