26 Cdo 1559/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce a) Ing. P. W., a b) J. K., zastoupených advokátem,
proti žalované O. N., zastoupené advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu
bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 23/2004, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 11. dubna 2006, č. j. 35 Co 338/2005-67, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. dubna
2006, č. j. 35 Co 338/2005-67, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2004, č.
j. 20 C 23/2004-30, přivolil k výpovědi z nájmu žalované k bytu č. 4, o
velikosti 5+1 s příslušenstvím, ve třetím nadzemním podlaží domu Ruská 1089/51
v D. IV (dále „předmětný byt“ resp. „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájem
bytu skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a žalované uložil povinnost
byt vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší; současně rozhodl o nákladech
řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky
předmětného domu, že žalovaná, nájemkyně předmětného bytu je podílovou
spoluvlastnicí nemovitosti – domu č. p. 635 v D., v němž se nachází celkem šest
bytů, obsazených nájemci, kteří nejsou jejími blízkými příbuznými. Dospěl k
závěru, že je naplněn uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g)
občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“), neboť žalovaná má více bytů a
nejedná se o případ, kdy by na ní nebylo možno spravedlivě požadovat, aby
užívala pouze jeden byt. Konstatoval, že není podstatné, že žalovaná užívá
pouze předmětný byt, a že byty v domě, jehož je spoluvlastnicí, jsou obsazené
nájemci, neboť žalovaná se vůči nim již dříve mohla domáhat přivolení k
výpovědi z nájmu bytu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud
odvolací) rozsudkem ze dne ze dne 11. 4. 2006, č. j. 35 Co 338/2005-67, změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu
bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud, poté, co doplnil
dokazování výpověďmi žalované a svědků V. Š., E. S., D. W. a listinnými důkazy,
vzal především za prokázáno, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 4.
1988, na základě níž žalovaná předmětný byt užívá, byla uzavřena za trvání
jejího manželství s V. Š., že jejich manželství nebylo rozvedeno, že manžel
žalované se z důvodu péče o invalidního syna převážně zdržuje v domě v Jelení
58, avšak pobývá i v předmětném bytě, a společně se žalovanou hospodaří.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k předmětnému bytu vzniklo žalované a jejímu
manželovi právo společného nájmu, a že toto právo dosud trvá, neboť v řízení
nebylo prokázáno, že by manžel žalované trvale opustil společnou domácnost s
žalovanou s úmyslem se do předmětného bytu nevracet (když žalobcům se
nepodařilo ohledně tohoto jejich tvrzení unést důkazní břemeno). Manželé jako
společní nájemci bytu mají v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu postavení
nerozlučných společníků, a výpověď z nájmu bytu musí být dána a doručena oběma
manželům (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech
sp. zn. 3 Cdon 79/96 a sp. zn. 2 Cdon 127/96). Konstatoval, že povinností soudu
prvního stupně bylo především zjistit okruh pasivně legitimovaných účastníků v
řízení, a bylo-li v samotné žalobě o přivolení k výpovědi tvrzeno, že žalovaná
je vdaná, pak měl za použití poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 o. s. ř.
vést žalobce k tvrzení a prokázání skutečnosti, že společný nájem bytu manžely
zanikl trvalým opuštěním společné domácnosti ve smyslu § 708 obč.zák. Uzavřel,
že s ohledem na existenci společného nájmu bytu manžely není žalovaná v řízení
pasivně věcně legitimovaná, a že je proto nutno žalobu zamítnout. Přezkumem
existence uplatněného výpovědního důvodu se nezabýval.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
opřeli o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a namítli, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Dovolatelé mají za to, že
nebyly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud doplnil dokazování k otázce
společného nájmu bytu manžely a následně změnil rozsudek soudu prvního stupně,
neboť bylo-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí podstatných (pro
rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která neučinil soud prvního
stupně, nejsou podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu
prvního stupně. Pokud odvolací soud sám opatřoval zásadní skutková zjištění, je
jeho postup v rozporu se zásadou dvouinstančnosti řízení, protože účastníkům je
odepřena možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě
řádného opravného prostředku, a rozhodnutí odvolacího soudu založené na nových
zásadních zjištěních je ve svých důsledcích rozhodnutím vydaným v jediném
stupni. Tím byla dovolatelům odňata možnost postupovat podle § 92 o. s. ř.,
neboť použití tohoto ustanovení je v odvolacím řízení vyloučeno dle § 216 o. s.
ř.; odvolací soud měl proto rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení, v němž mělo být doplněno dokazování k otázce pasivní
věcné legitimace, na jehož základě dovolatelé mohli případně navrhnout
přistoupení V. Š. jako dalšího účastníka na straně žalované. Namítají dále, že
nebyli poučeni v souladu s ustanovením § 118a o. s. ř. o tom, že podle názoru
soudu neunesli důkazní břemeno ve vztahu k otázce pasivní věcné legitimace, a
že řízení je proto postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Poukazují rovněž na to, že v dané věci se jedná o řízení
uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř., ve kterém je soud povinen provést i jiné
důkazy (než účastníky navržené), jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu;
soud prvního stupně tak měl z vlastní iniciativy řešit otázku existence
společného nájmů manželů a z toho vyplývající pasivní věcnou legitimaci. Toto
pochybení nelze odstranit v rámci odvolacího řízení tím, že odvolací soud
důkazní řízení doplní a ve věci rozhodne. Nesprávné právní posouzení věci
spatřují dovolatelé v tom, že odvolací soud dovodil, že žalované a jejímu
manželovi svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu, a že žijí v
předmětném bytě ve společné domácnosti. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů
byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §
241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze – s výjimkou některých vad řízení (viz dále) –
přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§ 242
odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelé uplatnili jako dovolací důvody vady řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), a nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (vady tohoto charakteru nebyly dovolateli
namítány a z obsahu spisu nevyplynuly), jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.
s. ř.), jejichž existenci naopak dovolatelé namítli.
Podle ustanovení § 118a o. s. ř., ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník
nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda
senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení
doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li
předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než
podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu
doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle
odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že
účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných
tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej
o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Podle ustanovení § 212a odst. 5 věty druhé o. s. ř., přihlíží odvolací soud k
jiným vadám řízení před soudem prvního stupně, jen když mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
Mezi jiné vady řízení před soudem prvního stupně, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, patří především nedostatky v poučovací povinnosti
soudu prvního stupně podle § 118a o. s. ř.
V souzené věci odvolací soud dospěl – oproti soudu prvního stupně – k odlišnému
závěru ohledně pasivní věcné legitimace žalované. Kdyby k témuž úsudku dospěl
již soud prvního stupně, musel by – v intencích § 118a odst. 3 o. s. ř. –
žalobce poučit, že dosud nenavrhli důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že
manžel žalované předmětný byt trvale opustil, vyzvat je, aby takový důkaz
označili bez zbytečného odkladu, a poučit je o následcích nesplnění této výzvy.
Žalobcům se tohoto poučení nedostalo jen proto, že soud prvního stupně zaujal
pro ně sice příznivý, leč z pohledu odvolacího soudu nesprávný právní názor.
Dovolatelům lze přisvědčit, že poučovací povinnost dle § 118a o. s. ř. je
vybudována na objektivním principu. Znamená to, že poskytnutí potřebného
poučení není závislé na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec
dozvěděl. Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo
z objektivního hlediska stát, došlo i v tomto případě k porušení ustanovení §
118a o. s. ř. a řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu vždy
postiženo vadou; to platí i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v
odvolacím řízení.
Odvolací soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat
nápravu v uvedeném směru jinak než kasací rozhodnutí soudu prvního stupně - ať
již tím, že by příslušné poučení poskytl žalobci sám, nebo tím, že by přihlédl
k novým žalobním tvrzením, jež žalobce uplatnil v odvolacím řízení - v důsledku
úpravy obsažené v § 213 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 850/2001, uveřejněný pod č. 209 v časopise
Soudní judikatura č. 12/2003, a rozsudek ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo
149/2002). Jiný postup než zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně by tak při
zjištění existence výše uvedené vady řízení mohl odvolací soud zvolit pouze
tehdy, pokud by žalobce na řádné poučení odvolacího soudu podle ustanovení §
118a o. s. ř. nijak nereagoval.
Lze tedy uzavřít, že při zaujatém právním názoru měl odvolací soud rozsudek
soudu prvního stupně zrušit pro jinou vadu řízení, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a která spočívá v absenci poučení podle § 118a
odst. 2 a 3 o. s. ř., anebo žalobcům poskytnout potřebné poučení, přičemž,
pokud by žalobci hodlali předložit důkazy k prokázání svého tvrzení, musel by
odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně rovněž zrušit a věc vrátit soudu
prvního stupně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.) napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 o. s. ř. pro tuto vadu zrušil a
vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.), aniž
se (vzhledem k povaze této vady) zabýval dalšími dovolacími námitkami.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci
(§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc.
předsedkyně senátu