U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Postupicích 58, proti žalované městské části Praha 2, se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20/600, IČO 00063461, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 168/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2015, č. j. 58 Co 329/2015-149, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 5. 2015, č. j. 20 C 168/2013-123, zamítl žalobu na určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 14. 6. 2013 z nájmu žalobce k tam specifikovanému bytu, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j. 58 Co 329/2015-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Dospěl k závěru o platnosti posuzované výpovědi z nájmu bytu jak z hlediska její určitosti (žalovaná specifikovala dlužnou částku i období, za které dluh vznikl), tak ohledně naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, které není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil všechny rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
Především nelze přehlédnout, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.) dovolatel uplatnil rovněž nezpůsobilý dovolací důvod, jehož prostřednictvím se pokusil zpochybnit správnost zjištěného skutkového stavu (výši dluhu). Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud postupoval podle dosavadních právních předpisů (§ 3076 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozsudky z 25. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 1109/2009, z 20. 10. 2010, sp. zn. 26 Cdo 4145/2009, a z 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3435/2015) zaujal právní názor, že ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele (§ 37 odst. 1 zákona obč. zák.) dané z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. b) obč. zák., spočívajícího v neplacení nájemného a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění. Názor odvolacího soudu o dostatečně určitém vymezení výpovědního důvodu uvedením dlužné částky a specifikací období, za které dluh vznikl, je s citovanou judikaturou v souladu.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním je napadán rozsudek „v celém rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Za této situace není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2016
JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu