26 Cdo 1491/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně JUDr. I. B., proti žalovanému S. M., zast. advokátem, o přivolení k
výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod
sp.zn. 12 C 111/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č.j. 20 Co 351/2005-61,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 1.025,- Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám jeho právního zástupce advokáta.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24.
listopadu 2005, č.j. 20 Co 351/2005-61, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 1 ze dne 12. dubna 2005, č.j. 12 C 111/2003-39, jímž tento soud zamítl
žalobu s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu č. 6, II.
kategorie, sestávajícího ze dvou pokojů, kuchyně, komory a balkónu s úplným
základním příslušenstvím, nacházejícího se ve třetím poschodí domu čp. 1052, D.
v P. 1 (dále jen „předmětný byt“), kterou dala žalobkyně žalovanému.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že je nesporné, že
žalovaný je nájemcem předmětného bytu na základě prohlášení o prozatímní ústní
smlouvě nájemní ze dne 10. 6. 1952 a zápisu o odevzdání a převzetí bytu ze dne
1. 10. 1964. Žalobkyně jako výlučný vlastník domu, ve kterém se nachází
předmětný byt, se domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle ust. § 711
odst. 1 písm. a) zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30.
3. 2006 (dále jen „obč. zák.“), s odůvodněním, že tento byt potřebuje pro sebe.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení jeho vydání předcházející
podle §§ 212 a 212a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
ke dni rozhodování odvolacím soudem (dále jen „o.s.ř.“), a poté, co doplnil
dokazování ve smyslu ust. § 213 odst. 2 o.s.ř. obsahem dopisu ze dne 20. 8.
2003, adresovaného právním zástupcem žalovaného žalobkyni, dospěl k závěru, že
odvolání žalobkyně není opodstatněné, neboť bytová potřeba žalobkyně nebyla v
řízení prokázána, když za dobu, kdy se žalobkyně stala výlučnou vlastnicí domu,
v němž se předmětný byt nachází, došlo v tomto domě k uvolnění několika bytů,
včetně bytu po nájemkyni H., o který žalobkyně žádala v souvislosti s
odkoupením 2/3 podílu na této nemovitosti, aniž by však v tomto bytě
realizovala své užívací právo. Odvolací soud nepřehlédl ani to, že žalobkyně
jednostranně zvýšila žalovanému měsíční nájemné na částku 19.582,50 Kč, přičemž
žalobkyni jako advokátce muselo být známo, že takové jednostranné zvýšení
nájemného nemá, po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. ke dni 31. 12. 2001
Ústavního soudu nálezem zveřejněným pod č. 231/2000 Sb., právní oporu. Odvolací
soud považoval iniciativu žalobkyně jako pronajímatelky vedoucí k provádění
oprav v bytě žalovaného v době vedení tohoto sporu za šikanózní jednání vůči
žalovanému a konstatoval, že výkon práva žalobkyně dát žalovanému výpověď nájmu
bytu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. je v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. také proto, že žalovaný je ve věku osmdesáti let a
s ohledem na dobu užívání předmětného bytu nelze vyloučit, že změna prostředí
(od roku 1952), na které je dlouhodobě zvyklý, by nepříznivě ovlivnila jeho
zdravotní stav. Odvolací soud dále uvedl, že okolnost, že mezi účastníky
probíhala mimosoudní jednání i ohledně možnosti poskytnutí odstupného
žalovanému za dobrovolné opuštění bytu, příp. jeho výše, je z hlediska
odvolacího řízení bez významu.
Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné
v celém rozsahu potvrdil.
odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jako dovolací důvod označila nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
V odůvodnění dovolání žalobkyně zejména uvedla, že odvolací soud
nepřezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci odvolacích důvodů a že
napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o.s.ř. po
právní stránce zásadní význam, jelikož „jednak právní otázka souvislosti práva
pronajímatele uplatnit výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) o.z. a
stáří nájemce bez zjišťování dalších okolností odkazem na dobré mravy tj.
aplikace ust. § 3 odst. 1 o.s.ř. nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena a dále
odvolací soud v daném případě řešil právní otázku, tj. právo pronajímatele dát
výpověď z nájmu bytu nájemci, v rozporu s hmotným právem, když jeho právu
danému zákonem odmítl poskytnout soudní ochranu pouze s odkazem na věk nájemce
bez jednak zkoumání dalších okolností poměrů nájemce, jednak odmítnutím a
přehlížením v řízení prokázaných skutečností, které vylučují aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 o.s.ř. pro rozpor s dobrými mravy.“ Dovolatelka brojí
proti hodnocení odvolacího soudu, že nerealizovala své užívací právo v bytě po
paní H., protože tento byt dovolatelka požadovala jako menšinový vlastník v
době, kdy do domu neměla ani přístup. Nesouhlasí rovněž s názorem soudu, že se
v domě uvolnilo několik bytů, jelikož je zásadně v rozporu s rozhodovací praxí
hodnocení možností jiného bydlení v domě, neboť vlastník nemovitosti má podle
ustálené soudní praxe právo vybrat si byt, ve kterém hodlá realizovat výkon
svých vlastnických práv. Žalobkyně zcela odmítla argumentaci soudu, že jde z
její strany o šikanózní jednání, pokud požaduje provedení oprav v předmětném
bytě po dobu vedení soudního sporu, s odůvodněním, že požadavek provedení oprav
je buď po právu či nikoliv a právní spojitost s vedením soudního sporu není
dána.
Dovolatelka je dále toho názoru, že odůvodnění odvolacího soudu, že jako
advokátka musela vědět, že nemohla zvyšovat nájemné bez smluvního základu, je
zcela neprávní, a uvádí, že při totální absenci právních norem v oblasti
bydlení způsobené státním zřízením nelze snahy majitele domu o východisko
jakkoliv přičítat k jeho tíži, obzvláště v situaci, kdy jde o byt o rozloze
90m2 ve čtvrtém podlaží bez výtahu, z čehož je zjevné, že „setrvání nájmu
žalovaného při předpokládaném zvyšování nájmů pro žalovaného nemůže být žádným
přínosem“, a zároveň dovolatelka odkázala na rozhodování Městského soudu v
Praze, jenž „o nepřípustnosti aplikace § 3 odst. 1 o.s.ř. pokud nájemce v bytě
nebydlí, již rozhodoval“. Dále se dovolatelka rovněž domnívá, že z provedených
důkazů vyplynulo, že žalovaný by v žádném případě nepociťoval jako újmu, pokud
by se z bytu měl vystěhovat, zvláště, když on sám v předmětném bytě ani nebydlí
a v rámci mimosoudního jednání odmítl několik náhradních bytů a požadoval
peníze. Právě tyto skutečnosti jsou „důvodem pro zkoumání případné aplikace § 3
odst. 1 o.s.ř.“. Dle názoru dovolatelky nemůže opuštění předmětného bytu
žalovaným ovlivnit jeho zdravotní stav za situace, kdy k dohodě o uvolnění bytu
nedošlo pouze z důvodu, že mu nebyla poskytnuta výše finančního plnění, kterou
požadoval. Proto je konstatování odvolacího soudu o obavě ze zhoršení
zdravotního stavu žalovaného (nájemce), bez uvedení důvodu, zcela neprávním
hodnocením (odkazuje-li dovolatelka opakovaně na ust. § 3 odst. 1 o.s.ř., má
zjevně na mysli ust. § 3 odst. 1 obč. zák.).
Závěrem dovolatelka uvedla, že je rozsudek odvolacího soudu tendenční, v
souladu s celkovou atmosférou nadržování nájemcům, popírající základní práva
pronajímatele, zejména však výkon vlastnického práva, a uzavřela, že odvolací
soud přesahuje svými závěry rozhodovací pravomoc a staví se do role veřejného
ochránce nájemních práv a navíc hodnocení odvolacího soudu, jakož i soudu
prvního stupně je dle jejího názoru možné posuzovat i z hlediska trestně-
právního.
Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
V podání ze dne 3. 4. 2006 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření
žalovaný zejména uvedl, že se zcela ztotožňuje s právním názorem soudu prvního
i druhého stupně. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že nelpí na setrvání
nájmu bytu, tvrdí, že naopak s ohledem na svůj věk a dlouhodobé žití v
předmětném bytě lpí na setrvání nájmu bytu a je jeho prioritním zájmem, aby
právě v tomto bytě dožil, a dodává, že ve vyspělých právních státech požívají
právě nájemci starší 75 let zvýšené ochrany, jelikož stěhování, popř. jiné
změny negativně ovlivňují zdravotní stav staršího člověka. Žalovaný rovněž
uvádí, že tvrzení žalobkyně, že se v předmětném bytě nezdržuje, nebylo jednak
nikterak prokázáno a jednak se toto tvrzení vztahuje k jinému výpovědnímu
důvodu. Ze shora uvedených důvodů proto žalovaný navrhuje, aby dovolací soud
dovolání žalobkyně zamítl a žalovanému přiznal mu náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 a 4 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelka má právnické vzdělání ve smyslu § 241 odst.
2 písm. a) o.s.ř. a jí bylo dovolání sepsáno.
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu
přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí
ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je
přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V posuzované věci není dovolání přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b)
o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí první
rozsudek soudu prvního stupně.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení dovolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm.
b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování odvolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání je tedy podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po právní stránce. Z toho
vyplývá, že způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
námitka, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); nesprávnosti skutkových zjištění (§ 241a odst. 3
o.s.ř.) způsobilým dovolacím důvodem v tomto případě nejsou.
Dovolací soud je podle ust. § 242 odst. 3 o.s.ř. – s výjimkou určitých vad
řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel
obsahově vymezil, a pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, jsou relevantní jen otázky, na nichž napadené
rozhodnutí spočívá a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp.
jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
správně určenou nesprávně vyložil popř. aplikoval.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka má za to, že zásadní právní význam má
otázka, zda soud může odmítnout přivolení k výpovědi z nájmu bytu dané
pronajímatelem podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. s odkazem na ustanovení §
3 odst. 1 obč. zák. pouze na základě vysokého věku nájemce, aniž by zjišťoval
další relevantní okolnosti, které by aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák.
vyloučily.
V posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že bytová potřeba
žalobkyně nebyla v řízení prokázána. Z toho vyplývá, že nebyl naplněn výpovědní
důvod uvedený v ust. § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle něhož může
pronajímatel vypovědět nájem bytu (s přivolením soudu), potřebuje-li byt pro
sebe, manžela, své děti, vnuky, zetě nebo snachu, své rodiče nebo sourozence.
Soud prvního stupně dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že i v případě
opodstatněnosti potřeby žalobkyně by shledal výpověď za odporující dobrým
mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.), a to s ohledem na věk žalovaného a skutečnost,
že by přestěhování mohlo ohrozit jeho psychickou rovnováhu, fyzické zdraví a
život.
Odvolací soud k odvolání žalobkyně, v němž především napadla závěr, že výpověď
daná žalovanému je v rozporu s dobrými mravy, potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že za uvedeného skutkového stavu je výkon
práva žalobkyně dát žalovanému výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm.
a) obč. zák. v rozporu s dobrými mravy.
Pokud dovolatelka napadla právní závěr soudů obou stupňů ohledně aplikace ust.
§ 3 odst. 1 obč. zák., je třeba především konstatovat, že z rozsudků soudů obou
stupňů lze dovodit, že spočívají na závěru, že nebyl naplněn výpovědní důvod
dle ust. § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., a proto není pro rozhodnutí věci
právně významná otázka, zda výpověď z nájmu bytu byla v rozporu s dobrými mravy.
Odvolacímu soudu lze zajisté vytknout, že odůvodnění jeho rozsudku není
náležité, avšak v konečném výsledku je toto rozhodnutí správné.
Dovolací soud konstatuje, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního
právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000,
uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, svazek 3, dále
usnesení ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003), a proto tato otázka
nemůže založit přípustnost dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud dovolatelka, jak vyplývá z obsahu dovolání, namítala též nedostatky ve
skutkových zjištěných (§ 241a odst. 3 o.s.ř.), není tato námitka jak, již bylo
uvedeno shora způsobilým dovolacím důvodem, je-li přípustnost dovolání
zvažována podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a
dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že dovolatelka, která po
procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, je povinna nahradit
náklady dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny
advokáta v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst.
3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve
znění účinném do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve
výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 6. prosince 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu