NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 148/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Blanky Moudré
ve věci žalobkyně městské části P. 8, zastoupené advokátkou, proti žalovanému
V. S., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 46/97, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, č. j. 35 Co
27/2002-207, ve znění usnesení ze dne 18. března 2002, č. j. 35 Co 27/2002-213,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2002, č. j. 35 Co
27/2002-207, ve znění usnesení ze dne 18. března 2002, č. j. 35 Co 27/2002-213,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) v pořadí čtvrtým rozsudkem ze
dne 10. července 2001, č. j. 26 C 46/97-185, výrokem označeným jako I. zamítl
žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu „bytu č. 14, o velikosti 0+1, I.
kategorie, nacházejícího se ve 3. podlaží domu č. p. 119 v P. 8, T. ul. č.
19“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a výrokem označeným jako II.
rozhodl o nákladech řízení účastníků. Předchozí (rovněž zamítavé) rozsudky
soudu prvního stupně (ze dne 8. dubna 1998, č. j. 26 C 46/97-60, ze dne 15.
dubna 1999, č. j. 26 C 46/97-102, a ze dne 24. května 2000, č. j. 26 C
46/97-156) byly k odvolání žalobkyně zrušeny (usneseními Městského soudu v
Praze /odvolacího soudu/ ze dne 6. ledna 1999, č. j. 11 Co 379/98-84, ze dne
19. října 1999, č. j. 35 Co 426/99-118, a ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 35 Co
451/2000-173) a věc byla vždy vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 1. března 2002, č. j.
35 Co 27/2002-207, ve znění usnesení ze dne 18. března 2002, č. j. 35 Co
27/2002-213, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. července 2001,
č. j. 26 C 46/97-185, změnil tak, že k výpovědi z nájmu předmětného bytu
přivolil, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty,
která začne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, žalovanému uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený žalobkyni
odevzdat do patnácti dnů od uplynutí výpovědní lhůty (výrok označený jako I.) a
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky označené
jako II. a III.)
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů především za zjištěno, že dne 6. ledna 1995 byla mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem
uzavřena smlouva o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že mezi městskou
částí P. – J. jako pronajímatelkou a M. P. jako nájemcem byla uzavřena dne 14. dubna 1995 na dobu neurčitou smlouva o nájmu „bytu č. 23, I. kategorie, v IX. podlaží domu čp. 1678, ulice B. v P. – J.“ (dále jen „byt M. P.“), a že dne 30. dubna 1993 byla mezi společností označenou jako K. J. CC jako pronajímatelkou a
M. B. jako nájemcem uzavřena na dobu neurčitou nájemní smlouva ohledně „bytu
21, IV. kategorie, o velikosti 1+1 a WC na chodbě, ve 2. patře domu č. p. 702 v
P. 7, ul. A.“ (dále jen „byt M. B.“). Poté zjistily, že k žádosti K. J. byla
rozhodnutím odboru výstavby dřívějšího Obvodního úřadu městské části P. 7 ze
dne 12. května 1995 povolena dočasně (do 31. května 1996) změna v užívání bytu
M. B. na kanceláře. Dále rovněž zjistily, že žalovaný, M. P. a M. B. uzavřeli
dne 25. března 1996 dohodu o výměně bytu (dále jen „dohoda o výměně bytu“), že
podle zmíněné dohody se měl žalovaný nastěhovat do bytu M. B., M. B. do bytu M. P. a M. P. do předmětného bytu, že M. P. se po uzavření dohody o výměně bytu do
předmětného bytu nastěhoval (se souhlasem žalovaného) v roce 1996, že od stejné
doby žalovaný v předmětném bytě nebydlí z důvodů své misijní činnosti v
Biskupství č., a že jeho misijní činnost má pouze dočasný charakter. Z
uvedených skutkových zjištění soudy obou stupňů především dovodily, že dohoda o
výměně bytu je neplatná (neboť v době jejího uzavření byl byt M. B., byť
dočasně, nebytovým prostorem), a že za této situace je žalovaný stále nájemcem
předmětného bytu. Poté dovodily, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání
výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), není naplněn, neboť výkon
dlouhodobé misijní činnosti žalovaného lze pokládat – ve smyslu citovaného
ustanovení – za vážný důvod neužívání bytu. Soud prvního stupně rovněž dovodil,
že ani výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 719 obč. zák. není naplněn. Podle jeho názoru M. P. nastěhováním do předmětného bytu (se
souhlasem žalovaného) realizoval dohodu o výměně bytu v části jej se týkající,
a do bytu se nastěhoval v dobré víře, že dohoda o výměně bytu je platná; jinak
řečeno do předmětného bytu se nenastěhoval na základě smlouvy o podnájmu, o
čemž podle soudu prvního stupně svědčí i skutečnost, že ani žalovaný neměl v
úmyslu se do předmětného bytu po určité době, tj. po ukončení doby jeho
podnájmu, vrátit (naopak hodlal se – na základě dohody o výměně bytu –
nastěhovat do bytu M. B.). Naproti tomu odvolací soud na naplněnost tohoto
výpovědního důvodu usoudil, a proto (z tohoto důvodu) k výpovědi z nájmu bytu
přivolil. Dovodil totiž, že pro naplnění citovaného výpovědního důvodu je
rozhodující, že žalovaný předmětný byt přenechal bez souhlasu pronajímatelky do
užívání M. P.
a sám jej od roku 1996 z důvodu své misijní činnosti neužíval;
současně vyslovil názor, že okolnost, zda došlo k uzavření podnájemní smlouvy
mezi žalovaným a M. P., je v tomto ohledu právně bezvýznamná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že
napadené rozhodnutí „vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v
provedeném dokazování“, a že „spočívá na nesprávném právním posouzení věci“;
uplatnil tak dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b, odst. 3 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o.s.ř.“). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. namítl
nesprávnost skutkového zjištění „o neudělení souhlasu s výměnou bytu ze strany
pronajímatele dalšího ze směňovaných bytů“; navíc uvedl, že jde o „nové
skutkové zjištění“, a že za této situace měl odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V rámci dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. namítl především nesprávnost
právního závěru, že dohoda o výměně bytu je neplatná, a v této souvislosti
uvedl, že žalobkyně prostřednictvím své správní firmy vyjádřila souhlas s
dohodou o výměně bytu, což potvrdila i její zástupkyně při jednání u soudu
prvního stupně dne 26. února 1998. Poté zpochybnil správnost právního závěru o
naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 719
odst. 1 obč. zák. Popřel, že by předmětný byt přenechal jinému do podnájmu bez
souhlasu pronajímatele, tedy že by se dopustil jednání, jímž žalobkyně v žalobě
a v podání ze dne 22. prosince 1998 vymezila uplatněný výpovědní důvod podle §
711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 719 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ (v projednávané věci
je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle
obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z
důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování
v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné pro
posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Závěr, že žalovaný je stále nájemcem předmětného bytu, přijal odvolací
soud poté, co na základě skutkového zjištění, že dohoda o výměně bytu byla
uzavřena v době, kdy byt M. B., byť dočasně, byl nebytovým prostorem, dovodil
neplatnost dohody o výměně bytu. Na naplněnost výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 719 odst. 1 obč. zák. odvolací soud usoudil na
základě skutkového zjištění, že žalovaný předmětný byt přenechal bez souhlasu
pronajímatelky do užívání M. P. a sám jej od roku 1996 z důvodu své misijní
činnosti neužíval. Je zřejmé, že okolnost „neudělení souhlasu s výměnou bytu ze
strany pronajímatele dalšího ze směňovaných bytů“, tj. okolnost namítaná
dovolatelem v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř., nebyla
významná pro právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska hmotného práva.
S přihlédnutím k tomu, co je uvedeno v předchozím odstavci odůvodnění, lze
dovodit, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl uplatněn
opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové
konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. půjde v dovolacím řízení především o posouzení správnosti
právního závěru, že dohoda o výměně bytu je neplatná proto, že v době jejího
uzavření byl jeden se směňovaných bytů (byt M. B.), byť dočasně, nebytovým
prostorem. Poté půjde rovněž o otázku naplněnosti výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 719 odst. 1 obč. zák.
Bylo již konstatováno, že odvolací soud svůj závěr o neplatnosti
dohody o výměně bytu založil na skutkovém zjištění, že v době uzavření dohody
o výměně bytu byl byt M. B., byť dočasně, nebytovým prostorem. Zbývá dodat, že
uvedené skutkové zjištění nebylo dovoláním zpochybněno; stejně tak nebyla v
dovolání napadena správnost právního závěru, který z něj odvolací soud dovodil.
Odvolací soud již nezjišťoval, zda dohoda o výměně bytu byla či nebyla uzavřena
s písemným souhlasem pronajímatelů. Takové skutkové zjištění totiž
nemohlo na jeho závěru o neplatnosti dohody o výměně bytu nic změnit; nemělo
tudíž pro tento závěr žádný právní význam. Nedovodil-li odvolací soud závěr o
neplatnosti dohody o výměně bytu z absence písemného souhlasu pronajímatelů,
nelze se takovým – neexistujícím – právním závěrem v dovolacím řízení zabývat.
Ustálený výklad institutu podnájmu bytu vychází z toho, že právo uzavřít
smlouvu o podnájmu je jedním z dispozičních oprávnění nájemce bytu. Podnájemní
vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož základě
nájemce přenechává jinému – podnájemci své nájemní právo k bytu (jeho části).
Podnájemní vztah je vztahem mezi nájemcem a podnájemcem; nedochází zde tedy ke
vzniku právního vztahu mezi podnájemcem a pronajímatelem. Podnájem vzniká
smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem. Zákon nestanoví obligatorně její písemnou
formu; může být tedy uzavřena i ústně, příp. konkludentně, tedy jednáním, z
něhož lze (se zřetelem ke konkrétním okolnostem daného případu) usoudit na to,
že jde o projev vůle jednajícího a jaký je jeho obsah (srov. § 35 odst. 1 obč.
zák.). Smlouvu o podnájmu lze uzavřít jen s písemným souhlasem pronajímatele.
Nedá-li k ní pronajímatel písemný souhlas, bude smlouva o podnájmu absolutně
neplatná (§ 719 odst. 1 věta první, § 39 obč. zák.). Přenechání bytu (jeho
části) do podnájmu bez písemného souhlasu pronajímatele je současně výpovědním
důvodem podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. (§ 719 odst. 1 věta druhá obč.
zák.); vzhledem k výslovnému znění zákona (§ 719 odst. 1 věty první a druhé
obč. zák. ve spojení s § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.), je totiž třeba
přenechání bytu (jeho části) nájemcem do podnájmu jinému bez písemného souhlasu
pronajímatele kvalifikovat jako „hrubé“ porušení povinností vyplývajících z
nájmu bytu. Skutkové okolnosti zakládající výpovědní důvod podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. jsou tedy definovány tak, že jde o „porušení“ povinnosti
nájemce nepřenechat byt (jeho část) do užívání jinému bez souhlasu
pronajímatele (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp.
zn. 26 Cdo 1844/99). Pro úplnost zbývá dodat, že v rozsudcích ze 16. května
2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000,
Nejvyšší soud České republiky dovodil, že o porušení povinnosti nájemcem ve
smyslu ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1
věty první a druhé obč. zák. jde i v případě, přenechá-li nájemce byt (jeho
část) do podnájmu jiného, aniž by za to získal od podnájemce úplatu.
Vzhledem k tomu, že podnájem bytu vzniká na základě smlouvy o podnájmu uzavřené
mezi nájemcem bytu a podnájemcem, nelze s odvolacím soudem souhlasit v názoru,
že okolnost uzavření podnájemní smlouvy mezi žalovaným a M. P. je při posouzení
otázky naplněnosti výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ ve spojení s
§ 719 odst. 1 obč. zák. právně bezvýznamná.
Uzavření smlouvy o podnájmu jako dvoustranného právního úkonu pak v první řadě
předpokládá existenci projevu vůle směřujícího k uzavření takové smlouvy, tedy
ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem
spojují (§ 34 obč. zák.), a to jak na straně nájemce, tak také na straně
podnájemce. Při zjišťování obsahu vůle se u právních úkonů uplatní výkladová
pravidla formulovaná v ustanoveních § 35 odst. 2 a 3 obč. zák. Právní úkony
vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření,
ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v
rozporu s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). Právní úkony vyjádřené
jinak než slovy, tj. konkludentně, se vykládají podle toho, co způsob jejich
vyjádření obvykle znamená. Přitom se přihlíží k vůli toho, kdo právní úkon
učinil, a chrání se dobrá víra toho, komu byl právní úkon určen (§ 35 odst. 3
obč. zák.).
Z toho vyplývá, že soud musí podle výsledků provedeného dokazování posoudit,
jaká byla skutečná vůle účastníků v okamžiku uzavření smlouvy; přitom vůli
účastníků právního úkonu musí posuzovat také s přihlédnutím k účelu, jehož
dosažení osoba konající právní úkon, resp. všichni účastníci
dvou(více)stranného právního úkonu, sledovali.
V poměrech projednávané věci tak jde o posouzení, zda vůle žalovaného a M. P.
směřovala k uzavření smlouvy o podnájmu bytu. Z tohoto úhlu pohledu však
odvolací soud danou věc neposuzoval, a proto je jeho právní posouzení věci
neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
byl tak použit opodstatněně.
Napadený rozsudek není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami
žalovaného, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř.
správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem
o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§
243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. srpna 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu