26 Cdo 1544/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobců a) B. D., a b) V. K., zastoupených advokátem, proti
žalovanému M. D., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u
Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 185/2004, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2004, č.j. 15 Co
94/2005-31, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. března 2004, č.j. 15 Co
94/2005-31, a rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 1. listopadu 2004,
č.j. 5 C 185/2004-11, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Domažlicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1.
11. 2004, č.j. 5 C 185/2004-11, uložil žalovanému vyklidit byt 3+1 v prvním
patře domu č.p. 443 v D. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“)
do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěno náhradní ubytování; dále rozhodl o
nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 16. 3. 2004, č.j. 15 Co 94/2005-31, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobci jsou podílovými
spoluvlastníky předmětného domu, že žalobkyně a žalovaný byli manželé a užívali
předmětný byt v prvním patře tohoto domu a druhý spoluvlastník (otec žalobkyně)
byt nacházející se v přízemí, že manželství žalobkyně a žalovaného trvalo 14
let a bylo pravomocně rozvedeno ke dni 4. 9. 2004, že žalobci od tohoto data
nesouhlasí s dalším bydlením žalovaného v předmětném bytě a že žalovaný nemá
jinou možnost bydlení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil,
že žaloba je podle § 126 odst. 1 obč. zák. důvodná, neboť žalovaný užívá
předmětný byt po rozvodu manželství se žalobkyní bez právního důvodu.
Konstatoval, že žalovaný za trvání tohoto manželství odvozoval svůj právní
důvod bydlení od existence rodinněprávního vztahu se žalobkyní a že po rozvodu
(a odvolání souhlasu žalobců) tento právní důvod odpadl; protože mu nesvědčilo
právo nájmu bytu, nepřísluší mu ze zákona právo na bytovou náhradu. Toto právo
mu lze přiznat toliko na základě aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj.
omezením vlastnického práva žalobců v tom směru, že vyklizení žalovaného bude
vázáno na zajištění náhradního ubytování (obdobně jako je tomu v případě § 712
odst. 3 obč. zák., kdy rozvedený manžel užívá družstevní byt, jehož nájemcem je
druhý z rozvedených manželů). Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno, že by
žalovaný svého práva zneužíval, resp. choval se k žalobcům bezohledně, není
důvod pro odepření této formy bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnil v něm
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Odvolacímu soudu (soudu
prvního stupně) vytýká nesprávnost právního posouzení jeho nároku na bytovou
náhradu a s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2001, sp. zn.
26 Cdo 839/2000, dovozuje, že v dané věci je nutno analogicky (§ 853 obč. zák.)
aplikovat ustanovení § 712 odst. 3 větu druhou obč. zák. Podle posléze
uvedeného ustanovení mu přísluší bytová náhrada ve formě náhradního bytu;
vzhledem k tomu, že jeho manželství se žalobkyní trvalo 14 let a že se osobním
přičiněním a vlastní prací podílel na údržbě a rekonstrukci předmětného domu,
nejsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro to, aby mu bylo přiznáno toliko
náhradní ubytování. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení; současně navrhl odklad jeho vykonatelnosti.
Žalobci se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnili s právním posouzením
věci odvolacím soudem a namítli, že odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu je
nepřípadný, neboť předmětný dům je v podílovém spoluvlastnictví, přičemž
žalobkyně je jeho menšinovou spoluvlastnicí (ze 4/9). Navrhli, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 2. 2006, č.j. 26 Cdo 1544/2005-45,
odložil vykonatelnost rozsudků soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Se zřetelem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu
důvodu včetně jeho obsahové konkretizace shledává dovolací soud dovolání
přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. pro posouzení otázky nároku
žalovaného na bytovou náhradu.
V projednávané věci jde o vyklizení rozvedeného manžela (žalovaného) z bytu,
nacházejícího se v domě, jehož spoluvlastníkem je druhý z nich (žalobkyně),
jestliže byt byl oběma manžely užíván za trvání jejich manželství a manžel –
nevlastník v něm zůstal bydlet i poté, co jejich manželství zaniklo rozvodem.
Nejvyšší soud České republiky se touto právní otázkou zabýval opakovaně ve
svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 26 Cdo
2175/98, ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, uveřejněném pod č. 118 v
časopise Soudní judikatura č. 10/2001, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo
1801/2000, jakož i v rozhodnutích ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 839/2001, a
ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2962/99, uveřejněných pod C 16 a C 46 v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 1, a dospěl k následujícím závěrům
(od nichž nemá důvod se odchýlit ani v této právní věci):
Manžel, který za trvání manželství užívá byt v domě (dále též jen “byt”), jehož
vlastníkem je druhý z manželů, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od
existujícího rodinněprávního vztahu (srov. zprávu uveřejněnou ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14), neboť
obsah tohoto vztahu je kromě jiného tvořen povinností manželů žít spolu (§ 18
zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů - dále jen “zákon
o rodině”) i vzájemnou vyživovací povinností manželů (§ 91 zákona o rodině). Na
tomto základě má manžel - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě
nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník)
má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství
uvedený právní důvod bydlení zaniká a manžel (vlastník) se může domáhat
vyklizení bytu podle § 126 odst. 1 obč. zák. Nárok na bytovou náhradu
rozvedeného manžela, kterému rozvodem manželství zanikl právní důvod užívání
bytu ve vlastnictví druhého manžela, a který je proto povinen byt vyklidit,
není v občanském zákoníku výslovně upraven, přesto však nelze dovodit, že
rozvedenému manželovi v takovém případě bytová náhrada nepřísluší. Jeho právní
postavení - při zániku jeho právního důvodu bydlení - musí být posouzeno
analogicky (§ 853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které
upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je §
713 odst. 1 obč. zák., upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela,
jehož právní důvod užívání bytu byl - stejně jako v případě manžela užívajícího
byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů - za trvání manželství odvozen od
existence manželství a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl.
Z uvedeného vyplývá, že rozvedený manžel, který i po zániku manželství rozvodem
zůstal bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen
vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady (i když také v těchto případech je
třeba na základě konkrétních skutkových zjištění v dané věci zabývat se tím,
zda zde není důvod pro odepření bytové náhrady postupem podle § 3 odst. 1 obč.
zák., tedy odepřením výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy). Pokud jde o druh
(kvalitu) bytové náhrady, je nutno nárok rozvedeného manžela - nevlastníka na
bytovou náhradu posoudit analogicky podle § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.,
neboť analogické uplatnění režimu jednotlivých druhů bytových náhrad podle
ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. není v takovém případě odůvodněno. Nejde zde
totiž o vztah obsahem a účelem nejbližší této situaci (§ 853 obč. zák.), neboť
ustanovení § 713 odst. 1 obč. zák. vychází ze specifik zde uvedených bytů (bytů
služebních) a jeho analogické uplatnění by v této situaci vedlo k věcně
neodůvodněným disproporcím ve vztahu ke kvalitě bytové náhrady, kterou zákon
přiznává rozvedenému manželovi v ustanovení § 712 odst. 3 obč. zák., ačkoliv mu
svědčilo (neodvozené) právo nájmu bytu; přiznání bytové náhrady v podobě
přiměřeného náhradního bytu by pak v těchto případech vedlo ve svých důsledcích
k neodůvodněnému zásahu do vlastnického práva rozvedeného manžela - vlastníka
domu.
Nárok rozvedeného manžela, který je povinen vyklidit byt v domě ve vlastnictví
druhého z nich, na bytovou náhradu [co do jejího druhu (kvality)] je proto
nutno posoudit podle obecné úpravy, obsažené v ustanovení § 712 odst. 3 větě
druhé obč. zák., které je této situaci ustanovením obsahem i účelem nejbližším
(§ 853 obč. zák.). Vznikne-li totiž podle § 704 odst. 1 obč. zák. uzavřením
manželství právo společného nájmu bytu manžely, na kterýžto případ (odkazem na
§ 705 odst. 1 obč. zák.) míří ustanovení § 712 odst. 3 věty druhé obč. zák.,
jde o situaci obdobnou té, kdy manželovi - nevlastníkovi vznikne uzavřením
manželství právo bydlet v domě ve vlastnictví druhého z manželů. Rozvedenému
manželovi - nevlastníkovi - tedy přísluší v případě povinnosti vyklidit byt v
domě, patřícím druhému z nich právo na náhradní byt, který musí vyhovovat
požadavkům stanoveným v § 712 odst. 2 větě první obč. zák.; jsou-li pro to
důvody zvláštního zřetele hodné, může soud rozhodnout, že rozvedený manžel má
právo jen na náhradní ubytování.
Na překážku uvedeným závěrům není v dané věci ani okolnost, že předmětný dům je
v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a jejího otce. Jejich právní postavení
jako podílových spoluvlastníků vymezují ustanovení §§ 137 a násl. obč. zák.,
přičemž – jak se podává z obsahu spisu – užívají každý z nich jeden ze dvou
bytů v tomto domě, a žalobkyně se žalovaným užívali za trvání manželství (i v
současné době) předmětný byt, který má být vyklizen. Uvedená okolnost by
eventuálně mohla být jedním z důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání
bytové náhrady ve formě náhradního ubytování.
Rozhodnutí odvolacího soudu, které spočívá na právním názoru, že žalovanému
žádné právo na bytovou náhradu nepřísluší a že jeho povinnost k vyklizení lze
vázat na zajištění náhradního ubytování toliko za použití § 3 odst. 1 obč.
zák., nelze tedy považovat za správné a Nejvyšší soud je proto – vzhledem k
vzájemné provázannosti výroků o vyklizení a o bytové náhradě – podle § 243b
odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvod, pro
který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu
prvního stupně, bylo zrušeno i jeho rozhodnutí a věc mu byla podle § 243b odst.
3 věty druhé o.s.ř. vrácena k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení
včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu