26 Cdo 1668/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. České
Republiky, o vydání předběžného opatření, vedené u Okresního soudu v České
Lípě pod sp. zn. 12 Nc 4083/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. ledna 2006, č. j. 36 Co
7/2006-65, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v České Lípě (dále též jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
usnesením ze dne 20. prosince 2005, č. j. 12 Nc 4083/2005-51, zastavil řízení
„o návrhu, aby bylo vydáno předběžné opatření, podle kterého by žalovaný byl
povinen obnovit pokojný stav obnovením služby, dodávky pitné vody z veřejného
vodovodu do usedlosti č. p. 36 v k. ú. S. Š., obec Z. (dále jen „předmětný
dům“, resp. „dům“), prostřednictvím stavby vodovodní přípojky, jejíž polohopis
je součástí hospodářské smlouvy z roku 1991 o dodávce pitné vody z veřejného
vodovodu do střediska Státního statku Z., přípojky, kterou ve spolupráci se
SčVK, a.s. T. dne 26. 6. 2000 uzavřel ve vodoměrné šachtě, čímž vědomě
znemožnil dodávku pitné vody do obytné usedlosti č. p. 36 k předmětné stavbě
vodovodní přípojky připojené, tedy navrhovateli“. Současně rozhodl o nákladech
řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále též
jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 31. ledna 2006, č. j. 36 Co 7/2006-65,
citované usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků. Pro úplnost zbývá dodat, že předcházející
(zamítavé) usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. července 2005, č. j. 12 Nc
4083/2005-16, bylo k odvolání žalobce zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne
22. září 2005, č. j. 30 Co 511/2005-40, a věc byla vrácena soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že projednání
předmětné věci v občanském soudním řízení brání překážka věci pravomocně
rozsouzené (ve smyslu § 159a odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“), neboť o tomtéž nároku –
uložení povinnosti obnovit pokojný stav obnovením služby dodávky pitné vody z
veřejného vodovodu do předmětného domu – vyplývajícím ze stejných skutkových
okolností, mezi týmiž účastníky řízení již bylo pravomocně rozhodnuto zamítavým
usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 Nc
4082/2004-9, ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad
Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. července 2004, č. j. 35 Co 282/2004-65.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce – nezastoupen advokátem –
dovolání, které následně doplnil podáním sepsaným ustanoveným advokátem (a
které doplnil opět vlastním podáním ze dne 7. června 2006 a ze dne 19. června
2006), jehož přípustnost opřel o ustanovení „§ 237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.“. V
dovolání především podrobně popsal průběh řízení a namítl, že projednání věci
nebrání překážka věci rozsouzené proto, že „… doložil nové skutkové okolnosti,
které nebylo ne jeho zaviněním možno předložit v předešlých řízeních“, že „tyto
nově dané důkazy přisvědčují tomu, že se vše odehrává mezi stejnými účastníky,
ale skutkový stav je jiný než byl v předchozích řízeních“, a že „tento nově
vymezený skutkový stav spatřuje v tom, že doložil smlouvy a listiny, které
dříve neměl možnost předložit …“. V těchto souvislostech odkázal na rozhodnutí
R 37/88 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z důvodů uvedených v dovolání
zastává názor, že soudy měly vyhovět jeho požadavku na vydání předběžného
opatření a že „přístup žalovaného a následkem toho ostatních subjektů, které
nemovitost měly ve správě od ČR, kdy byla dodávka pitné vody odpojena … je v
rozporu s ust. § 3 obč. zák., a proto by měl být obnoven stávající stav“.
Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu
prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však není
důvodné.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
K dovolací námitce, že žalobce „… doložil nové skutkové okolnosti, které nebylo
ne jeho zaviněním možno předložit v předešlých řízeních“, že „tyto nově dané
důkazy přisvědčují tomu, že se vše odehrává mezi stejnými účastníky, ale
skutkový stav je jiný než byl v předchozích řízeních“, a že „tento nově
vymezený skutkový stav spatřuje v tom, že doložil smlouvy a listiny, které
dříve neměl možnost předložit …“, lze uvést následující. Ustálená soudní praxe
dovodila, že překážka věci pravomocně rozsouzené není dána v tom případě,
jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak
opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době
původního řízení a k nimž došlo až později (srov. rozhodnutí bývalého
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. května 1987, sp. zn. 12 Cz 12/87, uveřejněné
pod č. 39 v sešitě č. 9 – 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále
např. odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. srpna
2003, sp. zn. 29 Odo 147/2002, uveřejněného pod č. 212 v sešitě č. 12 z roku
2003 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. dubna 2004,
sp. zn. I. ÚS 35/04/, a ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 1312/2005). V
projednávané věci však dovolací soud zastává názor, že z obecného
(nekonkrétního) odkazu dovolatele na „nové skutkové okolnosti, které nebylo ne
jeho zaviněním možno předložit v předešlých řízeních“, a na to, že „tento nově
vymezený skutkový stav spatřuje v tom, že doložil smlouvy a listiny, které
dříve neměl možnost předložit …“, nelze bez dalšího dovozovat, že v tomto
případě jde – ve smyslu citované judikatury – o jiné skutečnosti, které tu
(navíc) nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Takto
vymezené dovolací námitce nelze proto přisvědčit.
Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – napadá
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.
správnost právního závěru, že projednání této věci brání překážka věci
pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o.s.ř.
Podle § 159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu § 159a odst. 4 o.s.ř. v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§ 159a odst. 5 o.s.ř.).
V ustanovení § 159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4)
o.s.ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání
tomu, aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla – v rozsahu závaznosti
výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány –
projednávána znovu. Přitom ustanovení § 103 o.s.ř. soudu ukládá, aby k tomu,
zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci
rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení.
Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103
o.s.ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud
pravomocně rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní
podmínka v podobě překážky věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a
odst. 5 o.s.ř. Naopak existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci
pravomocně rozsouzené (§ 103 o.s.ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud
(prvního stupně) nově zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek. Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl
předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní
stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze
smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co
do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě,
jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20
Cdo 463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60,
ročník 2001).
V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že usnesením Okresního soudu v
České Lípě ze dne 28. dubna 2004, č. j. 11 Nc 4082/2004-9, ve spojení s
potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze
dne 22. července 2004, č. j. 35 Co 282/2004-65, byl pravomocně zamítnut návrh
žalobce na nařízení předběžného opatření, podle kterého měla být témuž
žalovanému uložena povinnost do tří dnů od vydání rozhodnutí obnovit pokojný
stav obnovením služby dodávky pitné vody z veřejného vodovodu do usedlosti
žalobce (do předmětného domu), tedy služby plynoucí z nájemních smluv k bytovým
jednotkám v usedlosti, a to pro nedostatek aktivní věcné legitimace na straně
žalobce a rovněž pasivní věcné legitimace na straně žalovaného. Návrhem na
vydání předběžného opatření ze dne 19. července 2005 se žalobce v této věci
opět domáhal totožného nároku proti témuž žalovanému na základě téhož
skutkového stavu, když povinnost žalovaného dovozuje z nájemních smluv k
bytovým jednotkám v domě, ze kterých má vyplývat je povinnost zajistit dodávku
pitné vody nájemcům.
Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně
rozsouzené, kterou představuje usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 28.
dubna 2004, č. j. 11 Nc 4082/2004-9, ve spojení s potvrzujícím usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. července 2004,
č. j. 35 Co 282/2004-65. Na tom nemohou nic změnit ani dovolací námitky, že
soudy měly vyhovět jeho požadavku na vydání předběžného opatření a že „přístup
žalovaného a následkem toho ostatních subjektů, které nemovitost měly ve správě
od ČR, kdy byla dodávka pitné vody odpojena … je v rozporu s ust. § 3 obč.
zák., a proto by měl být obnoven stávající stav“. Vzhledem k tomuto
neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud prvního stupně řízení správně
podle § 104 odst. 1 věty první o.s.ř. zastavil, a je tak správný i názor
odvolacího soudu, že předpoklady pro zastavení řízení byly v daném případě
naplněny.
Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení
zastaveno podle § 104 odst. 1 o.s.ř., lze – vzhledem k řečenému – pokládat jeho
rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem, odst. 6 věty za středníkem o.s.ř. usnesením zamítnuto.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224
odst.1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř a o skutečnost, že žalovanému
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. října 2006
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu