21 Cdo 1755/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.
v právní věci žalobkyň a) K. K. a b) Bc. R. D., obou zastoupených JUDr.
Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem v Liberci, tř. 1. máje č. 535/50, proti
žalované AIR MARINE – ROLLPA Group s.r.o., se sídlem v Praze 1, Václavské nám.
č. 819/43, IČO 25055950, zastoupené JUDr. Jaroslavem Zikou, advokátem se sídlem
v Praze 1, Václavské nám. č. 819/43, o neplatnost zrušení pracovního poměru ve
zkušební době, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 6/2012, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočce v
Liberci ze dne 4. srpna 2015 č.j. 83 Co 586/2014-132, takto:
Dovolání žalované se zamítá.
Každá ze žalobkyň se samostatnou žalobou domáhala, aby bylo určeno, že zrušení
pracovního poměru žalovanou ve zkušební době učiněné dopisem ze dne 16.12.2011,
je neplatné. Žaloby odůvodnily shodně tím, že na základě pracovní smlouvy každá
pracuje u žalované od 4.10.2011 jako referent (asistentka) CK a že v pracovní
smlouvě byla s každou z nich sjednána zkušební doba 3 měsíce, která však byla
změněna na 1 měsíc dodatkem k pracovní smlouvě ze dne 1.11.2011. Ačkoli tedy
zkušební doba skončila oběma žalobkyním dne 4.11.2011, každá obdržela dne
19.12.2011 dopis ze dne 16.12.2011, ve kterém s nimi žalovaná zrušila pracovní
poměr ve zkušební době. Obě žalovanou ihned informovaly, že s jejím postupem
nesouhlasí, žalovaná jim však dne 20.12.2011 odejmula klíče od kanceláře a
přestala jim přidělovat práci. V průběhu řízení obě žalobkyně (se souhlasem
soudu prvního stupně) změnily - rozšířily žalobu tak, že navíc požadují, aby
jim žalovaná zaplatila náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za
období od 22.12.2011 (kdy žalované bylo doručeno písemné oznámení žalobkyň, že
trvají na dalším zaměstnávání) do 16.12.2013, a to žalobkyni a) ve výši
429.119,60 Kč a žalobkyni b) ve výši 286.058,40 Kč. Žalovaná namítala, že zákoník práce s ohledem na princip ochrany práv
zaměstnanců neumožňuje zkrácení zkušební doby, neboť „by tím došlo ke zkrácení
práv zaměstnanců“. Pokud podle ustanovení § 35 zák. práce nesmí být sjednaná
zkušební doba dodatečně prodlužována, je „nutno analogicky dovodit“, že i její
dodatečné zkrácení „je v rozporu se základními principy pracovněprávních vztahů
i s ustanovením § 35 zák. práce“. Vzhledem k tehdejšímu odvolání jednatele Ing. V., který dodatky k pracovní smlouvě o zkrácení zkušební doby se žalobkyněmi
podepsal, se žalované „jeví jako jeho jakýsi akt odplaty“, že se nyní žalobkyně
brání zrušení pracovního poměru „údajnými“ dodatky, které byly „evidentně
antedatované“ a dodnes nebyly předány do osobních složek zaměstnanců v centrále
žalované společnosti. Okresní soud v Liberci (poté, co usnesením ze dne 30.5.2012 č.j. 16 C 6/2012-31
řízení o žalobách žalobkyň spojil ke společnému projednání a rozhodnutí)
částečným rozsudkem ze dne 16.12.2013 č.j. 16 C 6/2012-105 určil, že skončení
pracovního poměru žalobkyně a) a žalobkyně b) ve zkušební době dopisy žalované
ze dne 16.12.2011 jsou neplatná. Ve věci samé dospěl k závěru, že podle
„jazykového a logického výkladu ustanovení § 35 zák. práce je samozřejmě možné
sjednanou zkušební dobu písemnou dohodou následně zkrátit, respektive ukončit,
pokud jsou jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec s podmínkami pracovního poměru
spokojeni a chtějí mít jistotu dalšího trvání pracovního poměru“. Oproti názoru
žalované je zkrácení zkušební doby „naopak zcela v zájmu příslušného
zaměstnance, jehož pracovní poměr tím nabývá jistotu a trvalost“. Dále soud
prvního stupně z výsledků provedeného dokazování dovodil, že sporné dodatky k
pracovním smlouvám žalobkyň, jimiž byla zkušební doba zkrácena na 1 měsíc,
uzavřel za žalovanou „aktivní“ jednatel Ing. J. V., který byl oprávněn
samostatně jednat za žalovanou společnost.
Vzhledem k tomu, že žalovaná
„neprokázala antidatování (správně antedatování) tohoto úkonu“, a protože
okolnost, že dodatky nebyly předány na centrálu žalované, „nemůže jít k tíži
zaměstnanců“, soud prvního stupně žalobám žalobkyň vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem
ze dne 4.8.2015 č.j. 83 Co 586/2014-132 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „nic
nebrání tomu, aby byla v pracovní smlouvě původně sjednaná zkušební doba
dohodou obou stran pracovního poměru zkrácena“. Taková dohoda „nemůže
představovat jakýkoli rozpor se základními principy pracovněprávních vztahů či
zakládat nerovnost mezi jeho subjekty“, neboť její dopad je obdobný pro obě
strany, které tím „sice ztrácejí možnost bez udání důvodu a bez vázanosti
výpovědní dobou ukončit ihned pracovní poměr, na straně druhé však získávají
jistotu a relativní trvalost již běžného pracovního poměru“. Za správný
odvolací soud považoval rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že sporné
dodatky k pracovním smlouvám žalobkyň byly uzavřeny oprávněnou osobou a že
„nebylo prokázáno jejich antedatování“. Jestliže zkušební doba původně sjednaná
v pracovních smlouvách žalobkyň na dobu tří měsíců byla jejími dodatky ze dne
1.11.2011 zkrácena na dobu jednoho měsíce, tj. do 4.11.2011, „nebylo již možné
po tomto datu platně skončit pracovní poměr žalobkyň ve zkušební době“. Pokud
tak žalovaná dopisy ze dne 16.12.2011 přesto učinila, „stalo se tak neplatně“. Námitku žalované o neurčitosti žalob odvolací soud odmítl s odůvodněním, že, i
když obě žaloby byly skutečně označeny jako „žaloby o neplatnost okamžitého
zrušení pracovního poměru“, z jejich obsahu (vylíčení rozhodujících
skutečností), stejně jako z navrhovaného petitu, „je zcela zřejmé, že žalovaná
se žalobkyněmi zrušila pracovní poměr ve zkušební době a že určení neplatnosti
právě tohoto právního úkonu žalované se žalobkyně domáhají“. K další procesní
námitce žalované uvedl, že soud prvního stupně nejednal v rozporu se zásadami
přímosti a ústnosti, jestliže v jiném složení senátu při jednání, u něhož došlo
k vyhlášení rozhodnutí, nezopakoval dosud provedené dokazování, nýbrž na
začátku tohoto jednání v souladu s ustanovením § 119 odst. 3 o.s.ř. předseda
senátu konstatoval průběh předchozích jednání ve věci. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítala, že
se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a
připustil porušení procesních postupů při jednání obou instancí“. Toto procesně
právní pochybení podle jejího názoru spočívá v tom, že se u jednotlivých
jednání soudu prvního stupně měnili přísedící, a v důsledku toho pak senát,
který zasedl a rozhodoval při vydání rozsudku dne 16.12.2013, nemohl posoudit
provedené důkazy a zejména pak výslechy účastníků a svědka v jejich vzájemném
kontextu a tedy též s jednotlivými rozpory, na něž žalovaná upozorňovala. Tuto
okolnost odvolací soud vůbec nezohlednil a „spokojil“ se pouze s odkazem na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004 sp. zn.
22 Cdo 2475/2003, který však
„na daný proces a napadené rozhodnutí není případný, neboť obsahuje pouze
právní názor na obecné procesní postupy při změně přísedících“. Dále žalovaná
opětovně vznáší výhradu proti procesnímu postupu soudů obou stupňů, „které v
předvoláních důsledně trvaly na tom, že se žalobkyně domáhají neplatnosti
okamžitého zrušení pracovního poměru“. Podle názoru žalované nelze do
občanského práva procesního aplikovat zásadu, že právní úkon je třeba posuzovat
podle jeho obsahu, a nikoliv podle jeho názvu. V projednávané věci „mělo být od
počátku nade vší pochybnost jasné, čeho se žalobkyně domáhají, aby žalovaná k
tomu mohla zvolit adekvátní procesní obhajobu“. Jestliže soud nevyzval
žalobkyně k opravě žaloby, ani žalobní návrh nepovažoval za zmatečný, pak
žalovaná požadovala zamítnutí žaloby, neboť se žalobkyněmi pracovní poměr
okamžitě nezrušila. Kromě toho podle názoru dovolatelky dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu řešena otázka „interpretace ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce“. Opětovně dovozovala, že při sjednávání zkušební doby „platí
především obecná zásada rovnosti účastníků pracovní smlouvy“, a že, pokud
zákoník práce stanoví, že sjednaná zkušební doba nesmí být dodatečně
prodlužována (což má za následek, že ujednání o pozdějším prodloužení je
neplatné), je „nutno analogicky dovodit“, že i její dodatečné zkrácení „je v
rozporu se základními principy pracovněprávních vztahů i s ustanovením § 35
zák. práce, a tedy neplatné“. V této souvislosti odvolacímu soudu vytkla, že
tím, že potvrdil názor soudu prvního stupně, podle něhož „zkrácení zkušební
doby je zcela v zájmu příslušného zaměstnance, jehož pracovní poměr tím nabývá
jistotu a trvalost“, se „fakticky postavil na stranu žalobkyň a rezignoval na
roli objektivního orgánu, který má být jednou ze záruk zákonnosti, a porušil
zásadu rovnosti účastníků soudního řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu „změnil tak, že žalobní návrh v plném rozsahu zamítne a spolu
s tím rozhodne i o přiznání náhrady nákladů řízení žalované“, eventuelně aby
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31.12.2013, neboť řízení v projednávané věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Žalovaná v dovolání v první řadě vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně vyřešil
procesně právní otázku výkladu ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř. a jeho možné
aplikace při jednání, na kterém došlo k vyhlášení rozsudku. Tato právní otázka
již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena a vychází z názoru, že
použití ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř., které zásadně dopadá na případy, kdy
dojde ke změně v obsazení soudu po odročení jednání v důsledku nemoci soudce
(přísedících), změn v rozvrhu práce apod., nebrání ani zásada ústnosti
(vyjádřená v ustanovení § 115, § 214 odst. 1 o.s.ř.), ani zásada přímosti
provádění důkazů (vyjádřená v ustanovení § 122 odst. 1, § 211, § 213 o.s.ř.),
neboť ani tyto zásady se v občanském soudním řízení neuplatňují bezvýjimečně,
ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s požadavkem, aby ochrana
práv byla rychlá a účinná (§ 6 o.s.ř.). Ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř. brání
tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat provedené důkazy,
případně celé dokazování. Ani Ústava, ani Listina základních práv a svobod
neobsahují při regulaci práva na spravedlivý proces požadavek, aby v občanském
soudním řízení byly při změně v obsazení senátu opakovány všechny provedené
důkazy (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5.11.2004 sp. zn. 21
Cdo 1916/2004 a ze dne 27.10. 2016 sp. zn. 21 Cdo 127/2015 nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004 sp. zn. 22 Cdo 2475/2003, na který – přes
námitky dovolatelky – správně poukazuje rovněž odvolací soud v projednávané
věci). Z uvedeného vyplývá, že zjištění skutkového stavu věci a posouzení všech
rozhodujících skutečností soudem lze považovat za řádné a úplné, jestliže věc
projednávali jiní soudci nebo přísedící než ti, kteří o ní nakonec rozhodli,
pokud byli před přijetím rozhodnutí seznámeni s dosavadním průběhem řízení
(zejména s přednesy účastníků a s provedenými důkazy) alespoň způsobem uvedeným
v ustanovení § 119 odst. 3 o.s.ř. (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 27.10.2016 sp. zn. 21 Cdo 127/2015 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19.1.1999 sp. zn. 21 Cdo 1876/98, uveřejněný pod číslem 51/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Závěr odvolacího soudu o tom, že soud prvního stupně
v projednávané věci nejednal v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti,
jestliže v jiném složení senátu při jednání, u něhož došlo k vyhlášení
rozhodnutí, nezopakoval dosud provedené dokazování, nýbrž – jak se podává z
protokolu o tomto jednání - předseda senátu na začátku jednání podle ustanovení
§ 119 odst. 3 o.s.ř.
„konstatoval průběh předchozích jednání ve věci“, je proto
v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá
důvod cokoliv měnit. Žalovaná v dovolání dále namítá, že soudy se v posuzované věci dopustily
procesního pochybení též tím, že nevyzvaly žalobkyně k opravě jejich žalob tak,
aby v řízení bylo „od počátku nade vší pochybnost jasné, čeho se žalobkyně
domáhají, aby žalovaná k tomu mohla zvolit adekvátní procesní obhajobu“. Rovněž
otázka procesního práva, za jakých podmínek je žaloba vadným podáním a soud je
povinen postupovat podle ustanovení § 43 odst. 1 o.s.ř., byla v judikatuře
dovolacího soudu již v minulosti vyřešena. Východiskem úvah v tomto směru je
ustanovení § 79 odst. 1 o.s.ř., které (ve spojení s ustanovením § 42 odst. 4)
vymezuje obsahové náležitosti žaloby, s tím, že tyto náležitosti je třeba v
žalobě uvést takovým způsobem, aby z jejího obsahu jednoznačně vyplývaly,
popřípadě aby je bylo možné bez jakýchkoliv pochybností z textu žaloby dovodit
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2002 sp. zn. 29 Odo
421/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 201, ročník 2002, nebo
odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.4.2016 sp. zn. 29 Cdo
1889/2014). Jestliže jsou v žalobě tyto náležitosti (zejména označení účastníků
řízení, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů a žalobní petit)
vymezeny určitě, srozumitelně a úplně, jde o bezvadné podání; v opačném případě
se jedná o vadnou žalobu, o jejíž nápravu je soud povinen se pokusit postupem
podle ustanovení § 43 o.s.ř. Dovodil-li odvolací soud – jak se podává z
odůvodnění napadeného rozsudku – že, i když byly obě žaloby v podáních žalobkyň
ze dne 16.1.2012 a 17.1.2012 označeny v záhlaví jako „žaloby o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru“, z vylíčení rozhodujících skutečností, z
označených důkazů i navrhovaného žalobního petitu, „je zcela zřejmé, že
žalovaná se žalobkyněmi zrušila pracovní poměr ve zkušební době a že určení
neplatnosti právě tohoto právního úkonu žalované se žalobkyně domáhají“, a
proto neshledal důvod k postupu podle ustanovení § 43 o.s.ř., bylo o věci
rozhodnuto v souladu se zákonem a rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ani
okolnost, že projednávaná věc byla zřejmě nedopatřením tímto způsobem označena
také v protokolech o jednáních před soudy obou stupňů, event. v předvoláních,
na uvedeném závěru nic nemění, neboť z obsahu spisu jednoznačně vyplývá, že
žalovaná vedla „adekvátní procesní obhajobu“ ve vztahu právě k tomu předmětu
řízení (určení neplatnosti zrušení pracovního poměru se žalobkyněmi ve zkušební
době učiněnými dopisy žalované ze dne 16.12.2011), který bez jakýchkoli
pochybností vyplývá z podstatných náležitostí podaných žalob. Pro rozhodnutí soudů v projednávané věci bylo dále významné (určující) vyřešení
hmotně právní otázky, zda dohodou účastníků pracovního poměru lze původně
sjednanou zkušební dobu dodatečně zkrátit. Protože uvedená právní otázka dosud
nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud České
republiky k závěru, že dovolání žalované je podle ustanovení § 237 o.s.ř.
přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší
soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Výše vymezenou právní otázku je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že k
dodatečnému zkrácení zkušebních dob žalobkyň došlo dodatky k pracovním smlouvám
ze dne 1.11.2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění
účinném do 29.12.2011 (tedy přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 499/2011
Sb., kterým se zrušuje zákon č. 245/2006 Sb., o veřejných neziskových ústavních
zdravotnických zařízeních a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů, a mění související zákony) - dále jen „zák. práce“. Podle ustanovení § 35 odst. 1 zák. práce je-li sjednána zkušební doba, nesmí
být delší než 3 měsíce po sobě jdoucí ode dne vzniku pracovního poměru (§ 36
odst. 1). Zkušební dobu je možné sjednat rovněž v souvislosti se jmenováním na
pracovní místo vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3). Sjednaná zkušební doba
nemůže být dodatečně prodlužována, není-li dále stanoveno jinak. Zkušební dobu
je možné sjednat nejpozději v den, který byl sjednán jako den nástupu do práce,
popřípadě v den, který byl uveden jako den jmenování na pracovní místo
vedoucího zaměstnance (§ 33 odst. 3). Zkušební dobu není možné sjednat,
jestliže pracovní poměr již vznikl. Podle ustanovení § 35 odst. 2 zák. práce o dobu překážek v práci, pro které
zaměstnanec nekoná práci v průběhu zkušební doby, se zkušební doba prodlužuje. Zkušební doba musí být sjednána písemně, jinak je neplatná (srov. § 35 ost. 3
zák. práce). Zkušební doba je jedním z významných institutů pracovního práva, který dává
možnost jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci náležitě zvážit a posoudit, zda
mají zájem na dalším trvání pracovního poměru. Smyslem (účelem) sjednání
zkušební doby je, aby si účastníci pracovního poměru až do jejího uplynutí
prakticky ověřili („vyzkoušeli“), zda jejich pracovní poměr odpovídá tomu, s
čím do něho vstupovali, tedy zda zaměstnanec splňuje zaměstnavatelovo očekávání
v přístupu k plnění pracovních povinností a splňuje všechny předpoklady pro
řádný výkon práce, a na druhé straně zda zaměstnanci vyhovují druh práce, místo
výkonu práce, mzdové (platové) nebo jiné pracovní podmínky. Během zkušební doby
mohou oba účastníci pracovního poměru kdykoli (z jakéhokoli důvodu nebo bez
uvedení důvodu) zrušit pracovní poměr podle ustanovení § 66 zák. práce, jakmile
zjistí, že neodpovídá jejich očekávání. Aby však tato, pro účastníky pracovního poměru s tím související relativní
nejistota netrvala příliš dlouhou dobu, zákon stanoví, že sjednaná zkušební
doba nesmí být delší než tři měsíce. Pokud by zkušební doba byla sjednána na
dobu delší, nemá to za následek neplatnost celého ujednání o zkušební době, ale
neplatnost pouze té části pracovní smlouvy, ve které byla sjednána doba
přesahující nejvýše přípustnou dobu tří měsíců (zkušební doba by v takovém
případě činila tři měsíce). Sjednaná zkušební doba nemůže být z týchž důvodů
ani dodatečně smluvně prodlužována, tzn.
že účastníci se nemohou dohodnout na
prodloužení zkušební doby, kterou si sjednali; takové ujednání by bylo neplatné
pro rozpor se zákonem (srov. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31.12.2013). Výjimkou je pouze prodloužení zkušební doby ze
zákona, o dobu celodenních překážek v práci (srov. § 35 odst. 2 zák. práce),
které je v těchto případech logické, neboť pokud zaměstnanec nekoná práci z
důvodů překážek v práci, nedochází k naplnění účelu zkušební doby, tj. k
oboustrannému ověření, zda výkon práce ve sjednaném pracovním poměru stranám
vyhovuje. Z toho, že sjednanou zkušební dobu není možné platně dodatečně prodloužit,
nelze – jak se dovolatelka mylně domnívá – „analogicky“ („argumentum per
analogiam“) dovozovat, že sjednanou zkušební dobu nelze platně ani dodatečně
zkrátit. Jak bylo uvedeno výše, smyslem (účelem) sjednání zkušební doby je, aby
účastníci pracovního poměru získali (mohli získat) poznatky potřebné k
rozhodnutí, zda budou chtít v pracovním poměru dále pokračovat nebo zda ho
ukončí. Není však vyloučeno, aby tyto potřebné poznatky získali dříve a ještě
před uplynutím sjednané zkušební doby jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec
usoudili, že pracovní poměr splňuje jejich očekávání a že výkon práce ve
sjednaném pracovním poměru oběma stranám vyhovuje. Protože zákon vylučuje pouze
dodatečné prodloužení zkušební doby, nikoli její zkrácení, není za této situace
důvod bránit účastníkům pracovního poměru v tom, aby smluvně (na základě
vzájemné dohody) původně sjednanou zkušební dobu dodatečně zkrátili. Rovněž v
tomto případě se – přes opačné úvahy dovolatelky - uplatní „obecná zásada
rovnosti účastníků pracovní smlouvy“, neboť – jak správně naznačil v této
souvislosti odvolací soud - účastníci tím sice ztrácejí možnost jednoduše
ukončit ihned pracovní poměr, na straně druhé však získávají „jistotu a
relativní trvalost“ pracovního poměru, o němž oba usoudili, že odpovídá jejich
potřebám a očekáváním. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že zkušební dobu sjednanou
podle ustanovení § 35 zák. práce mohou účastníci pracovního poměru na základě
vzájemné dohody dodatečně zkrátit. Odvolací soud proto v souladu se zákonem
dovodil, že mezi žalovanou a žalobkyněmi došlo dohodami obsaženými v dodatcích
k pracovním smlouvám ze dne 1.11.2011 k platnému dodatečnému zkrácení zkušební
doby, původně sjednané na dobu tří měsíců, na jeden měsíc. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno, že by byl postižen
některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky
dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Protože tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o
náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 4 věta první, § 224 odst. 1 a §
151 odst.1 věta první o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. dubna 2017
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu