26 Cdo 1712/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně L. J., bytem XY, zastoupené JUDr. Markem Dvořákem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 1/0, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o návrhu na přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 141/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. prosince 2019, č. j. 16 Co 342/2019-199, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. prosince 2019, č. j. 16 Co 342/2019-199, potvrdil rozsudek ze dne 7. září 2018, č. j. 15 C 141/2016-140, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 31. května 2016, č. j. MHMP 450995/2016, z nájmu žalobkyně k bytu číslo 5 v domě č. p. XY, ulice XY (dále jen „Výpověď“ a „předmětný byt“, resp. „Byt“) a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřil, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“).
Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí žaloby či naopak k jejímu vyhovění), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či z 6. října 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016, a judikaturu v nich citovanou).
V projednávané věci založil odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na dvou na sobě nezávislých právních důvodech. Předně se ztotožnil s názorem, že z tam uvedených důvodů byl v daném případě naplněn výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. – dále opět jen „o. z.“). Ve shodě se soudem prvního stupně však současně dovodil, že – s ohledem na individuální okolnosti této věci – byl naplněn i výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. Správnost prvního právního názoru však nebyla dovoláním napadena a nepostačuje, že dovolatelka zpochybnila správnost druhého právního názoru. Dovolací soud je totiž vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich
obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu z 11. 1istopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nezbývá
než uzavřít, že i případné nesprávné právní posouzení druhé právní otázky by za dané situace nemohlo mít na výsledek sporu vliv, jestliže současně obstojí dovoláním nezpochybněný první právní názor, že Výpověď z důvodu podle § 2288 odst. 1 písm. a/ o. z. byla po právu.
S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítla- li tudíž dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se skutkového závěru, že byty pronajímané žalovaným jsou primárně určeny sociálně slabším osobám), neuplatnila v tomto směru jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 25. 8. 2020
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu