USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce R. H., zastoupeného Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalovanému P. H., zastoupenému JUDr. Přemyslem Hochmanem, advokátem se sídlem v Úvalech, Dobrovského 485, o zaplacení částky 864 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 11 C 197/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2025, č. j. 68 Co 304, 305/2024-825, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 798 Kč k rukám JUDr. Přemysla Hochmana, advokáta se sídlem v Úvalech, Dobrovského 485, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 864 000 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, které měl na jeho úkor získat tím, že po skončení nájemního poměru účastníků užíval bez právního důvodu v době od 15. 5. 2012 do 11. 11. 2014 (dále jen „rozhodné období“) jeho „rodinný dům č. p. XY, obec XY, zapsaný na LV č. XY, pro k. ú. XY, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu“ (dále jen „dům“).
2. Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. 6. 2024, č. j. 11 C 197/2015-669, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 8. 2024, č. j. 11 C 197/2015-680, žalobu zamítl (výrok I) a
3. Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 68 Co 304, 305/2024-825, rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením) potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších přepisů (dále jen „o. s. ř.“).
5. Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
6. Takový nezpůsobilý dovolací důvod dovolatel uplatňuje ve vztahu k otázce, kterou pokládá za dovolacím soudem za dosud neřešenou, a to „zda lze jednání vlastníka nemovitosti, ve které se nachází zbrojní sklad obsahující zbraně a munici podléhající zvláštnímu režimu dle zákona o zbraních, hodnotit jako nepoctivé ve smyslu § 6 odst. 1 OZ, pokud se takový vlastník v dobré víře zdrží vstupu do své nemovitosti a současně neumožní vstup jiným osobám, protože se domnívá, že objekt je nadále zapečetěn policejním orgánem a vstup do něj je bez zvláštního veřejnoprávního oprávnění nepřípustný“. Dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že od okamžiku předání klíčů od nemovitosti Policií ČR dne 12.3.2010 mohl bez dalšího do své nemovitosti vstupovat a, ač vyzván, žalovanému přístup do nemovitosti neumožnil, výtku nesprávného právního posouzení věci však ve skutečnosti zakládá na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění. Předkládá vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co podle jeho názoru měl nebo naopak neměl odvolací soud z provedených důkazů zjistit (zejména, že v rozhodném období byl v dobré víře, že dům je jako zbrojní sklad zapečetěn a nikdo, tj. ani žalovaný, do něj nemůže vstoupit, a že nebylo jednoznačně prokázáno, že po něm žalovaný požadoval zpřístupnění domu v letech 2012 a 2013). Uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř.
7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka posouzení počátku běhu promlčecí lhůty a její délky, neboť na jejím vyřešení napadený rozsudek nespočívá (nezávisí). Odvolací soud se sice k vyjádřil i k závěrům soudu prvního stupně týkajícím se promlčení, zamítnutí žaloby však odůvodnil výhradně tím, že uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení je jako celek nedůvodný. Dovolatel totiž neposkytnutím nezbytné součinnosti znemožnil žalovanému dřívější (rozhodnému období předcházející) vyklizení domu, a jednal tak v rozporu s dobrými mravy a zásadou poctivosti (srov. odst. 22 až 27 napadeného rozsudku).
8. Nespočívá-li napadené rozhodnutí na posouzení uvedené otázky, nemůže být jejím prostřednictvím ani založena přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, či ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 3773/13).
9. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud aproboval nesprávný procesní postup soudu prvního stupně po změně v obsazení soudu (§ 119 odst. 3 o. s. ř.) a potvrdil jeho překvapivé rozhodnutí (a tím se odchýlil od ustálené judikatury představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, nebo ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1496/2012, a zasáhl do práva na spravedlivý proces), nevymezuje žádnou otázku procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí z hlediska právního posouzení věci záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud (a nikoli soud prvního stupně) odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale vytýká mu jen, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení přitom může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237-238a o. s. ř.).
10. Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 422/2012 a 30 Cdo 1496/2012 je nepřípadný, neboť dovolací soud se v nich vyjadřoval k překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli soudu prvního stupně. Bylo-li pro dovolatele překvapivé rozhodnutí soudu prvního stupně, mohl odpovídající argumentaci vznést v odvolacím řízení, což také ve skutečnosti učinil. Obsahově totožné námitky dovolatel uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (na č. l. 712 až 721 spisu) a odvolací soud se jimi zabýval a vysvětlil, proč v postupu soudu prvního stupně neshledal vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k aplikaci § 119 odst. 3 o. s. ř. srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1755/2016, a v něm citovanou judikaturu), proč rozhodnutí soudu prvního stupně nepovažuje za překvapivé i proč se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dovolatel tím tedy nebyl v řízení jako celku zkrácen na svých procesních právech. Ani skutečnost, že odvolací soud založil své rozhodnutí na závěrech, s nimiž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces.
11. Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předseda senátu