26 Cdo 1475/2024-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně V. V., zastoupené Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalovanému P. Š., zastoupenému JUDr. Josefem Pitnerem, advokátem se sídlem v Uherském Hradišti, Krátká 143, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 11 C 64/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 Co 1/2023-112, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, k rukám Mgr. Marka Škráška, advokáta se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. 11 C 64/2021-75, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit a odevzdat žalobkyni „nemovitosti, a to pozemek p. č. XY, součástí kterého je stavba, budova č. p. XY, a pozemek p. č. XY, vše v obci XY a k. ú. XY, zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro
2. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 14. 12. 2023, č. j. 14 Co 1/2023-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
3. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť trpí vadami, jež nebyly včas (po dobu trvání lhůty k dovolání) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud neřešené), případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 4/2014“), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 80/2013“). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z § 237 o. s. ř. s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Tato formulace předpokladu přípustnosti dovolání však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srov. R 4/2014). Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v uvedeném ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku „jinak“), a nikoli na případ, jak se snad mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. R 80/2013). Má-li přitom být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
6. Takový údaj se však v dovolání nenachází a nelze jej ani zjistit z jeho obsahu, dovolatel pouze rekapituluje průběh řízení a polemizuje s právními závěry odvolacího soudu, aniž by vymezil přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
7. I kdyby snad měl dovolatel na mysli (s přihlédnutím k obsahu dovolání), že při posouzení smlouvy uzavřené mezi ním a právním předchůdcem žalobkyně se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1977/2007, nebylo by dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud vysvětlil, že u nepojmenovaných smluv určují obsah smlouvy sami její účastníci, kteří si upraví vzájemná práva a povinnosti, jež tvoří obsah smlouvy, která je právním důvodem jejich vzniku. Teprve není-li v určité otázce účastníky nic smluveno, použijí se na závazkový právní vztah vzniklý z nepojmenované smlouvy analogicky ta zákonná ustanovení, která upravují závazkový právní vztah obsahem a účelem nejbližší.
9. Odpovídá-li však uzavřená smlouva určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu, je vyloučeno ji posuzovat jako smlouvu inominátní.
10. V projednávané věci ze skutkových zjištění (jež nelze v dovolacím řízení zpochybnit) vyplývá pouze to, že žalovaný se ústně dohodl s právním předchůdcem žalobkyně, že bude předmětnou nemovitost bezplatně užívat, jiná ujednání, která by se vztahovala k jejímu užívání, žalovaný netvrdil. Jestliže za této situace odvolací soud posoudil vztah mezi žalovaným a právním předchůdcem žalobkyně jako výprosu, případně výpůjčku, neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, uveřejněný pod č. 83/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Výtkami, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené důkazy a že svým postupem zjevně porušily jeho právo na spravedlivý proces, pak dovolatel ve skutečnosti uplatnil vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu