26 Cdo 1459/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobce B. d. V P. 1655, zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. Š., zastoupenému advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 10 C 55/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2006, č.j. 28 Co 201/2006-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.800,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 12. 2005, č.j. 10 C 55/2003-55, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt č. 45, I. kategorie, o velikosti 1+1, v 7. poschodí domu v P. 1, V P. 1655 (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 16. 10. 2006, č.j. 28 Co 201/2006-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že dne 31. 8. 1988 byla na základě rozhodnutí Posádkové správy P. uzavřena s otcem žalovaného, jenž byl vojákem z povolání (a to až do své smrti v roce 2001), dohoda o užívání předmětného bytu, že v této době jeho rodiče spolu trvale nežili, že předmětný byt byl veden v evidenci Ministerstva obrany jako byt přechodně služební, a že žalovaný v bytě nežil se svým otcem v den jeho smrti. Přisvědčil i jeho právnímu závěru, že předmětný byt byl bytem, který měl přechodně charakter služebního bytu (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.), a že této své povahy pozbyl smrtí otce žalovaného. Dovodil, že nešlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, a proto k němu podle § 175 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991, mohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 2162/98); k tomu však v projednávané věci nedošlo, neboť rodiče žalovaného ke dni získání bytu nežili ve společné domácnosti (§ 175 odst. 3 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 1991). Matka žalovaného se tak nestala v důsledku smrti svého manžela (otce žalovaného) výlučnou nájemkyní předmětného bytu a žalovaný proto nemůže odvozovat svůj právní titul užívání bytu od jejího souhlasu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný užívá byt bez právního důvodu, a že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč.zák. důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Otázku zásadního právního významu spatřuje v tom, „zda se k bytům charakteru přechodně služebního váže vznik práva společného užívání manžely“, kterou soudy obou stupňů řešily v rozporu s hmotným právem. Uvádí, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp.zn. 3 Cdon 152/96, jednoznačně vyplývá závěr, že „jedná-li se o byt služební přechodného charakteru, váže se k takovému bytu vznik práva společného užívání manžely“. Zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu (soudu prvního stupně), který dovodil, že jeho rodiče v době uzavření dohody o užívání bytu spolu trvale nežili a uvádí, že správně měl zjistit, že jeho rodiče tvořili v bytě spolu s ním společnou domácnost (standardní rodinu), a že o svého otce před jeho smrtí s matkou střídavě pečoval. Namítá, že jeho rodičům vzniklo k bytu právo společného nájmu, čímž zároveň byt pozbyl charakter bytu přechodně služebního, neboť nájemcem bytu se stala i jiná osoba ve smyslu ustanovení § 8 věty za středníkem zákona č. 102/1992 Sb. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že se nezabýval jeho námitkou, že změna postoje svědků (M. F., P. Š. a B. D.) – kteří nejprve podepsali potvrzení, že žil se svým otcem v bytě před jeho smrtí, avšak ve svých svědeckých výpovědích toto soužití zpochybnili – je účelová, neboť v době podpisu potvrzení byli již nájemci bytů v předmětném domě a členy žalujícího družstva; z těchto důvodů měl odvolací soud k jejich výpovědím přistoupit jako „ke svědectvím účastnickým“. Namítá rovněž, že odvolací soud nevzal v úvahu otázku dobrých mravů a otázku právní ochrany nájemce, který vždy řádně plnil veškeré povinnosti. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelem formulovaná otázka není otázkou zásadního právního významu; navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). K okolnostem uplatněnými dovolacími důvody dle § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, „zda se k bytům charakteru přechodně služebního váže vznik práva společného užívání manžely“. Právní závěr, že předmětný byt byl bytem vojenským, přičemž nešlo o byt trvale určený pro ubytování pracovníků organizace ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., a že měl posléze charakter bytu přechodně služebního, nebyl dovoláním napaden; proto z něj dovolací soud vychází.
Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 19. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 2162/98 (na který odkázal odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku), dospěl k závěru, že vojenské byty uvedené v § 68 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace; vznik práva společného užívání manžely k takovému bytu tedy nebyl vyloučen. Uvedený závěr vyplývá rovněž např. z jeho rozsudků ze dne 20. 12. 2000, sp zn. 26 Cdo 119/2000, ze dne 30. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2287/98, a ze dne 31. 10. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2657/2000. K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší soud i ve vztahu k bytům ministerstva vnitra (srov. jeho rozsudek ze dne 31. 12. 1997, sp.zn. 3 Cdon 152/96 /uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998/, na který odkazuje dovolatel).
Pokud tedy v dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že ačkoliv k bytům, jež nebyly určeny k trvalému ubytovaní pracovníků organizace, mohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely, avšak v dané věci se tak s ohledem na neexistenci společné domácnosti rodičů žalovaného nestalo (§ 175 odst. 3 obč.zák ve znění účinném do 31.12.1991), a nedošlo k jeho transformaci na společný nájem bytu manžely, posoudil tuto otázku zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolatelem označená otázka proto není otázkou zásadního právního významu, a její řešení přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) nezakládá.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele zpochybňující zjištění odvolacího soudu, že rodiče žalovaného v době vzniku práva užívání předmětného bytu spolu trvale nežili, neboť směřuje proti zjištěnému skutkovému stavu, resp. proti hodnocení důkazů (svědeckých výpovědí) odvolacím soudem. Dovolatel přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který z procesního hlediska nese odpovědnost za to, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§ 2 odst. 1, 7 písm. d/, § 15 ve spojení s § 14 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2008
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu