22 Cdo 2475/2003
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně
České republiky – České správy sociálního zabezpečení se sídlem v Praze 5,
Křížová 25, proti žalovaným: 1) L. L., 2) Ing. V. L. a 3) Ing. Z. L., všem
zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 187/97, o dovolání žalovaných proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č. j. 16 Co 312/2003-198, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala určení, že Česká republika je vlastníkem níže uvedeného
pozemku, a že Česká správa sociálního zabezpečení v Praze k němu vykonává právo
hospodaření. Její právní předchůdce – Úřad důchodového zabezpečení v Praze –
pozemek získal od žalovaného 1) a otce žalovaných 2) a 3) na základě kupní
smlouvy, uzavřené 11. 4. 1983, přičemž žalobkyně nemá k dispozici originál
smlouvy a v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci zapsáni žalovaní.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
16. února 2000, č. j. 7 C 187/97-98, zamítl žalobu „s návrhem, aby bylo určeno,
že Česká republika je vlastníkem pozemku označeného v geometrickém plánu ze dne
28. února 1983 vyhotoveném pod č. 2246020-45/83 Geodézie n. p. Praha, parcelním
číslem 438/4f o výměře 4.773 m2 a Česká správa sociálního zabezpečení vykonává
k tomuto pozemku právo hospodaření“; rozhodl též o nákladech řízení. Vyšel ze
zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovaným 1) a otcem žalovaných 2)
a 3) o prodeji sporného pozemku jednala, kupní smlouva ale nebyla uzavřena,
neboť nedošlo ke shodě ohledně kupní ceny. Žalobkyně uzavření kupní smlouvy
neprokázala.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května
2001, č. j. 39 Co 336/2000-164, změnil rozsudek soudu prvního stupně a určil,
že „Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1, 438/7, 438/8, 438/9,
438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35, 438/36, 438/37, 438/38,
438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56, 438/57 vedených na LV č. 56
Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a že Česká správa sociálního
zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto majetkem hospodaří jako
organizační složka státu“. Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu „na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku č. parc.
438/20 vedeného na LV č. 363 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R. a
že Česká správa sociálního zabezpečení Praha 5, Křížová 25, IČO 006963 s tímto
majetkem hospodaří jako organizační složka státu“, a rozhodl o nákladech
řízení. Připustil změnu žaloby a po doplnění dokazování konstatoval, že
žalobkyně uzavření kupní smlouvy prokázala, když soudu předložila její kopii a
uzavření smlouvy prokazovala i jinými důkazy. Uzavření kupní smlouvy vyvracel
toliko žalovaný 1) před soudem prvního stupně, jeho výpověď však byla
zpochybněna před soudem odvolacím. Za neplatnou nebylo možné považovat kupní
smlouvu ani na základě skutečnosti, že sporná parcela nebyla v evidenci
nemovitostí zapsána pod č. 438/4f, protože ji bylo možno identifikovat údaji v
geometrickém plánu. Žalobě odvolací soud nevyhověl pouze ohledně parcely č.
438/20, neboť žalovaní nebyli v důsledku jejího prodeje Hlavnímu městu Praze v
katastru nemovitostí zapsáni jako její vlastníci a nebyli tak ve sporu pasivně
legitimováni.
Nejvyšší soud k dovolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. dubna 2003, č. j. 22
Cdo 1703/2001-189, rozsudek Městského soudu v Praze ze 16. 5. 2001, č. j. 39 Co
336/2000-164, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konstatoval, že Česká správa sociálního zabezpečení jako organizační složka
státu neměla právní subjektivitu a proto soud nemohl ve výroku rozhodnutí
určit, že s předmětným majetkem hospodařila jako organizační složka státu.
Určení této složky bylo vnitřní záležitostí státu. Dovolací soud dále zjistil,
že odvolací soud opomenul při hodnocení důkazů významnou skutečnost vyplývající
ze spisu, a proto jeho rozhodnutí vyšlo ze skutečnosti, která neměla oporu v
provedeném dokazování ve smyslu § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Touto skutečností
byl údaj plynoucí z geometrického plánu z roku 1985, z něhož se podávalo, že
sporné pozemky byly ke dni jeho zpracování vedeny na LV č. 56, na kterém byly
vedeny pozemky žalovaných; na to právní zástupce žalovaných odvolací soud
upozornil s tím, že z toho je zřejmé, že ještě v roce 1985 byly pozemky vedeny
v evidenci nemovitostí jako vlastnictví žalovaných a že uvedený plán byl
zpracován k žádosti Úřadu důchodového zabezpečení, který by v případě, že by
údaje v něm uvedené byly nesprávné, „takové vyznačení neakceptoval“.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 10. června 2003, č. j. 16 Co
312/2003-198, připustil částečné zpětvzetí žaloby, zrušil rozsudek soudu
prvního stupně v části, v níž bylo určeno, „že Česká správa sociálního
zabezpečení vykonává k tam uvedenému pozemku právo hospodaření“ a řízení v
tomto rozsahu zastavil. Ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že se určuje, „že Česká republika je vlastníkem pozemků č. parc. 438/1,
438/7, 438/8, 438/9, 438/10, 438/21, 438/22, 438/23, 438/33, 438/34, 438/35,
438/36, 438/37, 438/38, 438/39, 438/46, 438/47, 438/54, 438/56, 438/57 vedených
na LV č. 56 Katastrálního úřadu P. pro katastrální území R.“, a dále rozhodl o
nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně byl vydán
před 1. 1. 2001, a proto v souladu s ustanovením bodu 15, hlavy I, části
dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován občanský soudní řád, věc
projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „OSŘ“). Odvolací soud
zhodnotil listinný důkaz, zmíněný geometrický plán, a to samostatně i v
souvislosti s ostatními důkazy, a uzavřel, že tato listina nemůže zvrátit
závěry, k nimž dospěl při předchozím přezkoumávání věci. Skutečnost, že
předmětné pozemkové parcely byly v evidenci nemovitostí vedeny na LV č. 56,
nevypovídá nic o tom, že by právní předchůdce žalobkyně uznával vlastnictví
žalovaných; věc lze vyložit tak, že pracovníci ÚDZ doklad přehlédli, neboť
geometrický plán obsahuje řadu čísel, která je třeba porovnávat s dalšími
listinami, aby bylo možno věci porozumět. Z provedených důkazů vyplývá, že
kupní smlouva byla uzavřena, a tudíž žalobkyně předmětné pozemky získala do
vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, ve kterém
uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ s tím, že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části
oporu v provedeném dokazování. Současně namítají, že odvolací soud svým
postupem porušil zásadu přímosti soudního řízení a zatížil je vadou, která měla
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) OSŘ. Odvolací soud po vrácení věci dovolacím soudem pouze doplnil dokazování
provedením listinného důkazu – geometrického plánu - a bez jakéhokoliv dalšího
posuzování se ztotožnil s hodnocením důkazů, provedeným týmž soudem, ale v
jiném složení senátu, v řízení ukončeném rozsudkem z 16. 5. 2001, č. j. 39 Co
336/2000-164, když uzavřel, že zmíněná listina nemůže zvrátit závěry přijaté po
zhodnocení důkazů při předchozím přezkoumání věci. Vyjadřují přesvědčení, že
hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem jak v předchozím, tak v současném
řízení bylo provedeno nesprávně, v rozporu s § 132 a § 120 odst. 1 věta první
OSŘ. Uvádějí, že uzavření kupní smlouvy bylo „skutečností rozhodnou podle
hmotného práva, kterou byla žalobkyně ve svém zájmu povinna tvrdit, aby dostála
své povinnosti tvrzení podle § 101 odst. 1 písm. a) OSŘ a k jejímuž prokázání
byla povinna navrhnout soudu přesvědčivé důkazy, aby usnesla důkazní břemeno na
ní spočívající, neboť žalovaní toto tvrzení neučinili nesporným v souladu s §
120 odst. 4 OSŘ, naopak toto tvrzení důrazně popřeli a k prokázání svého
protikladného tvrzení také navrhli důkazy.“ V této souvislosti dovolatelé
připomínají smysl institutu důkazního břemene s podrobnými odkazy na odbornou
literaturu a platnou judikaturu a upozorňují na důsledky nesplnění důkazní
povinnosti a povinnosti tvrzení. Pokud jde konkrétně o důkazy, jimiž byla
prokazována existence předmětné kupní smlouvy, jejíž originál nebyla schopna
žalobkyně soudu předložit, poukazují dovolatelé v podrobnostech na ty, o něž
žalobkyně svoji žalobu opírá, a na ty, jimiž sami existenci kupní smlouvy
popírají. Uzavírají, že žádný z žalobkyní předložených důkazů existenci řádné
kupní smlouvy nepotvrzuje, zatímco sami snesli dostatek důkazů potvrzujících
jejich tvrzení o tom, že předmětná kupní smlouva nebyla uzavřena. Zdůrazňují,
že odvolací soud postupoval v rozporu se základními zásadami ovládajícími
občanské soudní řízení, konkrétně s principy důkazní povinnosti a rozložení
důkazního břemene na jednotlivé účastníky řízení, když bylo povinností
žalobkyně prokázat, že kupní smlouva byla uzavřena. Klíčovou měla být otázka
unesení důkazního břemene žalobkyní, když v řízení o určení vlastnictví, kde
bylo nutno jako předběžnou řešit otázku uzavření kupní smlouvy, nemohla být za
základní předpoklad považována povinnost žalovaných její uzavření vyvracet. Odvolací soud tedy vycházel z nesprávných předpokladů, uvedl-li, že „v řízení
nebyl proveden žádný důkaz, který by uzavření smlouvy z 11. dubna 1983 důvodně
zpochybnil“.
K otázce dokazování po zrušení předchozího rozsudku odvolacího
soudu dovolacím soudem dovolatelé namítají, že odvolací soud, ale v jiném
složení senátu, se plně ztotožnil s předcházejícím hodnocením důkazů, uvedl, že
nemá důvod se od něj odchylovat, a k již provedeným důkazům pak toliko „přidal“
důkaz nový, navržený žalovanými (geometrický plán). Následně jen konstatoval,
že tuto listinu zhodnotil samostatně a v souvislosti s jinými důkazy. Takový
postup ale dovolatelé považují za nesprávný. Odvolací soud neopakoval výslech
žalovaného 1), který provedl odvolací soud v předchozím řízení v jiném složení
senátu, ačkoliv jde o jeden z klíčových důkazů, o který odvolací soud opřel své
rozhodnutí. Odvolací soud takto jednal v rozporu se zásadou přímosti a ústnosti
soudního řízení. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných
k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.,
tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem), a po
zjištění, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou
uplatněny dovolací důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ a že jsou
splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §
240 odst. 1, § 241 odst. 1 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že
dovolání není důvodné.
Dovolatelé namítají vadu řízení, která podle nich mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Tato vada měla spočívat v tom, že odvolací soud,
který ve věci rozhodoval po zrušení předchozího rozhodnutí Nejvyšším soudem v
jiném složení senátu, měl opakovat důkaz výslechem žalovaného 1); pokud tak
neučinil, jednal v rozporu se zásadami přímosti a ústnosti. Této námitce nelze
přisvědčit. Ani zásady přímosti a ústnosti se v občanském soudním řízení
neuplatňují bezvýjimečně, ale působí ve spojení s ostatními zásadami, zejména s
požadavkem, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§ 6 OSŘ). Proto občanský
soudní řád ve znění novely č. 30/2000 Sb. stanoví, že „došlo-li ke změně v
obsazení soudu, předseda senátu na začátku dalšího jednání sdělí obsah přednesů
a provedených důkazů“ (§ 119 odst. 3 OSŘ ve znění novely č. 30/2000 Sb. ). Toto
ustanovení brání tomu, aby pro změnu v obsazení senátu bylo třeba opakovat
provedené důkazy, a aby tak bylo např. pro onemocnění soudce nutno opakovat
celé dokazování. V dané věci sice odvolací soud postupoval podle OSŘ ve znění
před uvedenou novelou, ale i tehdy platilo, že „na začátku nového jednání sdělí
předseda senátu obsah přednesů a provedených důkazů“ (§ 119 odst. 2 OSŘ). Tento
postup byl dostatečný i tehdy, jestliže při novém jednání zasedal soud v jiném
složení než při jednání předchozím (viz Občanský soudní řád. Komentář. Panorama
Praha 1985, díl I., s. 550).
V dané věci na počátku jednání pověřená členka odvolacího senátu konstatovala
dosavadní průběh řízení; nejde tedy o vadu řízení, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navíc, pokud jde o hodnocení dříve
provedených důkazů, měl odvolací soud k dispozici předchozí rozsudek, ve kterém
bylo hodnocení důkazů provedeno. Je třeba upozornit na to, že již v dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. května 2001, č. j. 39 Co
336/2000-164, dovolatelé zpochybňovali způsob hodnocení důkazů odvolacím
soudem, a že dovolací soud v rozsudku ze dne 8. dubna 2003, č. j. 22 Cdo
1703/2001-189, jejich námitkám nepřisvědčil a uvedl: „Dovolatelé dále namítají
nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, rozebírají jednotlivé důkazy a
upozorňují, že je lze interpretovat i jinak, než je vyložil odvolací soud.
Podle § 132 OSŘ hodnotí důkazy soud podle své úvahy, a to každý důkaz
jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli
účastníci. Vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou
přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který tento důkaz provedl. Dovolací
soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem (viz
níže), přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly
logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy
bylo možno hodnotit více způsoby, ještě neznamená, že hodnocení provedené
odvolacím soudem je nesprávné“. Pokud tedy dovolatelé opět zpochybňují
hodnocení provedených důkazů, lze je odkázat na to, co již bylo ve zmíněném
rozsudku dovolacího soudu uvedeno. Odvolací soud pak po zrušení jeho rozhodnutí
dovolacím soudem provedl důkaz geometrickým plánem z 13. 9. 1985, a tento důkaz
pak zhodnotil samostatně i v souvislosti s ostatními důkazy; toto hodnocení
není zjevně nepřiměřené a skutečnost, že věc lze hodnotit i jinak, neznamená,
že šlo o hodnocení nesprávné.
Problematikou nedochované smlouvy o převodu nemovitostí se dovolací soud již
vícekrát zabýval. V rozsudku ze dne 6. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, se
uvádí: „Byla-li tedy v době od 1. 1. 1951, kdy nabyl účinnosti ObčZ z roku
1950, do 31. 12. 1991, kdy nabyla účinnosti novela č. 509/1991 Sb.,
smlouva o převodu nemovitosti do tzv. socialistického
vlastnictví (tj. do vlastnictví státního, družstevního nebo do
vlastnictví společenské organizace) účinná okamžikem uzavření smlouvy, resp.
okamžikem účastníky dohodnutým, nabýval subjekt tzv. socialistického
vlastnictví na základě takové smlouvy vlastnictví, aniž by k tomu bylo
třeba jakýchkoliv náležitostí (např. zápis do evidence nemovitostí).
Nabytí vlastnictví na základě takové smlouvy bylo objektivní skutečností,
kterou lze v případě, že se původní smlouva nedochovala, prokázat i nepřímými
důkazy. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav
věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů,
fyzických a právnických osob, a listiny (viz § 125 OSŘ). Je třeba přihlížet
zejména k listinám, ze kterých se existence smlouvy o převodu nemovitosti
podává, a také k chování účastníků po uzavření tvrzené smlouvy. K tomu, aby
soud učinil závěr, že smlouva o převodu ne movitosti do tzv.
socialistického vlastnictví byla uzavřena a vyvolala právní účinky,
není nutné předložení originálu této smlouvy nebo její kopie soudu“. Pokud
jde o důkazní břemeno, uplatňuje se zásada, že každý z účastníků prokazuje ty
skutečnosti, ze kterých vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Toto
pravidlo odvolací soud neporušil. Na základě podrobného hodnocení důkazů dospěl
k závěru, že předmětná smlouva byla uzavřena a opakovaně uvedl, že existence
kupní smlouvy byla prokázána, příp. že nesouhlasí s názorem, že prokázána
nebyla (č.l. 168, 169,199 v.); odvolací soud též podrobně uvedl důkazy, ze
kterých přitom vycházel (č.l. 168 a násl). Na tom nic nemění ani nadbytečná
poznámka, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, který by existenci smlouvy
zpochybnil. Nelze tedy souhlasit s dovolateli, že odvolací soud předpokládal
bez dalšího existenci kupní smlouvy a „obrátil“ tak důkazní břemeno.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací
důvody upravené v § 241 odst. 3 písm. b) a c) OSŘ tedy v posuzované věci nejsou
dány. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§ 243b odst. l OSŘ, věta před
středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že
dovolatelé nebyli úspěšní a žalobkyni náklady dovolacího řízení, na jejichž
úhradu by měla právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 OSŘ),
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. února 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu