26 Cdo 1673/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové
ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Dobětice, se sídlem v Ústí nad
Labem, Brandtova 3264/8, IČ: 43227872, zastoupeného JUDr. Jiřím Kadeřábkem,
advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská 4, proti žalovanému Ing. K. L.,
zastoupenému JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem,
Resslova 3/1754, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem
pod sp. zn. 19 C 311/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2008, č. j. 9 Co 1193/2006-56, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. července 2008, č. j. 9 Co
1193/2006-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Ústí nad Labem (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září
2006, č. j. 19 C 311/2005-30, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizený mu odevzdat „byt č. 2, nacházející se v domě č.
p. 3274/28 v ulici B. v Ú. nad L., včetně sklepní kóje č. 2“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud prvního stupně především za zjištěno,
že žalobce je vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, jehož nájemcem
je žalovaný, že představenstvo bytového družstva na zasedání dne 8. září 2003
rozhodlo o vyloučení žalovaného z družstva a že o vyloučení jej vyrozumělo
dopisem ze dne 25. září 2003 (dále jen „oznámení o vyloučení z družstva“),
který mu mohl být doručen dne 26. září 2003. Z provedených důkazů pak dále
zjistil, že žalovaný se proti rozhodnutí o vyloučení odvolal, že zásilku
adresovanou žalobci a obsahující toto odvolání předal k poštovní přepravě dne
22. prosince 2003, že uvedená zásilka byla bytovému družstvu doručována dne 23.
prosince 2003, že v tento den nebyl v jeho sídle (místě doručování) nikdo
zastižen, že zásilka byla proto uložena u provozovatele poštovních služeb a že
žalobce si ji nevyzvedl ani v úložní lhůtě uvedené v oznámení o jejím uložení
zanechaném v místě doručování. Na tomto skutkovém základě dovodil, že žalovaný
podal odvolání proti rozhodnutí o vyloučení z bytového družstva v tříměsíční
lhůtě stanovené pro podání odvolání proti takovému rozhodnutí (neboť vzhledem k
výše uvedenému doručil odvolání žalobci dne 23. prosince 2003). Poté dospěl k
závěru, že s ohledem na podané odvolání nezaniklo členství žalovaného v bytovém
družstvu, a proto nemohl zaniknout ani jeho nájemní poměr k předmětnému bytu (§
714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů –
dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 22. července 2008, č. j. 9 Co 1193/2006-56, citovaný rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost
předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní
moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud – s odkazem na čl. 37 odst. 1 stanov bytového družstva –
především konstatoval, že nájem družstevního bytu vzniká smlouvou. Po doplnění
dokazování v odvolacím řízení přečtením listinného důkazu – nájemní smlouvy ze
dne 28. listopadu 1994 (dále jen „nájemní smlouva“) – vzal za zjištěno, že v
nájemní smlouvě bylo mimo jiné sjednáno, že „po dobu platnosti mandátní smlouvy
bude byt užíván pro potřeby družstva“ a že „se nájemné nestanoví“. Na základě
toho pak dovodil, nájemní smlouva je absolutně neplatná „od svého počátku pro
nedostatek určitosti projevu vůle“, neboť v rozporu s ustanovením § 686 odst. 1
obč. zák. před novelou (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
účinném v době uzavření nájemní smlouvy, tj. ve znění účinném do 31. prosince
1994 – dále opět jen „obč. zák. před novelou“) neobsahovala ujednání o výši
nájemného a výši úhrad spojených s užíváním bytu nebo způsob jejich výpočtu;
navíc z jejího obsahu nelze usoudit ani na to, „co bylo jejím účelem a zda se
vůbec jednalo o nájem vyklizovaného bytu pro žalovaného nebo zda mu byl dán byt
k dispozici pro potřeby žalobce“. Za této situace zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně změnil tak, že žalobě na vyklizení předmětného bytu – s odkazem
na ustanovení § 126 obč. zák. obč. zák. – vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný – nezastoupen advokátem –
dovolání, které následně doplnil podáním ustanoveného advokáta. Přípustnost
dovolání opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadil pod dovolací důvody
podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu především
vytkl, že nepřihlédl k jím tvrzeným okolnostem a k důkazům, které k jejich
prokázání označil, že zatížil řízení procesní vadou, neboť nevyhověl jeho
oprávněné žádosti o ustanovení právního zástupce, a že porušil zásadu
dvouinstančnosti nalézacího soudního řízení. Dále namítl, že se mu v odvolacím
řízení nedostalo řádného poučení ve smyslu § 118a odst. 3 o.s.ř., ačkoliv „si
nebyl vědom, že by jeho obrana proti žalobě nebyla důvodná …“, že postup
odvolacího soudu pro něj byl zcela nepředvídatelný a že „v odvolacím řízení
žalobce tvrdil a prokazoval … zcela jiné skutečnosti“. Podle jeho mínění rovněž
doposud nebyl úplně a řádně zjištěn celý potřebný skutkový stav věci a
provedené důkazy nebyly zhodnoceny „náležitým způsobem … ve smyslu § 120 odst.
1 a 3 o.s.ř.“. Domníval se, že dokazování mělo být doplněno „všemi listinami,
které … podepsal při podpisu nájemní smlouvy … a výslechem členů statutárního
orgánu, kteří sporné úkony (zejména nájemní smlouvu) jménem družstva činili“.
Ve vztahu k právnímu posouzení věci namítl, že odvolací soud nájemní smlouvu
„interpretoval v rozporu s ust. § 35 odst. 2, § 37 a § 39 OZ“. Měl za to, že
nájemní smlouva „může být stanovena i s nulovým nájemným“, a poukázal na to, že
byla součástí „celého systému na sebe navazujících právních úkonů“, což podle
jeho mínění nevzal odvolací soud v úvahu. V dovolání také uvedl, že odvolací
soud rozhodoval podle stanov, které nebyly účinné ani v době uzavření nájemní
smlouvy, ani v době, kdy měl být nájemní vztah a jeho členství v družstvu
ukončeno. V uvedených souvislostech odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14.
dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/203, v němž se popisuje, jak má být sporný právní
úkon vykládán. Zdůraznil, že všechny předložené dokumenty vyhotovil žalobce, že
on sám neměl o jejich platnosti žádných pochyb a že na tento případ dopadá
ustanovení § 40a obč. zák., podle něhož se neplatnosti právního úkonu nemůže
dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Vyjádřil přesvědčení, že je stále členem
bytového družstva. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další
související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným
(vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem
2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li
napadené rozhodnutí vydáno dne 22. července 2008, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud
dospěl k závěru, že řízení v dané věci je postiženo vadou podle § 229 odst. 3
o.s.ř.
Z ustanovení § 211 o.s.ř. (s přihlédnutím k ustanovení § 216 odst. 1 o.s.ř.)
vyplývá, že i v odvolacím řízení lze přiměřeně použít ustanovení § 95 o.s.ř. o
změně žaloby. Zbývá dodat, že odvolací soud je v tomto směru omezen (a to
ustanovením § 216 odst. 2 o.s.ř.) tak, že v odvolacím řízení nemůže připustit
takovou změnu žaloby, která by představovala ve skutečnosti uplatnění nového
nároku. Jestliže by odvolací soud i v takovém případě změnu žaloby připustil,
musel by – v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení – vždy rozsudek soudu
prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení proto, aby o nově
uplatněném nároku jednal v prvním stupni právě soud prvního stupně. Jestliže by
takto nepostupoval a o takovém (novém) nároku sám jednal, pak by jednal a
rozhodoval (o novém nároku) jako soud prvního a zároveň jediného stupně
(uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a nepřípustně by tím
účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových zjištění v
odvolacím řízení.
Přitom soudní praxe je ustálena v názoru, že o změnu žaloby (§ 95 o.s.ř.) jde
nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo
požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v
původní žalobě, ale rovněž v případě, kdy žalobce sice i nadále požaduje stejné
plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového
stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo
2502/2000, uveřejněný pod č. 21 v sešitě č. 3 z roku 2003 /citovaný rozsudek
byl uveřejněn rovněž pod č. 123 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura/).
V posuzovaném případě se žalobce žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 16.
srpna 2005 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený
mu odevzdat předmětný byt. V rámci vylíčení rozhodujících skutečností (§ 79
odst. 1 o.s.ř.) v žalobě mimo jiné uvedl, že s žalovaným jako členem bytového
družstva uzavřel nájemní smlouvu, na jejímž základě žalovaný užíval předmětný
byt jako nájemce, že rozhodnutím představenstva družstva ze dne 25. září 2003
byl z družstva vyloučen, že proti tomuto rozhodnutí se neodvolal a že
vyloučením z družstva mu zanikl i nájem předmětného bytu. Naproti tomu v
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně (v jeho doplňku doručeném soudu
prvního stupně dne 19. listopadu 2007) mimo jiné uvedl, že žalovaný odvozuje
své právo nájmu k předmětnému bytu z nájemní smlouvy, že nájemní smlouva je v
důsledku absence ujednání o výši nájemného absolutně neplatná pro rozpor se
zákonem (§ 39 obč. zák. před novelou) a že za této situace je na místě, aby
žalovanému byla uložena povinnost byt vyklidit, neboť ho užívá bez právního
důvodu.
Vzhledem k tomu, co je uvedeno na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí, je
zapotřebí odvolacímu soudu vytknout nejen to, že projednal žalobcem změněnou
žalobu a rozhodl o ní, aniž podle § 211 a § 95 o.s.ř. usnesením změnu žaloby
připustil. Odvolací soud totiž navíc projednal změněnou žalobu a rozhodl o ní v
situaci, kdy skutková zjištění soudu prvního stupně neměla a ani nemohla mít
(pro odlišný skutkový základ původní žaloby a za odvolacího řízení změněné
žaloby) pro rozhodnutí o změněné žalobě žádný význam. Bez ohledu na to je
zapotřebí dodat, že na rozdíl od odvolacího soudu pokládal soud prvního stupně
žalovaného za nájemce předmětného bytu, když v tomto směru v rozporu s
ustanovením § 120 odst. 4 o.s.ř. vyšel z nesporných tvrzení účastníků (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. 26
Cdo 4831/2008). V důsledku toho, že takto změněnou žalobu neprojednal a
nerozhodl o ní soud prvního stupně, rozhodl odvolací soud v rozporu se zásadou
dvouinstančnosti občanského soudního řízení jako soud prvního a zároveň
jediného stupně (uvažováno z hlediska řádného opravného prostředku) a
nepřípustně tím účastníkům odňal možnost přezkumu právně významných skutkových
zjištění a z nich vyplývajících právních názorů v odvolacím řízení. Uvedeným
nesprávným postupem odvolacího soudu byla tedy účastníkům řízení odňata možnost
jednat o změněné žalobě před soudem prvního stupně a v důsledku toho též
možnost domáhat se cestou řádného opravného prostředku přezkoumání (z hlediska
změněné žaloby nových) skutkových a právních závěrů v odvolacím řízení. Řízení
před odvolacím soudem je tak zatíženo vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o.s.ř.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Dovolací soud
jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se – z
důvodů nadbytečnosti a předčasnosti – zabýval (dalšími) uplatněnými dovolacími
námitkami. Podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. pak věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2010
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu