26 Cdo 1696/2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce L. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. H., N. P., s.r.o.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 110.000,- Kč s přísl., vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 132/2000, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 10. 12. 2003, č.j. 11 Co
279/2003-155, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, č.j. 11 Co 279/2003-155,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 (poté, co byl usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 1. 10. 2003, č.j. 11 Co 241,242/2001-70, zrušen jeho v pořadí prvý
rozsudek ze dne 7. 11. 2000, č.j. 11 C 132/2000-36) rozhodl ve věci znovu
rozsudkem ze dne 11. 3. 2003, č.j. 11 C 132/2000-131, jímž uložil žalovanému
povinnost zaplatit žalobci částku 110.000,- Kč představující dlužné nájemné za
pronájem strojů a zařízení na lisování plastických hmot, a to do 3 dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a co do příslušenství pohledávky žalobu
zamítl (výrok II.). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení (výrok III.).
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba
účastníci řízení – žalobce do zamítavého výroku o věci samé a žalovaný do
vyhovujícího výroku o věci samé a oba do výroku o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 12. 2003, čj. 11 Co
279/2005-155, změnil výše uvedený (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. tak, že žalobu zamítl v rozsahu částky 30.000,- Kč, jinak
tento výrok potvrdil, a dále potvrdil výroky II. a III. rozsudku soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku se odvolací soud nejprve zabýval námitkou
žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce a dospěl k závěru, že
exekuční příkaz Finančního úřadu pro P. nemění ničeho na hmotněprávním
postavení žalobce jakožto věřitele a žalovaného jakožto dlužníka ze smluvního
vztahu, a že je to žalobce, který jako jediný je oprávněn domáhat se plnění ze
smlouvy mezi účastníky, nezávisle na tom, komu případně je žalovaný povinen
tuto pohledávku zaplatit.
Odvolací soud k námitce započtení, kterou vznesl žalovaný, setrval na
závěru, že žalovaný byl vázán nájemní smlouvou ve vztahu k žalobci až do 30.
září 1998 a žalobce nebyl povinen stroje od žalovaného převzít před uplynutím
této doby, a proto nelze námitku směřující k započtení uznat za důvodnou (blíže
viz usnesení odvolacího soudu z 1. 10. 2001 /č.l. 70/).
V další části odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že nájemní
smlouvou ze dne 23. 10. 1995 si účastníci sjednali nájemné ve výši 30.000,- Kč
měsíčně. V žalobě žalobce požadoval zaplacení dluhu na nájemném za období
červenec až září 1997 ve výši 80.000,- Kč s tím, že nepravidelné platby
žalovaného od ledna 1997 do září 1997 započetl na nejstarší dluh nájemného v
roce 1997. Žalovaný potvrdil, že nájemné platil v předmětném období
nepravidelně, ale v dohodnuté výši 20.000,- Kč měsíčně a u každé platby na svém
účtu poznamenal jako variabilní symbol měsíc, kterého se platba nájmu týkala.
Odvolací soud zjistil, že na výpisech z účtu žalobce se žádná konkrétní
označení plateb nenacházejí. Proto přisvědčil postupu žalobce, který platby
žalovaného započetl vždy na dluh nejdříve splatný, tedy na nájem od ledna 1997
do června 1997 částku 180.000,- Kč a částku 10.000,- Kč na nájem za červenec
1997.
Odvolací soud dále posuzoval, zda po uzavření nájemní smlouvy došlo
mezi účastníky k dohodě o snížení nájmu z částky 30.000,- Kč měsíčně na částku
20.000,- Kč měsíčně, jak tvrdí žalovaný, a dospěl k závěru, že žalovaný v
řízení dostatečně neprokázal, že by ke změně výše sjednaného nájemného došlo. Z
listinných důkazů sice vyplývá, že žalobce o snížení nájemného uvažoval, ale
pouze za předpokladu, že žalovaný odkoupí strojní zařízení, přičemž žalovaný
tuto skutečnost nepopřel a ani netvrdil, že by tato podmínka byla splněna. Za
této situace je dle odvolacího soudu třeba vycházet z toho, že žalovaný byl
povinen platit žalobci nájemné ve výši 30.000,- Kč měsíčně. Pokud v období od
ledna do září 1997 měl žalovaný žalobci zaplatit částku 270.000,- Kč, avšak
zaplatil pouze částku 190.000,- Kč, pak s ohledem na započtení zaplacených
částek na nejstarší dluh zůstala na nájemném za období červenec až září 1997
neuhrazena částka ve výši 80.000,- Kč a tento dluh je žalovaný povinen žalobci
zaplatit.
Žalobce v průběhu řízení rozšířil žalobu o zaplacení částky 30.000,-
Kč, která se týkala nájmu za červen 1996, shledal odvolací soud námitku
promlčení vznesenou žalovaným důvodnou. Ohledně částky 80.000,- Kč nebyla
námitka promlčení důvodná, neboť žalobu na její zaplacení podal žalobce u soudu
dne 1. 6. 2000, tedy ve lhůtě dle ust. § 101 občanského zákoníku. Námitku
promlčení pak odvolací soud shledal důvodnou i ve vztahu k příslušenství
pohledávky, neboť žalobce zaplacení úroků z prodlení uplatnil až v průběhu
řízení dne 29. 1. 2002, tedy po uplynutí zákonné promlčecí doby (ust. § 110
odst. 3 občanského zákoníku).
Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodl ve věci samé tak, jak bylo
uvedeno výše.
Dovoláním ze dne 25. 3. 2004 napadl žalovaný výše uvedený rozsudek odvolacího
soudu v té části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně,
kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 80. 000,- Kč, a dále
žalovaný napadl navazující výrok o nákladech řízení. Dovolání je podle
žalovaného přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a bylo podáno z
toho důvodu, že řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, bylo
postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a dále z
důvodu nesprávného právního posouzení věci, jakož i proto, že rozhodnutí
vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§
241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř.).
V obsáhlém odůvodnění dovolání žalovaný zejména uvedl, že nárok žalobce neuznal
proto, že sporná částka byla žalobci uhrazena, a pro případ, že nebude jiný
důvod pro zamítnutí žaloby, uplatnil in eventum jako obranu námitku započtení
částky v konečné výši 101.266,- Kč. Předmětem započtení byly jednak náklady,
které dovolateli vznikly stěhováním a konzervací strojů žalobce (43.290,- Kč),
jednak náklady související se skladováním strojů (32.946,- Kč) a náklady
související se skladováním forem pronajatých od žalobce, které žalobce po
skončení nájemní smlouvy odmítl převzít (24.400,- Kč). Dle dovolatele odvolací
soud pochybil, když vycházel z toho, že byly porušeny povinnosti plynoucí z
nájemní smlouvy ze dne 26. 2. 1998, aniž by v průběhu řízení byl důkaz touto
smlouvou proveden. Nelze akceptovat ani tvrzení žalobce, že žalovaný porušil
povinnost pronajaté stroje udržovat v provozuschopném stavu, ani názor, že
žalovaný porušil odevzdací povinnost. V průběhu řízení nebyl proveden žádný
důkaz na podporu tohoto žalobcova tvrzení, ale naopak je velmi pravděpodobné,
že stroje nepřevzal právě v reakci na jejich sepis exekutorem a uplatnění
zástavního práva ze strany Finančního úřadu pro P., a ne pro jejich
neprovozuschopnost. Navíc se žalobce po skončení nájmu ani o převzetí či
kontrolu předmětu nájmu nepokusil a uvedené ani netvrdil. Není proto zřejmé, na
základě jakého skutkového tvrzení a důkazu dospěl odvolací soud k závěru o
porušení povinností ze strany dovolatele. Nájemní smlouva neobsahuje žádné
ustanovení, které by nájemci zakazovalo přemístit pronajaté věci movité, a
žádné změny na pronajatých věcech žalovaný neprovedl. Dovolatel navíc poukazuje
na to, že předmětem započtení nebyly pouze náklady související s konzervováním
a skladováním strojů, ale byly započteny i náklady související se skladováním
forem, které nebyly nikdy vystěhovány ani demontovány a které byly umístěny v
nemovitostech dovolatele až do 19. 4. 2001, kdy je žalobce bez výhrad převzal,
což je patrné z předávacího protokolu ze dne 19. 4. 2001, když tento důkaz byl
dovolatelem navrhován, ale nebyl soudem proveden. Soudy obou stupňů se tak
vůbec nezabývaly skutečností, že předmětem zápočtu bylo i skladné za věci,
které z jejich podstaty ani demontovat nelze a které žalobce bez výhrad
převzal. Považuje proto námitku započtení za důvodnou a je toho názoru, že
odvolací soud pochybil, když dospěl k opačnému názoru.
Dovolatel dále v dovolání uvedl, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný dlužné
nájemné dne 1. 10. 1998 uznal, je mylný. Soud prvního stupně vycházel z
chybného závazného názoru odvolacího soudu a na základě toho dospěl k
nesprávným skutkovým zjištěním a nesprávnému právnímu závěru. Dovolatel se tak
dostal do situace, kdy měl prokazovat v rozporu s obsahem žaloby, že dluh
uhradil po 1. 10. 1998, když dle doložených důkazů bylo dlužné nájemné uhrazeno
již před 1. 10. 1998. Navíc je toho názoru, že od října 1998 byl povinen
veškeré nedoplatky na nájemném poukazovat na účet Finančního úřadu pro P.
Dovolatel soudí, že odvolací soud porušil zásadu dispoziční tím, že stanovil
předmět řízení v rozporu s obsahem žaloby, když žalobce žádným procesním úkonem
neuplatnil nárok na zaplacení částky tak, jak je uvedeno v odůvodnění
rozhodnutí odvolacího soudu (tj. od ledna 1997 do září 1997). Rovněž podle
dovolatele nebylo soudem nikdy rozhodnuto ve smyslu ust. § 95 o.s.ř. o změně
žalobního návrhu dle podání ze dne 1. 8. 2000. Dovolatel tak nevěděl, co je
předmětem žaloby a proti čemu má směřovat jeho obrana.
Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů ohledně uplatněné
námitky promlčení žalované částky 110.000,- Kč. Je toho názoru, že tato částka
byla promlčena, a to až do srpna 1997, neboť tento nárok je dle něj postavený
na jiných skutkových tvrzeních, než nárok uvedený v podání ze dne 1. 6. 2000,
přičemž hmotněprávní účinky tohoto nového návrhu nastaly až dnem 1. 8. 2000.
Žalobce tedy mohl požadovat nájemné pouze za srpen 1997, to však dovolatel ve
výši 20.000,- Kč zaplatil, nájemné za září 1997 pak uhradil na účet finančního
úřadu.
Závěr odvolacího soudu, že dovolatel neurčil, který závazek plní, a že tedy
platí, že byl splněn závazek nejdříve splatný, je nesprávný, neboť dovolatel
vždy označil platbu nájemného příslušným variabilním symbolem označujícím měsíc
a rok, za který nájemné hradí. Navíc je zřejmé, že žalobce započítával platby
na úhradu běžného nájemného a nejstarší nájemné penalizoval. Tvrzení žalobce o
zápočtu považuje za účelové, jehož cílem je vyhnout se námitce promlčení.
Skutková zjištění odvolacího soudu stran započítávání plateb na nejstarší
nájemné a z nich vyplývající závěry považuje za nesprávné a nemající oporu v
obsahu spisu. Stanovisko odvolacího soudu, že byl žalobce oprávněn zápočet
plateb na nejstarší nájem provádět, je dle dovolatele v rozporu s platnou
právní úpravou, když občanský zákoník žádné ustanovení, které by věřiteli
dávalo toto oprávnění, neobsahuje.
Dovolatel proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí přezkoumal a
jako nezákonné zrušil.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil
dovolání podle ust. § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1 o.s.ř. a konstatoval,
že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
V posuzovaném případě je dovolání v části, v níž odvolací soud potvrdil
rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit
žalobci částku 80.000,- Kč, přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.,
neboť dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle § 242 odst. 1 a 3, první věty o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v § 229 odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady),
popř. k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když
nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 2 druhá věta o.s.ř.). Tzv.
zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud
neshledal.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., vady, k nimž za řízení došlo,
jsou způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, nejde-li o zmatečnosti uvedené v §
229 o.s.ř. a jestliže mohli mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Zejména tak jde o situaci, kdy při provádění dokazování nebylo postupováno v
souladu s občanským soudním řádem (např. svědek byl vyslechnut jako účastník
řízení, soud neposkytl poučení podle ust. § 118a o.s.ř., nebyly zjišťovány
rozhodné skutečnosti, byl porušen princip neúplné apelace, rozhodoval věcně
nepříslušný soud, apod.) .
Dovolání bylo dovolatelem podáno z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm.
a) a b) a odst. 3 o.s.ř., tedy že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), že
věc byla nesprávně právně posouzena (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241 dost. 3 o.s.ř.).
Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel především nesouhlasí se skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, že neurčil, který závazek plní; tím uplatnil
dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) a b) o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek
hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132
o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo
z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska
závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti
logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové
zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týka-li se
skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného
(popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání
2001, nakladatelství C.H.BECK, strana 1003-1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry, jak správně uvedla žalovaná (např.
namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu,
že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.).
Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho
výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně
napadnout.
V posuzovaném případě odvolací soud v otázce dlužného nájemného na základě
výpisů z účtu žalovaného za období leden až září 1997 zjistil, že tento
účastník zaplatil žalobci částku 190.000,- Kč, přičemž na těchto výpisech byla
uvedena čísla, která podle žalovaného měla specifikovat měsíc, za nějž bylo
nájemné placeno (tj. tím měl být určen dluh, který byl hrazen). Odvolací soud
doplnil dokazování výpisy z účt žalobce, na nějž byly platby žalovaného
poukazovány, a zjistil, že na těchto dokladech se žádné označení měsíce, za
který je nájem hrazen, nenachází. Na základě toho odvolací soud dospěl ke
skutkovému zjištění, že žalovaný ve vztahu k žalobci neurčil, který z více
svých závazků (dluhů) plní.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů, na
jejichž základě odvolací soud dospěl k výše uvedenému skutkovému zjištění.
Dovolatel tak předkládá vlastní verzi hodnocení uvedených důkazů a v konečném
důsledku vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací soud s ohledem na uvedené a s přihlédnutím k obsahu spisu, dospěl k
závěru, že odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
vyplynuly a z nich vyplývající skutkový stav věci (skutkové zjištění) je
výsledkem logického postupu při hodnocení důkazů dle zásad uvedených v ust. §
132 o.s.ř. ve spojení s ust. § 211 o.s.ř. Vzhledem k tomu dovolacímu soudu
nezbylo než konstatovat, že tento dovolací důvod uplatněný žalovaným není dán.
V souvislosti s otázkou určení závazku (dluhu), který byl plněn, dovolatel dále
odvolacímu soudu vytýká, že je nesprávný jeho právní názor, že žalobce byl
oprávněn započítávat platby na nejstarší dlužný nájem; s tím pak souvisí
námitka dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil námitku promlčení.
Dovolatel tím uplatnil dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na názoru, že neurčil-li žalovaný,
který závazek plní, je splněn závazek nejdříve splatný.
V této otázce současně platný občanský zákoník neobsahuje výslovnou právní
úpravu (viz před 1. 1. 1992 ust. § 73 obč. zák.); proto musí soud při řešení
této otázky vycházet ze základních principů českého právního řádu, jimiž se
řídí úprava občansko-právních vztahů.
V případě, že plnění nestačí na úhradu všech dluhů u téhož věřitele a neurčí-li
dlužník, který z těchto více dluhů uhrazuje, je třeba nejprve uvést, že právo
určit, který dluh je plněn, tím nepřechází na věřitele. Při úvaze, který z více
dluhů bude za uvedené situace uhrazen, lze vycházet buď ze zásady priority
(přednostního vyrovnání některého z dluhů, např. s ohledem na jejich splatnost)
nebo ze zásady proporcionality (poměrného vyrovnání všech dluhů). Pokud se
nemůže uplatnit zásada priority, protože pravidla stanovená pro přednostní
vyrovnání se vztahují zároveň na více dluhů (které nebudou všechny platbou
vyrovnány), je třeba postupovat podle zásady proporcionality (viz též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004).
V posuzovaném případě se uplatní zásada priority, podle níž platí, že je plněn
závazek (dluh) nejdříve splatný.
Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že platby žalovaného ve výši 190.000,- Kč
byly v rozhodném období započteny na nejdříve splatný dluh na nájemném (tj. na
nájemné od ledna do června 1997 á 30.000,- Kč měsíčně a částka 10.000,- Kč na
nájemné za červenec 1997) je tento právní názor odvolacího soudu správný.
Uplatněný dovolací důvod dle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak není dán.
K námitce dovolatele, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení žalované
částky (80.000,- Kč) je třeba uvést, že došlo-li k započtení částky 190.000,-
Kč na nájemné v měsících leden až červen 1997 a částky 10.000,- Kč na úhradu
části nájemného za červenec 1997, zbýval nedoplatek na nájemném za měsíce
červenec (pouze část ve výši 20.000,- Kč), srpen a září 1997 v celkové výši
80.000,- Kč. Protože žaloba, v níž bylo požadováno zaplacení uvedené částky,
byla podána u soudu dne 1. 6. 2000, bylo právo na zaplacení částky 80.000,- Kč
uplatněno včas (§ 101 obč. zák.). Námitka promlčení byla proto odvolacím soudem
správně posouzena jako nedůvodná.
Pokud dovolatel dále v dovolání namítal, že nebylo zřejmé, co bylo předmětem
řízení, není tato námitka důvodná. Ze žaloby ze dne 29. 5. 2000, doručené
osobně soudu dne 1. 6. 2000, je zřejmé, že se žalobce mj. domáhal úhrady
dlužného nájemného za období červenec až září 1997 ve výši 80.000,- Kč a k tomu
byly též uvedeny rozhodné skutečnosti. V podání ze dne 1. 8. 2000 (č.l. 12)
žalobce upravil petit tak, že se domáhal zaplacení 110.000,- Kč a poplatku z
prodlení počínaje od 6. 7. 1996 z částek a období zde uvedených. V podání ze
dne 10. 9. 2000 (osobně předaném soudu dne 18. 9. 2000) žalobce v bodě 2
specifikoval požadovanou částku 110.000,- Kč tak, že v období od července roku
1996 do září roku 1997 žalovaný uhradil žalobci celkem částku 340.000,- Kč,
ačkoliv měl na nájemném uhradit za toto období celkem 450.000,- Kč. Při jednání
soudu prvního stupně bylo dne 29. 8. 2000 (č.l. 30) připuštěno rozšíření žaloby
na zaplacení částky 110.000,- Kč vč. příslušenství dle podání z 1. 8. 2000 (viz
též protokol o jednání z 29. 1. 2002 na č.l. 88). V protokolu o jednání před
odvolacím soudem dne 15. 10. 2003 (č.l. 150) zástupkyně žalobkyně uvedla, že
částka 30.000,- Kč, o níž byla rozšířena žaloba představuje dlužné nájemné za
červen roku 1996.
Z toho je zřejmé, že pokud žalobce požadoval zaplacení dlužného nájemného za
červen 1996 ve výši 30.000,- Kč, bylo toto jeho právo, s ohledem na vznesenou
námitku, promlčeno (§ 101 obč. zák.). Ke stejnému závěru lze dospět i při
započítávání zaplacených částek na nejdříve splatné nájemné v období červen
1996 až září 1997, neboť pak by částka 110.000,- Kč představovala dlužné
nájemné za měsíce červen až září 1997. Nájemné za červen 1997 bylo splatné dne
5. června 1997 a právo na zaplacení bylo uplatněno v podání ze dne 1. 8. 2000,
tedy by opět došlo k promlčení práva na zaplacení 30.000,- Kč.
Dovolatel dále v dovolání namítal, že nelze akceptovat závěr odvolacího soudu,
že jako nájemce porušil povinnost pronajaté stroje udržovat v provozuschopném
stavu, neboť pronajaté stroje byly pouze odpojeny od elektrické energie a vody
a byly připraveny vč. konzervace k transportu (k převzetí pronajímatelem).
Dovolatel je toho názoru, že neměl povinnost užívat předmět nájmu do skončení
nájemního vztahu a dále nebyl proveden žádný důkaz na podporu tvrzení, že
žalobce (pronajímatel) odmítl pronajaté stroje po skončení nájmu převzít z
důvodu jejich neprovozuschopnosti. Odvolací soud podle dovolatele z toho
nesprávně dovodil, že žalovaný nesplnil odevzdací povinnost, a proto nelze
žalobci vytýkat nedostatek součinnosti při převzetí pronajatých věcí a nelze
uznat za důvodnou námitku žalovaného směřující k započtení částky 95.266,- Kč.
Ze skutkových zjištění soudů provedených v předchozím řízení, která nebyla v
dovolání zpochybněna, vyplývá, že nájemní smlouvou ze dne 23. 10. 1995 žalobce
jako pronajímatel dal žalovanému do nájmu stroje a zařízení na lisování
plastických hmot metodou vstřikování. Tato smlouva byla zrušena nájemní
smlouvou ze dne 26. 2. 1998, uzavřenou týmiž účastníky a předmětem
nájmu byly taktéž stroje a zařízení na lisování plastických hmot metodou
vstřikování. Nájem strojů a zařízení skončil výpovědí ke dni 30. 9. 1998. V
přípise ze dne 2. 9. 1998 žalovaný žalobce vyzval, aby si pronajaté věci
převzal, a zároveň mu sdělil, že stroje a zařízení jsou řádně uskladněny,
zakonzervovány a připraveny k odvozu. Žalobce odmítl takto připravené stroje a
zařízení od žalovaného převzít a nepřevzal je ani po skončení nájmu (po 30. 9.
1998 – viz dále).
Žalovaný v podání ze dne 29. 8. 2000 vyúčtoval žalobci náklady spojené se
stěhováním a konzervací strojů provedené firmou M. dne 25. 8. 1998 ve výši
43.920,- Kč, dále mu vyúčtoval za skladování strojů v období od října 1998 do
11. února 1999 částku 32.946,- Kč (tj. za pronájem 50 m2 skladovací plochy á
150,- Kč/m2) a za skladovaní forem částku 18.400,- Kč (tj. 800,- Kč měsíčně za
4 m2 plochy za období od 30. 8. 1998 do 31. 8. 2000 á 200,- Kč/m2), tedy celkem
95.266,- Kč. V podání ze dne 28. 2. 2002 žalovaný rozšířil částku za skladné
forem o 6000,- Kč, a to za období od 1. 9. 2000 do 19. 4. 2001. V tomto podání
uplatnil žalovaný ve smyslu ust. § 98 o.s.ř. výše uvedené náklady spojené se
stěhováním a skladováním v celkové výši 101.266,- Kč (po rozšíření) k
započtení, a to v rozsahu nepřevyšujícím žalobu (žalobou bylo v té době
uplatněno zaplacení 110.000,- Kč).
Odvolací soud v rozsudku ze dne 10. 12. 2003, čj. 11 Co 279/2003-155, námitku
směřující k započtení neuznal za důvodnou proto, že žalovaný „byl vázán nájemní
smlouvou ve vztahu k žalobci až do 30. 9. 1998 a žalobce nebyl povinen stroje
od žalovaného převzít před uplynutím této doby“ a v dalším odůvodnění odkázal
na své usnesení ze dne 1. 10. 2001, čj. 11 Co 241, 242/2001-70. V tomto
usnesení odvolací soud uvedl, že žalovaný nesplnil „odevzdací povinnost ve
vztahu k žalobci“, neboť mu nenabídl řádně vrácení pronajatých věcí, protože si
žalobce neměl možnost prohlédnout stroje před jejich stěhováním a
konzervováním, zjistit jejich opotřebení a provozuschopnost. Dále žalovaný
disponoval s pronajatými věcmi bez souhlasu pronajímatele v průběhu nájemního
vztahu (v srpnu 1998), ačkoliv byl nájemní smlouvou vázán do 30. 9. 1998, a
není právně významná námitka žalovaného, že v té době již nemohl se stroji
provozovat výrobu. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že námitka žalovaného
směřující k započtení není důvodná.
Z obsahu spisu, zejména z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 1.
10. 2001 (č.l. 68) vyplývá, že k dotazu odvolacího soudu žalobce při tomto
jednání uvedl, že „pronajaté stroje od žalovaného k ukončení nájemního vztahu
od něj nepřevzal, tedy k datu 30. 9. 1998, proto, že v té době žalovaný tyto
stroje již zakonzervoval a nechal uskladněné na dvoře“. Žalobce dále uvedl, že
žalovaný toto učinil, i když věděl, že žalobce má kupce na pronajaté stroje,
který však požadoval, aby viděl stroje za chodu v dílně. Kupec podle žalobce z
tohoto důvodu od kupní smlouvy koncem roku 1998 odstoupil.
Na základě tohoto tvrzení (přednesu) účastníka dospěl odvolací soud ke
skutkovému zjištění, že žalovaný nesplnil „odevzdací povinnost“, neoprávněně
disponoval s pronajatými stroji a tato skutková zjištění právně posoudil tak,
že námitka žalovaného k započtení částky 101.266,- Kč je nedůvodná.
Z uvedeného je zřejmé, že tato skutková zjištění nemají podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť odvolací soud vycházel
pouze z tvrzení žalobce, aniž by např. k této skutečnosti provedl výslech
tohoto účastníka, popř. aniž by se zabýval smluvním ujednáním stran ohledně
těchto skutečností, zejména zda byl žalovaný povinen umožnit prohlídku
pronajatých strojů před jejich demontáží a konzervací včetně zjištění jejich
provozuschopnosti před demontáží, a zda tedy žalovaný neoprávněně disponoval
pronajatými stroji v průběhu nájmu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že je v otázce započtení částky 101.266,-
Kč naplněn dovolací důvod uvedený v ust. § 241a odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5, věty za středníkem o.s.ř. rozhodl
tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1, 2. věta o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu