26 Cdo 1653/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce B. d. N. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému
P. V., za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného J. V., zastoupené
advokátkou, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního
soudu v Mělníku pod sp.zn. 7 C 961/98, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2003, č.j. 21 Co 346/2002-145, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mělníku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 9.
2002, č.j. 7 C 961/98-123 (poté, co jeho vyhovující rozsudek ze dne 12. 9.
2001, č.j. 7 C 961/98-68, byl k odvolání vedlejší účastnice
zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2002, č.j. 21 Co
488/2001-89, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení), zamítl
žalobu, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu žalovaného k bytu č. 2, I.
kategorie, o velikosti 2+kk, v přízemí domu čp. 1064 v N. (dále „předmětný
byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“ nebo „dům“), určil, že nájem bytu skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil žalovanému a všem, kdo s ním v
bytě bydlí, povinnost byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování
nebo přístřeší; dále soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení ve vztahu
mezi žalobcem a žalovaným a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 22. 1. 2003, č.j. 21 Co 346/2002-145, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným a ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že předmětný dům byl ve
vlastnictví S. N., a.s. (dále též „původní žalobkyně“ nebo „právní předchůdce
žalobce“), k jejímuž návrhu bylo řízení v dané věci zahájeno a která dala
žalovanému výpověď z nájmu bytu z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. d)
obč.zák. (neplacení nájemného), jež mu byla doručena v květnu
1998, že kupní smlouvou ze dne 17. 12. 1998 převedla původní žalobkyně
vlastnické právo k domu na žalující družstvo (s účinky vkladu vlastnického
práva ke dni 26. 1. 1999), které vstoupilo do řízení jako její procesní
nástupce, že rozhodnutím o přidělení podnikového bytu ze dne 15. 11.
1991 byl předmětný byt přidělen žalovanému jeho tehdejším zaměstnavatelem S.
N., a.s., že dohodou ze dne 14. 4. 1992 mu byl předán do užívání na dobu
neurčitou a že se žalovaný nikdy nestal členem žalujícího družstva. Dále
vzaly za prokázáno, že manželství žalovaného a vedlejší účastnice bylo
uzavřeno dne 19. 10. 1990 a pravomocně rozvedeno ke dni 29. 8.
2000, že z tohoto manželství se narodila nezletilá A. V., která byla po
rozvodu manželství svěřena do výchovy své matky (vedlejší účastnice), s níž
žije v předmětném bytě dosud, že žalovaný byt opustil v červenci roku 1999 s
úmyslem se do něho již nevrátit, když až do té doby mělo soužití žalovaného s
vedlejší účastnicí a jejich dcerou charakter společné domácnosti. Na základě
toho dospěly k závěru, že žalovanému vzniklo k předmětnému bytu právo osobního
užívání, které se s účinností k 1. 1. 1992 změnilo podle § 871 odst. 4
obč.zák. na právo nájmu služebního bytu, svědčící opět toliko žalovanému, že
vedlejší účastnice byt užívala z titulu svého rodinněprávního vztahu k
žalovanému, neboť vznik práva společného užívání bytu manžely byl vzhledem k
charakteru bytu jako podnikového vyloučen, a proto nedošlo ani ke vzniku práva
společného nájmu bytu manžely. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně
dále dovodil, že předmětný byt ztratil charakter bytu služebního (ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 102/1990 Sb.) v důsledku nabytí vlastnického
práva žalobce k domu a přisvědčil i jeho závěru, že nájemní vztah žalovaného k
bytu se stal „obecným“ nájmem bytu; k přeměně na nájem družstevního bytu
nedošlo, neboť i když předmětný dům byl ve vlastnictví žalujícího družstva,
nestal se žalovaný (nájemce bytu) členem družstva. V důsledku trvalého opuštění
společné domácnosti žalovaným přešlo právo nájmu bytu na jeho nezletilou dceru
a žalovaný tak přestal být ve sporu pasivně legitimován. Domáhá-li se proto
žalobce vůči žalovanému, který již není nájemcem bytu, přivolení k výpovědi,
nezbylo než žalobu zamítnout.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a v němž uplatnil
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o přechodu práva nájmu
předmětného bytu a vyjadřuje názor, že „při aplikaci ustanovení § 680 odst. 2
obč.zák. nový vlastník bytového domu vstupuje do právního postavení
pronajímatele vůči všem nájemcům jednotlivých bytů v bytovém domě se
nacházejících, přičemž pouze u těch nájemců, kteří se stali členy bytového
družstva, dochází po nabytí domu do vlastnictví družstva ke změně nájmu na
nájem družstevní, zatímco u nečlenů družstva se mění jen subjekt pronajímatele,
nikoliv obsah existujícího práva nájmu, tzn. že nedochází k žádné změně práv a
závazků dosavadního nájemce bytu“. Dovolatel má za to, že vznikl-li mezi
právním předchůdcem žalobce a žalovaným nájem služebního bytu, zůstal obsah
tohoto nájemního vztahu zachován i po koupi bytového domu žalujícím družstvem a
nemohlo dojít k transformaci na „nájem obecný“. Poukazuje na to, že v dané věci
vstoupil žalobce do soudního řízení zahájeného jeho právním předchůdcem a
dovozuje, že by bylo „v rozporu s ustanovením § 3 obč.zák., kdyby ustanovení §
680 odst. 2 obč.zák. bylo vykládáno tak, že tím současně došlo ke změně obsahu
nájemního vztahu“, tj. ke změně z nájmu služebního bytu na „tzv. nájem bytu
obecný mající jiný okruh nájemců a tím i účastníků řízení“. Navrhl, aby
napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je podle § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí
odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán
uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř. a k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady tohoto druhu nebyly v
dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud proto
přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neshledal však dovolání důvodným.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 680 odst. 2 obč.zák. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté
věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je
oprávněn zprostit se závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna
oznámena nebo nabyvatelem prokázána.
Dovolatel nebrojí proti závěru (odpovídajícímu ustálené soudní praxi –
srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon
863/97, uveřejněný pod č. 84 v časopise Soudní judikatura 11/1997), že uvedené
ustanovení se uplatní i ve vztazích nájmu bytu, ani proti názoru
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2003, sp.zn. 26 Cdo
1202/2003, uveřejněný pod C 2105 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále
např. usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1202/2003), že ke dni nabytí
vlastnického práva bytového družstva k bytovému domu, dochází ke změně
charakteru bytu jako bytu „obecního“ na byt družstevní. Rovněž tak (správně)
dovozuje, že k uvedenému okamžiku vzniká nájem družstevního bytu toliko
nájemci, který je členem tohoto družstva. Dovolatel se však mýlí, má-li za to,
že charakter určitého bytu jako bytu služebního zůstane (bez dalšího) zachován
i po té, kdy k domu nabude vlastnické právo bytové družstvo.
Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb., kterým se mění,
doplňuje a upravuje občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon č. 102/1992 Sb.“) jsou byty služebními byty ve vlastnictví nebo v nájmu
právnických a fyzických osob, které slouží k ubytování jejich pracovníků, a
rovněž byty v domech ve vlastnictví nebo v nájmu právnických a fyzických osob,
které slouží k ubytování jejich pracovníků.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že charakter uvedených bytů jako bytů
služebních je dán jednak existencí vlastnického nebo nájemního vztahu právnické
či fyzické osoby k bytu nebo k domu, v němž se byt nachází, jednak účelovým
určením takovýchto bytů pro ubytování pracovníků právnické nebo fyzické osoby;
obě podmínky přitom musí být splněny současně (kumulativně).
V dané věci je nesporné, že předmětný dům byl ve vlastnictví S. N.,
a.s., a že byty v něm se nacházející byly určeny k ubytování jejích pracovníků;
šlo tedy o byty služební ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. b) zákona č.
102/1992 Sb. Převedla-li tato právnická osoba vlastnické právo k domu na
žalobce, pozbyl předmětný byt charakter bytu služebního, neboť přestal
(objektivně) splňovat podmínky v uvedeném ustanovení stanovené. Nedošlo-li ke
změně nájemního vztahu žalovaného na nájem družstevního bytu, je nutno tento
vztah posuzovat jako „obecný“ nájem bytu tak, jak je upraven v ustanoveních §§
685 a násl. obč.zák., v nichž je institut nájmu bytu koncipován jako jednotný,
připouštějící určité odchylky předvídané – mimo jiné – pro byty služební
(srov. § 709, § 713 odst. 1 obč.zák.). Tyto odchylky jsou odůvodněny účelovým
určením těchto bytů a zájmem jejich vlastníka (nájemce) na tom, aby byly v
souladu s tímto určením využívány a nelze je rozšiřovat i na případy, kdy byt
nesplňuje (ztratil) zákonem stanovené znaky služebního bytu.
Pokud pak dovolatel namítá, že by bylo „v rozporu s ustanovením § 3
obč.zák., kdyby ustanovení § 680 odst. 2 obč.zák. bylo vykládáno tak, že tím
současně došlo ke změně obsahu nájemního vztahu“, není jeho námitka případná.
Nehledě na to, že ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. míří na případy výkonu
existujícího práva (povinnosti) a že na jeho základě nelze konstituovat nové
(dosud neexistující) právo či povinnost, je nutno poukázat na to, že ustanovení
§ 680 odst. 2 obč.zák. upravuje specifický případ právního nástupnictví, v
rámci něhož nepřecházejí na nabyvatele všechna práva a povinnosti
pronajímatele, ale toliko ta, jež představují základní obsahové atributy
nájemního vztahu, jako je zejména předmět a doba nájmu, výše nájemného a ta
práva a povinnosti, jež vyplývají se zákona. Spojuje-li tedy zákonná úprava
určitý právní režim s určitým charakterem nájemního vztahu (vážícího se k
povaze jeho předmětu - bytu), nemohou tato práva být předmětem právního
nástupnictví podle § 680 odst. 2 obč.zák.
Protože rozsudek odvolacího soudu je v mezích otevřených dovolacímu
přezkumu správný, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle ustanovení § podle §
243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že
žalovanému ani vedlejší účastnici nevznikly (dle obsahu spisu) v tomto stadiu
řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli právo vůči procesně
neúspěšnému žalobci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu