26 Cdo 1537/2000
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Hany Müllerové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.
ve věci žalobkyně H. T. zastoupené advokátem, proti žalované L. K., zastoupené
advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 301/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 16 Co 398/99-166, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 1999, č. j. 16 Co
398/99-166, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. června 1999, č.
j. 5 C 301/93-150, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. června 1995,
č. j. 5 C 301/93-45, vyhověl žalobě a proti tehdejšímu žalovanému C. K. (dále
jen „původní žalovaný“) přivolil k výpovědi z nájmu „bytu 2+1 s příslušenstvím,
ve 4. patře v domě č. 24, v P., č. p. 2045“. K odvolání původního žalovaného
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. března 1996, č. j.
51 Co 64/96-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Po zjištění, že v průběhu řízení, konkrétně dne 12. května 1995, uzavřel
původní žalovaný manželství s L. K., soud prvního stupně usnesením ze dne 18.
února 1997, č. j. 5 C 301/93-76, připustil přistoupení manželky původního
žalovaného L. K. do řízení jako účastnice řízení na straně žalovaného. Poté
rozsudkem ze dne 17. listopadu 1997, č. j. 5 C 301/93-100, opětovně, avšak již
ve vztahu k žalovaným C. K. a L. K., žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z
nájmu výše označeného bytu. K odvolání obou tehdejších žalovaných odvolací soud
usnesením ze dne 10. listopadu 1998, č. j. 29 Co 300/98-121, v pořadí druhý
rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu opětovně vrátil k dalšímu
řízení.
Poté, co soud prvního stupně v dalším řízení zjistil, že manželství tehdejších
žalovaných bylo pravomocně rozvedeno (rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 7. prosince 1998, sp. zn. 5 C 284/98), a že žalovaní dne 20. května 1999
uzavřeli dohodu o zrušení práva společného nájmu výše označeného bytu mimo jiné
s tím, že byt bude jako výlučná nájemkyně užívat žalovaná L. K., usnesením ze
dne 17. června 1999, č. j. 5 C 301/93-148, připustil navrženou změnu žaloby
(výrok označený jako I.), řízení proti původnímu žalovanému – v důsledku
zpětvzetí žaloby vůči němu – zastavil (výrok označený jako II.) a rozhodl o
nákladech řízení žalobkyně a původního žalovaného (výrok označený jako III.). V
návaznosti na to rozsudkem ze dne 23. června 1999, č. j. 5 C 301/93-150, zamítl
ve vztahu k žalované L. K. (dále jen „žalovaná“) žalobu na přivolení k výpovědi
z nájmu „bytu sestávajícího se z kuchyně, dvou pokojů a příslušenství ve 3.
patře napravo od schodiště při výstupu vzhůru v domě or. č. 24, popisné č. 2045
v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení
účastnic.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 16. listopadu 1999, č. j.
16 Co 398/99-166, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení účastnic před soudem prvního
stupně, rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a proti svému rozsudku
připustil dovolání.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z výpovědi z nájmu bytu ze
dne 24. července 1996, adresované žalované, za zjištěno, že žalobkyně dala
(vedle původního žalovaného) výpověď z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen „obč.
zák.“), rovněž žalované (neboť uzavřením manželství vzniklo původnímu
žalovanému a žalované právo společného nájmu bytu manžely), a že zmíněnou
výpověď z nájmu bytu odůvodnila stejně jako ve vztahu k prvnímu žalovanému,
tedy tím, že původní žalovaný „nejméně do června 1993 přenechal byt bez
souhlasu pronajímatelky a bez povolení příslušného úředního orgánu do podnájmu
k nebytovým účelům firmě E., s. r. o., čímž hrubě porušil své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu“. Na základě uvedeného skutkového zjištění odvolací
soud – stejně jako soud prvního stupně – dovodil, že nedopustila-li se žalovaná
jako současná nájemkyně bytu jednání, jímž je odůvodněna výpověď z nájmu bytu,
není uplatněný výpovědní důvod ve vztahu k ní naplněn a proto nelze k takové
výpovědi z nájmu bytu přivolit; v této souvislosti pak výslovně uvedl, „že
nelze přivolit k výpovědi z nájmu bytu, která nyní směřuje pouze proti
žalované, jestliže se nedopustila jednání, jež mělo za následek výpověď z nájmu
bytu, a k jehož vzniku došlo dlouho před tím, než uzavřela s původním nájemcem
manželství … odporovalo by smyslu zákona, aby v podstatě zcela jiná osoba,
která se nedopustila jednání naplňujícího znaky uvedené v § 711 odst. 1 písm.
d/ o.z., nesla nyní následky tohoto chování“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 239 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č.
30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání - odkazem na ustanovení § 241 odst.
3 písm. d/ o.s.ř. - namítla nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu namítla, že k výpovědi z nájmu bytu
z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. lze ve vztahu k žalované
přivolit i přesto, že se sama nedopustila jednání, naplňujícího uplatněný důvod
výpovědi z nájmu bytu. Je tomu tak podle žalobkyně proto, že žalovaná musí nést
důsledky jednání původního žalovaného, neboť po rozvodu manželství s původním
žalovaným se stala nájemkyní bytu na základě dohody o zrušení práva společného
nájmu bytu manžely, vzniklého právě uzavřením manželství s původním žalovaným.
V této souvislosti pak výslovně uvedla, že „nejde o běžný případ, kdy přechází
nájemní vztah z jednoho nájemce na jiného … jde o specifický vztah, vyvolaný
uzavřením sňatku s původním nájemcem a tím i vznikem společného nájemního
vztahu a dále pak rozvodem manželství účastníků …“, a pokračovala, že „kdyby
názor, vyslovený soudem byl správný, důsledně by neměla přicházet v úvahu
důvodnost žaloby ani za trvání manželství žalovaných, protože i tehdy by bylo
třeba klást otázku, proč by měla žalovaná, která se účastnicí nájemního vztahu
stala až později, snášet důsledky někoho jiného“. Žalobkyně zastává rovněž
názor, že „druhá žalovaná … nemůže nabýt více práv než původní nájemce (dříve
prvý žalovaný)“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek
odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k
dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy první (Přechodná
ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. lednem 2001) nebo vydaným po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16.
listopadu 1999, dovolací soud dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem
č. 30/2000 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a
2 o.s.ř.), a že je podle § 239 odst. 1 o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé potvrzeno, přičemž odvolací soud ve výroku svého rozsudku vyslovil, že
dovolání je přípustné.
Žalobkyně nenamítá, že v řízení došlo k vadám uvedeným v ustanovení § 237 odst.
1 o.s.ř. nebo že řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. a/, b/ o.s.ř.), a ani z
obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
V dané věci je přípustnost dovolání založena výrokem odvolacího soudu o
připuštění dovolání (§ 239 odst. 1 o.s.ř.). Tímto výrokem je současně vymezen i
dovolací důvod, neboť dovolání, jehož přípustnost se opírá o ustanovení § 239
odst. 1 o.s.ř., lze odůvodnit - vedle dovolacích důvodů podle § 241 odst. 3
písm. a/ a b/ o.s.ř. - již jen dovolacím důvodem podle § 241 odst. 3 písm. d/
o.s.ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, jak rovněž žalobkyně správně
učinila. Navíc nevymezil - li, jako v daném případě, odvolací soud ve výroku
svého rozsudku právní otázku (otázky), pro kterou připustil dovolání, je
dovolání přípustné pro řešení všech právních otázek, na nichž rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.
a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o
odpověď na otázku, zda lze ve vztahu k žalované, která se stala po rozvodu
manželství s původním žalovaným nájemkyní bytu na základě dohody o zrušení
práva společného nájmu bytu manžely, přivolit k výpovědi z nájmu bytu z důvodu
upraveného v ustanovení § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák., dopustil-li se
jednání, jímž je výpověď z nájmu bytu odůvodněna, původní žalovaný (nikoli
žalovaná) před uzavřením manželství s žalovanou.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou
výpovědí. Podle § 711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu
s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných.
Podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením
soudu – vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti
vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za
plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Podle § 719
odst. 1 věty první a druhé obč. zák. pronajatý byt nebo jeho část lze jinému
přenechat do podnájmu na dobu určenou ve smlouvě o podnájmu nebo bez časového
určení jen s písemným souhlasem pronajímatele. Porušení této povinnosti se
považuje za porušení povinnosti podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zákoníku.
Důvod výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. je tedy v
tomto případě naplněn za situace, kdy došlo k porušení povinnosti nájemce
nepřenechat byt (jeho část) do užívání jinému bez písemného souhlasu
pronajímatele. Přitom rozhodující je, že ke dni dání (doručení) výpovědi z
nájmu bytu nájemci, resp. druhému z manželů, jimž svědčí právo společného nájmu
bytu manžely ve smyslu § 703 a násl. obč. zák., k takovému porušení povinnosti
nájemcem došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne
12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, ze dne 24. února 1999, sp. zn. 2
Cdon 1081/97, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č.
23 v sešitě č. 3 z roku 1999, pod č. 68 v sešitě č. 7 z roku 1999 a pod č. 55 v
sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura); tento protiprávní stav
však nemusí trvat i v době, kdy nájemci byla výpověď z nájmu bytu dána
(doručena) - srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. února
2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v sešitě č. 12 z roku 2001
časopisu Soudní judikatura. K výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za
předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově
vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 12. listopadu 1998 sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný
pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a
pronajímatel v řízení o přivolení k výpovědi svá tvrzení o skutečnostech, jimiž
je výpověď odůvodněna, rovněž prokáže; ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud
České republiky v rozsudcích z 8. června 1999, sp. zn. 26 Cdo 2259/98, a z 24.
února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1456/99.
Podle § 704 odst. 1 obč. zák. stal-li se některý z manželů nájemcem bytu před
uzavřením manželství, vznikne oběma manželům společný nájem bytu uzavřením
manželství.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že ke vzniku práva společného nájmu bytu
manžely dochází přímo ze zákona (ex lege), přičemž pro účely vzniku tohoto
práva není v tomto případě stanovena podmínka existence trvalého soužití
manželů, jako je tomu při vzniku práva společného nájmu bytu manžely podle §
703 odst. 1 obč. zák. Ustanovení § 704 odst. 1 obč. zák. je přitom právní
normou kogentní povahy, tj. právní normou, která vylučuje, aby si účastníci
občanskoprávních vztahů upravili dohodou vzájemná práva a povinnosti odchylně
(srov. § 2 odst. 3 obč. zák.).
V době, kdy nájemcem předmětného bytu byl původní žalovaný, bylo jeho právo
nájmu bytu postiženo výpovědí z důvodu upraveného v ustanovení § 711 odst. 1
písm. d/ ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 obč. zák. Poté, a to uzavřením
manželství dne 12. května 1995, vzniklo ze zákona (tj. bez ohledu na vůli
účastníků předmětného občanskoprávního vztahu) podle § 704 odst. 1 obč. zák.
původnímu žalovanému a žalované právo společného nájmu bytu manžely. Toto právo
existovalo rovněž v době dání (doručení) výpovědi z nájmu bytu ze dne 24.
července 1996 žalované. Původní žalovaný a žalovaná jako tehdejší společní
nájemci bytu ve smyslu § 703 a násl. obč. zák. měli v té době v řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu bytu postavení nerozlučných společníků (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3
Cdon 122/96, a ze dne 26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněné pod č.
56 a 55 v sešitě č. 7 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Posuzuje-li soud existenci výpovědního důvodu k okamžiku doručení výpovědi z
nájmu bytu nájemci (druhému z manželů, kteří jsou společnými nájemci bytu),
měla být naplněnost uplatněného důvodu výpovědi z nájmu bytu v tomto případě
posouzena k okamžiku doručení výpovědi z nájmu bytu žalované; přitom - vzhledem
k tehdejšímu nerozlučnému společenství původního žalovaného a žalované - bylo
nerozhodné, který z nich se protiprávního jednání měl dopustit, resp. že se
tohoto jednání nedopustila žalovaná jako současná nájemkyně bytu, a že k
protiprávnímu jednání mělo dojít před tím, než žalovaná uzavřela s původním
žalovaným manželství, tj. než žalované a původnímu žalovanému vzniklo právo
společného nájmu bytu manželů. Tyto okolnosti totiž mohou být významné jen pro
posouzení, zda přivolení k výpovědi z nájmu bytu (v daném případě z důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák.) není v rozporu s dobrými mravy ve
smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (opět srov. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č.
23 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura). Přitom při úvaze, zda
výpověď z nájmu bytu je v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.),
přihlíží soud též k době, která uplynula od porušení povinností zakládajících
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. do dne výpovědi (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. března 1999, sp. zn. 20
Cdo 2059/98, uveřejněný pod č. 86 v sešitě č. 9 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura). Jestliže odvolací soud posoudil nastíněné otázky jinak, nelze jeho
právní posouzení věci - s přihlédnutím k obsahové konkretizaci uplatněného
dovolacího důvodu - pokládat za správné.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. byl
užit opodstatněně. Za této situace dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty za
středníkem o.s.ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu; jelikož důvod, pro
který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu
prvního stupně, bylo zrušeno rovněž toto rozhodnutí a věc byla vrácena k
dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2002
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu