26 Cdo 1481/2002
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
v právní věci žalobců A) J. M., B) H. L., C) V. Ch., D) M. D., zastoupených
advokátem, proti žalovanému R. T., zastoupenému advokátem, o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod
sp. zn. 14 C 82/96, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 23. ledna 2002, č. j. 19 Co 438/2001-164, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na
nákladech dovolacího řízení částku 2.505,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
19. 3. 2001, č. j. 14 C 82/96-133, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 1 o
kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím, II. kateg. situovaného ve 2. patře
domu čp. 253, v P. – D., k. ú. D., E. ul. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“), kterou dali žalobci žalovanému dne 23. 4. 1996, určil, že výpovědní
lhůta je tříměsíční a počne běžet prvním dnem měsíce následujícího poté, kdy
nabude rozsudek právní moci, stanovil žalovanému povinnost předmětný byt
vyklidit a vyklizený odevzdat žalobcům do patnácti dnů od zajištění přístřeší,
a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23.
l. 2002, č. j. 19 Co 438/2001-164, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Předchozí zamítavý rozsudek soudu prvního stupně (v pořadí první) ze dne
15. 10. 1998, č. j. 14 C 82/96-47, byl k odvolání žalobců usnesením odvolacího
soudu ze dne 28. 4. 1999, č. j. 19 Co 143/99-58, zrušen a věc mu byla vrácena
se závazným právním názorem, že výpověď z nájmu bytu má v posuzované věci
potřebné obsahové i formální náležitosti včetně jednoznačně vymezené výpovědní
lhůty. Soudu prvního stupně bylo uloženo zabývat se naplněností užitých
výpovědních důvodů (soud prvního stupně posoudil výpověď z nájmu bytu jako
neplatnou pro nedostatečné uvedení lhůty, kdy má nájem skončit, a otázku, zda
výpovědní důvody jsou dány, neposuzoval). Dovolání proti usnesení odvolacího
soudu Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 27. 10. 1999, č. j. 26 Cdo
2508/99-76, jako opožděné odmítl.
Soud prvního stupně z provedených důkazů zjistil, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky domu čp. 253 v P. a pronajímateli předmětného bytu, jehož
nájemcem je žalovaný. Dále vzal za zjištěné, že žalobci (včetně původního
žalobce R. M., který v průběhu řízení dne 23. 1. 2000 zemřel, a jeho právními
nástupci se staly pozůstalé děti J. M. a H. L.) dali žalovanému výpověď z nájmu
bytu datovanou dnem 23. 4. 1996, která byla žalovanému doručena v průběhu
řízení dne 19. 11. 1997, že v ní uplatnili výpovědní důvody podle § 711 odst. 1
písm. d/ a h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době
dání výpovědi z nájmu bytu (dále jen „obč. zák.“), že žalovaný od října 1994
řádně neplatí nájemné a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, že byt
bez souhlasu pronajímatelů přenechal do užívání J. F., když již od roku 1991 se
v bytě cizí osoby střídaly, a že se sám v bytě nezdržuje. Argumentaci
žalovaného, že žaloba byla podána předčasně, neboť mu byla doručena dříve
než výpověď z nájmu bytu, nepřisvědčil s poukazem na ustanovení § 154
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen
„o. s. ř.“), podle něhož je pro rozhodnutí ve věci rozhodující stav doby
vyhlášení rozhodnutí. Současně dovodil, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. h/ obč. zák. není dán, a výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. je naplněn pouze tím, že žalovaný přenechal předmětný byt bez
souhlasu pronajímatelů do podnájmu J. F. Vyšel přitom mimo jiné ze zjištění, že
žalovaný v souvislosti se svým studijním pobytem v Římě v letech 1991 až 1997,
kdy se v bytě nezdržoval, udělil plnou moc ke všem úkonům ohledně bytu svému
otci Ing. J. T., jenž byt přenechal od počátku roku 1995 do srpna 1997 J. F. k
užívání, aniž k tomu vyžádal souhlas pronajímatelů. Neuvěřil totiž tvrzení
žalovaného, že J. F. do bytu docházel pouze za účelem obstarání údržby bytu,
jak se zavázal v dohodě ze dne 24. 1. 1995, uzavřené se zmocněncem žalovaného
(dále jen „dohoda“), neboť ze svědecké výpovědi Ing. J. T. zároveň zjistil, že
hlavním účelem dohody bylo placení nájemného, a z obsahu této dohody vzal za
prokázáno, že J. F. se zavázal k hrazení nájemného a poplatků za služby, že mu
byly předány klíče od bytu a umožněno v bytě přespávat, byť za účelem zalévání
rostlin, větrání a zajištění další činnosti, a že dohoda byla uzavřena na dobu
neurčitou s výpovědní dobou jednoho roku. Obsahem dohody rovněž pokládal za
vyvrácené tvrzení, že J. F. platil nájemné s tím, že mu budou částky takto
vynaložené vráceny (jak tvrdili svědci T. a F.). Závěr, že J. F. v bytě bydlel,
učinil nejenom z obsahu uvedené dohody, ale i z dalších listinných důkazů -
výpovědi dohody ze dne 4. 8. 1997 a zpráv o spotřebě elektrické energie a plynu
ve sledovaném období. Soud prvního stupně uzavřel, že jednáním Ing. J. T. (který jednal na základě plné moci, v důsledku čehož vznikala práva a
povinnosti přímo žalovanému - § 22 obč. zák.), jenž bez souhlasu pronajímatelů
umožnil J. F.
užívat byt, došlo k hrubému porušení povinností vyplývajících z
nájmu bytu žalovaným nájemcem a tím i k naplnění výpovědního důvodu podle § 711
odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Odvolací soud po zopakování výslechu žalobce J. M. a svědka Ing. J. T. se
ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Z
výpovědi svědka T. zjistil, že J. F. v bytě bydlel v souvislosti s uvažovanou
výměnou jeho bytu za předmětný byt; z výpovědi tohoto svědka a žalobce J. M.
pak zjistil, že pronajímatelé nebyli požádáni o souhlas s bydlením J. F. v
předmětném bytě a že nebyli ani o jeho bydlení v bytě informováni. Tvrzení
žalovaného, že s ohledem na dohodu uzavřenou mezi ním a svědkem F. nemohlo jít
o podnájem bytu, rovněž podle odvolacího soudu vyvrací samotný obsah této
dohody, podle níž se svědek F. zavázal platit nájemné a poplatky spojené s
užíváním bytu a za to mu bylo umožněno, aby v bytě přespával - a to na dobu
neurčitou s výpovědní dobou jednoho roku. Za použití výkladových pravidel podle
§ 35 odst. 2 obč. zák. i on nabyl přesvědčení, že projevy vůle obou stran
dohody směřovaly k uzavření smlouvy podnájemní. Vzhledem k tomu, že nebylo
prokázáno, že by souhlas s podnájmem byl pronajímateli udělen, došlo tím k
naplnění výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním a to podáním, které došlo
soudu prvního stupně dne 29. 4. 2002, jež bylo doplněno podáním ze dne
19. 8. 2002. Přípustnost dovolání opřel o § 237 odst. 1 písm. b/ a § 237 odst.
2 a contrario o. s. ř. S odkazem na ustanovení § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.
vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (který se ztotožnil se soudem
prvního stupně), že přenechal byt bez souhlasu žalobců do užívání J. F.
Zdůraznil, že svědek F. v bytě nebydlel, pouze zajišťoval závazky vyplývající
pro něho z dohody. Pokud byla prokázána spotřeba elektřiny a plynu v bytě,
jednalo se o potřebu zateplení bytu akumulačními kamny a plynovým topením. Ani
šetřením České policie - připomněl - nebyl zjištěn pobyt cizích osob v bytě
(viz zpráva založená ve spise soudu prvního stupně sp. zn. 14 C
53/95). Dne 24. 1. 1995 tedy došlo pouze k uzavření dohody o obstarání věci
za účelem zařizování záležitostí předmětného bytu, a nikoli smlouvy podnájemní.
Uzavřením obstaravatelské dohody nemohla být podle jeho názoru naplněna
skutková podstata výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.
spočívající v hrubém porušování povinností vyplývajících z nájmu bytu nájemcem.
Konečně namítl nesprávnost právního závěru, že je nerozhodné, kdy je nájemci
doručena výpověď z nájmu bytu, a že rozhodující je, že se tak stalo do okamžiku
rozhodnutí ve věci samé. Žalobu podanou dne 6. 5. 1996 pokládá za předčasnou s
tím, že nebyl vytvořen hmotněprávní základ pro přivolení k výpovědi z nájmu
bytu ze dne 23. 4. 1996, neboť uvedená výpověď z nájmu bytu mu byla doručena až
19. 11. 1997. Podle jeho názoru musí být výpověď z nájmu bytu doručena před
nebo současně se žalobou (lhostejno, zda je součástí žaloby či nikoli). V
opačném případě by soud až do okamžiku skončení dokazování projednával
neexistující hmotněprávní úkon. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 37/97, v němž je mimo jiné uvedeno, že
„jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může
ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí charakter jednostranného
hmotněprávního úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji zaměňovat s
vylíčením rozhodných skutečností v žalobě.“ Také v Beckově komentáři, 6.
vydání, na str. 1104, se uvádí, že „výpověď je možno podat buď současně se
žalobou, nebo je možno postupovat samozřejmě i tak, že pronajímatel podá
výpověď nájemci sám a teprve potom podá návrh soudu, aby k výpovědi přivolil“.
Nikde tedy není podle dovolatele zmínka o tom, že je možno zahájit řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu a výpověď doručit až následovně po zahájení
řízení, než bude meritorně rozhodnuto. Závěrem navrhl zrušit rozsudky soudů
obou stupňů.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se skutkovým stavem věci, jak byl
soudy zjištěn, rovněž pak i s právním posouzením věci. Podle jejich názoru
dovolatel brojí proti podané výpovědi zcela účelově a poukázali na prokázanou
skutečnost, že výpověď z nájmu bytu ze dne 23. 4. 1996, která
byla dovolateli doručena dne 19. 11. 1997, se zcela shodovala s výpovědí z
nájmu bytu obsaženou v žalobě ze dne 29. 4. 1996, takže výpověď z nájmu bytu
dovolatel převzal současně se žalobou. Protože výpověď z nájmu bytu měla
všechny potřebné náležitosti a výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/
obč. zák. byl uplatněn opodstatněně, navrhli dovolání zamítnout.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení, při
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, §
241 odst. 1 a 2 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s.
ř., neboť dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dále se zaměřil na
posouzení důvodnosti dovolání.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu
přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a
b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla
a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Uvedený dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování tehdy, jestliže výsledek
hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu
skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani
jinak nevyšly v řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů,
popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly
najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti,
event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o.
s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva. Samotné hodnocení důkazů
nelze napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Na nesprávnost
hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů
(§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li
soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není možné polemizovat s jeho
skutkovými závěry, například namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že
některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů
vyplývá jiné skutkové zjištění apod.; znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout (srovnej Občanský soudní řád, komentář 6.
vydání 2003, nakladatelství C. H. BECK, strana 1067 a 1068).
Z pohledu skutkové podstaty podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení
s § 719 odst. 1 obč. zák. spočívající v přenechání bytu do podnájmu jinému bez
souhlasu pronajímatele bylo v posuzované věci právně významné skutkové zjištění
týkající se přenechání předmětného bytu jeho nájemcem jinému do užívání bez
souhlasu pronajímatelů bytu. Odvolací soud ze skutečností zjištěných soudem
prvního stupně a ze skutečností zjištěných z důkazů provedených v odvolacím
řízení vzal za prokázáno, že zmocněnec dovolatele Ing. J. T. přenechal byt od
počátku roku 1995 do srpna 1997 k užívání J. F., aniž k tomu vyžádal souhlas
pronajímatelů, že se tak stalo na základě dohody jimi uzavřené dne 24. 1. 1995,
podle níž se J. F. zavázal platit nájemné a poplatky spojené s užíváním bytu a
za to mu bylo umožněno, aby v bytě přespával – a to na dobu neurčitou s
výpovědní dobou jednoho roku. Uvedená skutková zjištění byla čerpána z
výpovědí žalobce J. M., svědka Ing. J. T. a zejména pak z obsahu samotné dohody
ze dne 24. 1. 1995, z výpovědi této dohody ze dne ze dne 4. 8. 1997 a zpráv o
spotřebě elektrické energie a plynu ve sledovaném období. Odvolací soud vzal v
úvahu skutečnosti, které z uvedených důkazů skutečně vyplynuly, a které jsou
výsledkem logického postupu při hodnocení všech provedených důkazů (včetně
výpovědí dovolatele a svědka F.) podle zásad zakotvených v § 132 o. s. ř. ve
spojení s § 211 o. s. ř. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nebyl
proto uplatněn opodstatněně.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je možno
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 719 odst. 1 občanského zákoníku ve znění platném ke dni 24. 1. 1995
(dále opět jen „obč. zák.“) pronajatý byt nebo jeho část lze jinému přenechat
do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového určení jen
s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se považuje za
porušení povinnosti podle § 711 odst.1 písm. d/ obč. zák. Smlouva o podnájmu
upravuje podmínky skončení podnájmu, zejména možnost dát výpověď ze strany
pronajímatele; nebylo-li dohodnuto jinak, platí, že podnájem lze vypovědět bez
uvedení důvodu ve lhůtě podle § 710 odst. 3 obč. zák.
Podnájem vzniká smlouvou (u níž zákon nestanoví obligatorně písemnou formu)
mezi nájemcem a podnájemcem, tedy dvoustranným právním úkonem, který ke svému
vzniku vyžaduje dva vzájemné a shodné projevy vůle stran (§ 34 obč. zák.). Při
zjišťování obsahu vůle se uplatní výkladová pravidla obsažená v § 35 odst. 2
obč. zák. Projev vůle může být učiněn i prostřednictvím zástupce; ze zastoupení
vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému (§ 22 odst. 1 obč. zák.).
Podnájemní vztah je v podstatě zvláštním případem nájemního vztahu, na jehož
základě nájemce přenechává jinému – podnájemci – své nájemní právo k bytu. Je
vztahem mezi nájemcem a podnájemcem a nedochází zde ke vzniku právního vztahu
mezi podnájemcem a pronajímatelem. Smlouvu o podnájmu lze uzavřít jen s
písemným souhlasem pronajímatele, který pod sankcí neplatnosti musí být dán
vždy. Přenechání bytu nájemcem jinému (strpění jeho užívání jinou osobou) bez
písemného souhlasu pronajímatele je výpovědním důvodem podle § 711 odst. 1
písm. d/ obč. zák. (§ 719 odst. 1 věta druhá obč. zák.) a to i tehdy, přenechá-
li nájemce byt do podnájmu, aniž by za to získal úplatu (srovnej např.
rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 250/99, a ze
dne 14. 6. 2000, sp. zn. 26 Cdo 701/2000).
Dovodil-li odvolací soud, že podnájemní vztah vznikl dohodou ze dne
24. 1. 1995 na základě zjištění, že shodné projevy vůle účastníků uzavřené
dohody směřovaly k přenechání předmětného bytu nájemcem – dovolatelem (jehož
jménem jednal zmocněnec - § 24 obč. zák.) do užívání jiné osobě – J. F. na dobu
neurčitou za podmínek v dohodě uvedených, nepochybil a jeho právní závěr je
správný. Za tohoto stavu neobstojí námitka dovolatele, že předmětná
dohoda byla smlouvou o obstarání věci (§ 733 obč. zák.). Jelikož bylo zároveň
zjištěno, že uvedená dohoda byla sjednána, aniž k tomu byl dán písemný souhlas
pronajímatelů, nelze než dát za pravdu odvolacímu soudu, který dospěl k závěru,
že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. ve spojení s § 719
odst. 1 větou první a druhou obč. zák je v této věci naplněn. V tomto ohledu
nebyl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn
opodstatněně.
V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho
obsahové konkretizace zbývá posoudit správnost právního závěru odvolacího
soudu, že je nerozhodné, kdy je nájemci doručena výpověď z nájmu bytu, a že
rozhodující je, že se tak stalo do okamžiku rozhodnutí ve věci samé (§ 154
odst. 1 o. s. ř.), resp. že není vyloučeno, aby v průběhu řízení byla nájemci
bytu doručena žaloba dříve než samotná výpověď z nájmu bytu.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne písemnou dohodou mezi
pronajímatelem a nájemcem nebo písemnou výpovědí.
Výpověď z nájmu bytu pronajímatelem (dále jen „výpověď“) je jednostranným
hmotněprávním právním úkonem, jehož obsahem je projev pronajímatelovy vůle
směřující k zániku nájemního vztahu s nájemcem. Tento projev vůle musí mít
písemnou formu (pod sankcí neplatnosti). Zároveň jde o právní úkon adresovaný,
to znamená, že je učiněn (výpověď je dána) v okamžiku, kdy dojde nájemci –
druhému subjektu nájemního vztahu (kdy se dostane do sféry jeho dispozice).
Tento okamžik je pak rozhodný pro posouzení existence výpovědního důvodu
(srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky publikované pod R 43/1999
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe se ustálila v názoru, že výpověď z nájmu bytu může být dána až
v průběhu řízení - její účinky mohou nastat až po dni zahájení řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Tak tomu je tehdy, učiní-li pronajímatel,
který nedoručil výpověď nájemci dříve, výpověď součástí žaloby o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu. Účinky výpovědi pak nastanou až v souvislosti s
doručením stejnopisu žaloby žalovanému nájemci (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2937/99, dále rozhodnutí
publikované pod R 26/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a také
dovolatelem zmiňovaný rozsudek ze dne 20. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, sešit č. 7, pod poř. č.
55). Rozhodovací praxe soudů je však zajedno i potud, že výpověď se může stát
předmětem řízení i v rámci postupu podle § 95 o. s. ř., kdy soud připustí
navrhovanou změnu žaloby a dále jedná již o přivolení k oné „další“ výpovědi z
nájmu bytu (takovýto postup však nepřichází v úvahu v řízení odvolacím), a že
nelze přisvědčit názoru, že nová výpověď se může stát předmětem soudního řízení
pouze a výlučně na základě nové žaloby (srovnej např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 2 Cdon 546/96, ze dne 27. 11.
1996, sp. zn. 2 Cdon 294/96, ze dne 31. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2176/98,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 2001, pod poř. č. 40, ze dne
18. 12. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2357/99, uveřejněném pod č. 74 v Přehledu
judikatury ve věcech nájmu bytu, ASPI Publishing s. r. o., 2003). Platí-li
zároveň, že je věcí pronajímatele, jakou formu doručení výpovědi zvolí, není
vyloučeno, aby žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla doručena
žalovanému nájemci v průběhu řízení před soudem prvního stupně dříve, než
výpověď, k níž má soud přivolit. Tento postup plně odpovídá zásadě upravené v §
154 odst. 1 o. s. ř., podle níž je pro rozsudek rozhodující stav v době jeho
vyhlášení (okamžik vyhlášení rozsudku je rozhodující pro zjištění skutkového
stavu věci). Pro rozhodnutí ve věci samé je pak mimo jiné určující zjištění,
zda výpověď byla pronajímatelem nájemci účinně dána a zda k tomuto okamžiku byl
dán uplatněný výpovědní důvod.
Převzal - li odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně, že žaloba nebyla
podána předčasně, neboť za rozhodující pokládal zjištění, že výpověď z nájmu
bytu ze dne 23. 4. 1996, která byla předmětem tohoto řízení, byla žalovanému
řádně (účinně) dána dne 19. 11. 1997, tedy v průběhu řízení před soudem prvního
stupně před rozhodnutím ve věci samé, nepochybil. Navíc námitka dovolatele
se nemůže prosadit i z toho důvodu, že situace jím uvažovaná v této věci
nenastala. Jak vyplývá z obsahu spisu (viz doručenka u čl. 8 spisu), byla
žaloba ze dne 29. 4. 1996 doručena dovolateli dne 24. 11. 1997, kdežto
výpověď ze dne 23. 4. 1996 mu byla doručena dne 19. 11. 1997 (jak bylo
prokázáno) - tedy dříve nežli žaloba. Okolnost, že v žalobě byla obsažena další
výpověď, je nerozhodná, neboť žalobci navrhovali přivolit k výpovědi ze dne 23.
4. 1996, a nikoli k té, která je součástí žaloby.
Jelikož správnost rozsudku odvolacího soudu se dovolateli ani prostřednictvím
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové
konkretizace zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání proti
napadenému rozsudku podle § 243b odst. 2 věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř.
zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalovanému, který nebyl v
dovolacím řízení úspěšný, byla uložena povinnost nahradit žalobcům náklady
dovolacího řízení, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v
částce 2.280,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 17
odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 225,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhl. č.
177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou
oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. října 2003
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu