26 Cdo 1440/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců doc. JUDr. Věry
Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobkyň a) V. M., a b) PaedDr.
R. M., proti žalovanému P. S., zastoupenému advokátem, o určení, že povinnost
žalovaného vyklidit byt není vázána na zajištění náhradního bytu, vedené u
Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 737/2001, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17.1.2006, č.j. 23 Co 480/2005-179,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ale je vázána na poskytnutí náhradního ubytování, a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ke
zjištění, že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 23.5.1991, č.j. 5 C
193/91-5, které nabylo právní moci dne 17.6.1991, byl schválen smír uzavřený
mezi tehdejším vlastníkem domu, v němž se předmětný byt nachází, a žalovaným,
kterým se žalovaný zavázal byt vyklidit po přidělení náhradního bytu,
eventuálně náhradního ubytování, postačí-li podle tehdy platných předpisů. V
době schválení citovaného smíru žalovaný byt užíval společně s manželkou a
dvěma nezletilými dětmi, kteří se z tohoto bytu trvale odstěhovali v roce 1993.
Dále vycházel soud z poznatku, že minimálně v době od roku 1995 do roku 2000,
kdy v bytě došlo k odpojení elektřiny a tím i čerpadla vody, žalovaný byt bez
vážného důvodu neužíval a od r. 2000 do r. 2003 neučinil nic pro zprovoznění
přívodu vody do bytu. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že došlo
ke změně poměrů na straně žalovaného oproti stavu předpokládanému původním
rozhodnutím (schváleným smírem), jímž bylo vyklizení předmětného bytu vázáno na
zajištění bytu náhradního, neboť žalovaný již po delší dobu byt neužívá, je
rozvedený a žije sám. Soud prvního stupně uzavřel, že výkon práva žalovaného
(trvání na zajištění náhradního bytu jako podmínky vyklizení) by byl v rozporu
s dobrými mravy ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák. a nadále vázal vyklizení
předmětného bytu pouze na poskytnutí náhradního ubytování.
K odvolání žalobkyň i žalovaného Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 17.1.2006, č.j. 23 Co 480/2005-179, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně a dospěl k témuž právnímu
závěru. Podotkl, že ačkoli právo žalovaného v předmětném bytě bydlet do
zajištění bytu náhradního bylo přiznáno pravomocným soudním rozhodnutím, nesmí
být jeho další výkon v rozporu s dobrými mravy. V posuzovaném případě došlo
podle odvolacího soudu od doby uzavření již citovaného smíru ke změně poměrů,
neboť žalovaný od roku 1993 žije sám bez příslušníků domácnosti, a proto není
nadále nutné vázat jeho povinnost byt vyklidit na zajištění náhradního bytu,
nýbrž postačí mu poskytnout náhradní ubytování. Současně však nelze žalovanému
uložit povinnost vyklidit předmětný byt zcela bez bytové náhrady, čehož se
domáhaly žalobkyně, neboť nebylo prokázáno, že by měl zajištěnu jinou možnost
bydlení. Podle názoru odvolacího soudu bylo proto nadbytečné zabývat se důvody,
pro které žalovaný byt neužíval nebo jej užíval pouze občas.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, v jehož textu
směšuje samotnou přípustnost dovolání vycházející z ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř. s uplatněným dovolacím důvodem – posuzováno dle obsahu (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) – nesprávného právního posouzení věci dle ust. § 241 odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Namítá, že předmětný byt nemohl od roku 1994 řádně užívat, neboť byl v
důsledku odpojení přívodu vody pronajímatelem neobyvatelný. Z téhož důvodu byli
nuceni byt opustit i jeho rodinní příslušníci. Navíc žalovaný podotýká, že k
obnovení dodávky vody nedošlo, ačkoli tato povinnost byla žalobkyním stanovena
pravomocným soudním rozhodnutím. Odmítá v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu
vyjádřený „právní názor, že pro změnu soudem schváleného smíru o zajištění
bytové náhrady je rozhodující, že ode dne schválení smíru došlo ke změně
poměrů, a je zcela nerozhodné, proč a z jakých důvodů k této změně došlo, kdo
tuto změnu způsobil a měl-li žalovaný možnost tuto změnu nějakým způsobem
ovlivnit“, a z tohoto důvodu rovněž nesdílí názor soudu prvního stupně, s nímž
se ztotožnil i soud odvolací, že další podmiňování jeho povinnosti předmětný
byt vyklidit zajištěním náhradního bytu je v rozporu s dobrými mravy. Proto
navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a odst. 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ust. § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci určení, že povinnost žalovaného vyklidit
předmětný byt není vázána na zajištění náhradního bytu. K okolnosti, že
rozsudek soudu prvního stupně ze dne 30. 11. 2001, č.j. 8 C 737/2001-28, byl
zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 26. 3. 2002, č.j. 23 Co 95/2001-41, a
věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, nelze přihlížet, neboť
předmětem řízení bylo tehdy přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu, a
teprve poté, co vyšla v řízení najevo existence usnesení soudu prvního stupně
ze dne 23. 5. 1991, č.j. 5 C 193/91-5, podáním ze dne 2. 9. 2003 navrhly
žalobkyně změnu žalobního petitu na určení, že povinnost k vyklizení bytu
(stanovená naposledy citovaným usnesením) není vázána na zajištění náhradního
bytu, tato změna byla připuštěna usnesením soudu prvního stupně ze dne 27. 10.
2003, č.j. 8 C 737/2001-89, a o takto změněné žalobě rozhodovaly soudy obou
stupňů v dalším řízení rozsudky ze dne 9. 11. 2004 a ze dne 17. 1. 2006.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní
pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatel nesouhlasí s právním posouzením soudem zjištěného
skutkového stavu (tj. změny poměrů na straně žalovaného, kterou však tento
podle svého tvrzení „nemohl ovlivnit“) a z něj vyplývajícím závěrem o dalším
výkonu práva žalovaného v předmětném bytě bydlet do zajištění náhradního bytu
jako odporujícímu dobrým mravům ve smyslu ust. § 3 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud (soud prvního stupně) vycházel ze skutkového zjištění, že
usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 23.5.1991, č.j. 5 C 193/91-5, které
nabylo právní moci dne 17.6.1991, byl schválen smír uzavřený mezi právním
předchůdcem žalobkyň a žalovaným o zrušení práva žalovaného k předmětnému
(podnikovému) bytu, který se žalovaný zavázal vyklidit poté, kdy mu bude
přidělen byt náhradní, příp. náhradní ubytování, postačí-li podle zákona.
Podle čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje
občanský soudní řád a notářský řád, jenž nabyl účinnosti dne 1.1.1992,
pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona, jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního
bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky
ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u
soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení,
že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada
vůbec. Uvedené ustanovení tedy zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro
povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt.
V řízení o žalobě, opírající se o ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991
Sb., jde o posouzení, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě
náhradního bytu, založený uvedeným ustanovením, obstojí i z pohledu
hmotněprávní úpravy účinné od 1. 1. 1992 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo1138/99, uveřejněný v Přehledu judikatury ve
věcech nájmu bytu, 2003, str. 132).
Podle § 67 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen
„o.s.ř. před novelou“) mohli účastníci uzavřít smír u kteréhokoliv okresního
soudu; podle § 69 o.s.ř. před novelou platí pro smír uzavřený ve smírčím řízení
podle § 67 a násl. ustanovení § 99 o.s.ř. Podle § 99 odst. 3 věty první o.s.ř.
má schválený smír účinky pravomocného rozsudku. Se zřetelem k uvedenému lze
tedy ustanovení čl. III bodu 6 zákona č. 519/1991 Sb. vztáhnout i na případ,
kdy byla na základě smíru uzavřeného podle § 67 o.s.ř. povinnost k vyklizení
vázána na přidělení náhradního bytu nebo náhradního ubytování. Z toho pro
projednávanou věc vyplývá, že shora označený smír uzavřený mezi právním
předchůdcem žalobkyň a žalovaným je nutno považovat za rozsudek ukládající
vyklizení po zajištění náhradního bytu.
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle
ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k
vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování),
došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení
bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor uvedený v citovaném rozhodnutí je využitelný i poté, co s
účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991
Sb. O tom svědčí rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99,
uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, v němž Nejvyšší soud dovodil, že za splnění předpokladu změny
poměrů, v jejímž důsledku by výkon práva vyklizovaným (trvání na zajištění
určené bytové náhrady jako na podmínce vyklizení) byl v rozporu s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 obč. zák.), může soud – podle § 80 písm. c/ o.s.ř. – určit, že
dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové
náhrady (pro úvahu o změně poměrů je rozhodující porovnání stavu v době
rozhodování soudu se stavem v době, kdy bylo rozhodnuto o vyklizení bytu s
vázaností na zajištění náhradního bytu). V takovém řízení nejde o
znovuprojednání věci; jeho podstatou je určení, zda výkon práv a povinností,
tak, jak byly založeny předchozím rozhodnutím, není v důsledku později
změněných poměrů na straně vyklizované osoby v rozporu s dobrými mravy (§ 3
odst. 1 obč. zák.). Je-li tomu tak, může soud tento nárok zcela odepřít, příp.
rozhodnout o změně formy bytové náhrady. Nelze ani přehlédnout, že po změnách,
které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je
rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli
rozhodováním o lhůtě k plnění; lhůtou k vyklizení bytu je pouze příslušný
časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od
zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve
smyslu ustanovení § 160 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. vyklidit (srov. rozhodnutí
uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod
pořadovým číslem 28).
V posuzovaném případě se soudy obou stupňů neodchýlily od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, když na základě zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru,
že změna poměrů na straně dovolatele oproti stavu v době schválení již
citovaného soudního smíru odůvodňovala určení, že vyklizovací povinnost
žalovaného není nadále vázána na zajištění náhradního bytu, nýbrž pouze
náhradního ubytování, neboť další výkon smírem založeného práva žalovaným by
byl v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák.
Dovozuje-li žalovaný přípustnost dovolání poukazem na rozpor napadeného
rozhodnutí s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák. (nebo přesněji řečeno
zpochybněním závěru, že další trvání na poskytnutí náhradního bytu by bylo
výkonem práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy), je třeba uvést, že podle
ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001,
sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího
soudu, svazek 3, usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a
usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) nelze otázku, zda určitý
výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení
konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, považovat za otázku zásadního
právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto
stavu dovolací soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, avšak
žalobkyním nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měly vůči žalovanému právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst.
5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu