26 Cdo 1745/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému E. P.,
zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení
bytu, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 6 C 33/98, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. ledna 2004, č. j.
13 Co 290/2003-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze
dne 30. června 1999, č. j. 6 C 33/98-27, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi
z nájmu „bytu č. 5 o velikosti jednoho pokoje a kuchyně s příslušenstvím ve
třetím podlaží domu v M. L.“ a vyhověl žalobě na vyklizení tohoto bytu a uložil
žalovanému povinnost byt vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku.
Zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením
ze dne 21. září 2001, č. j. 13 Co 644/2001-66, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. listopadu 2002, č.
j. 6 C 33/98-102, přivolil k výpovědi z nájmu „bytu č. 5
ve třetím podlaží domu v M. L., sestávajícího z pokoje a příslušenství“ (dále
jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr žalovaného skončí
uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem
kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a žalovanému uložil
povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů po zajištění
přístřeší (výroky I., II. a III.), žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl
(výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok V.).
K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 13. ledna 2004, č.
j. 13 Co 290/2003-156, v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně v části
napadené odvoláním, tj. s výjimkou výroku IV., potvrdil a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastníků.
Soudy obou stupňů vzaly z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
žalobce je současným vlastníkem předmětného bytu, že žalovaný uzavřel ohledně
předmětného bytu původně dohodu o jeho užívání a následně (dne 15. července
1994) smlouvu o nájmu bytu, že již dne 6. července 1978 byl žalovaný přijat za
člena stavebního bytového družstva, že dne 2. ledna 1980 mu byl předán do
užívání družstevní byt č. 4 v P. (dále jen „družstevní byt“), že nyní bydlí v
družstevním bytě jeho dcera, že žalovaný má živnostenské oprávnění na činnost
hostinskou a montáž, opravy a revize vyhrazených plynových zařízení s místem
podnikání v M. L., že zároveň je v zaměstnaneckém poměru u Č. d. s místem
výkonu práce v P., že písemná výpověď z nájmu bytu byla součástí žaloby, která
byla žalovanému doručena dne 11. prosince 2001, a že výpověď obsahuje výpovědní
důvod a také lhůtu, kdy má nájem bytu skončit. Na tomto skutkovém základě soudy
obou stupňů především dovodily, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon
obsažený v žalobě lze pokládat za platný právní úkon ve smyslu § 37 a násl.
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi
(dále jen „obč. zák“); výpověď byla dána písemně (§ 710 odst. 1 obč. zák.),
obsahuje lhůtu, kdy má nájem skončit (§ 710 odst. 3 obč. zák.) a je v ní uveden
výpovědní důvod (podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Poté uzavřely, že
výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je naplněn, neboť
žalovaný má dva byty (předmětný byt a družstevní byt) a přitom nejde o situaci,
kdy na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt (v době
doručení výpovědi z nájmu bytu pracoval v P., kde se nachází jeho družstevní
byt, a tvrzení o jiných právně významných skutečnostech nebyla prokázána).
Vyklizovací povinnost žalovaného z bytu soudy podmínily ve smyslu § 712 odst. 5
věty první obč. zák. poskytnutím přístřeší.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (nezastoupený advokátem)
dovolání, které následně doplnil prostřednictvím zvoleného advokáta. Domnívá
se, že „řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení
poměrně jednoduché věci“. V dovolání především zpochybnil správnost právního
závěru, že výpověď z nájmu bytu uplatněná v žalobě je platným právním úkonem. V
této souvislosti uvedl, že jde-li o identifikaci bytu, odkazuje se ve výpovědi
z nájmu bytu na jinou část žaloby, avšak v ní schází číslo bytu, a pokračoval,
že ve výpovědi z nájmu bytu není uveden a konkretizován výpovědní důvod. Poté
namítl, že má nájemní smlouvu na byt č. 6, třetí kategorie, ve druhém podlaží v
M. L., avšak v žalobě se hovoří o bytu č. 5 ve třetím podlaží v M. L. a ohledně
tohoto bytu bylo rovněž přivoleno k výpovědi z nájmu bytu. Napadené rozhodnutí
tak lze podle názoru žalovaného pokládat za rozhodnutí po právní stránce
zásadně významné, „neboť odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v
Chebu, který je v rozporu s hmotným právem, neboť přivolil k výpovědi z
neexistujícího nájemního vztahu a na základě tohoto rozhodnutí byl žalovaný ze
svého bytu vystěhován a je mu bráněno v přístupu k movitým věcem, které měl
umístěny ve svém bytě“. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadená rozhodnutí a
vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí s tím, že v dané
věci chybí pasivní legitimace“.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel dovolací námitky žalovaného a
navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen
„o.s.ř.“) především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť
toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se
řídí ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.; vady podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř., tj. v daném případě tvrzené vady v označení čísla bytu a
podlaží, na němž se byt nachází, a vada spočívající podle dovolatele v tom, že
bylo přivoleno k výpovědi z neexistujícího nájemního vztahu, (a ani vady
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř.)
přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě
přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl
ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního
stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze
závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor
odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci.
Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv,
že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé.
Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně,
tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím
rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního
stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud předchozí (ohledně žaloby na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně
zrušil proto, že usnesení o připuštění změny žalobního petitu vyhlášené v
nepřítomnosti žalovaného a jeho opatrovnice nebylo vyhotoveno a tudíž ani
doručeno nepřítomnému účastníku řízení, a dále také proto, že v důsledku
nedostatečného pátrání po pobytu byla žalovanému ustanovena opatrovnice, čímž
mu byla odňata možnost osobně se zúčastnit jednání před soudem; k
(hmotně)právnímu posouzení věci však odvolací soud nezaujal žádné stanovisko.
Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro
pozdější (ve vztahu k žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu vyhovující)
rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo
potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné
podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1
písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě
zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož
prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
Právní názor, že výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.
je naplněn, přijal odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – poté, co
předběžně mimo jiné dovodil, že výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon
obsažený v daném případě v žalobě je platným právním úkonem. Zmíněný
(předběžný) právní závěr, jehož správnost byla dovoláním zpochybněna, by proto
mohl být pokládán za otázku zásadního právního významu z pohledu dovoláním
napadeného rozsudku. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi
ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky
neodchýlil.
Podle ustálené soudní praxe musí výpověď pronajímatele z nájmu bytu
splňovat jednak náležitosti stanovené v § 710 odst. 1 a 3 obč. zák., jednak
obecné náležitosti právního úkonu (§ 34 a násl. obč. zák.). Právní úkon je
nesrozumitelný (§ 37 odst. 1 obč. zák.), jestliže ani jeho výkladem nelze –
objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být vlastně vyjádřen. Závěr
o neurčitosti právního úkonu (§ 37 odst. 1 obč. zák.) předpokládá, že vyjádření
projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho obsah. Projev vůle
pronajímatele, vtělený do výpovědi z nájmu bytu, je tedy určitý a srozumitelný,
jestliže je výkladem objektivně pochopitelný; jinak řečeno, může-li typický
účastník v postavení adresáta výpovědi z nájmu bytu tuto vůli bez rozumných
pochybností o jejím obsahu odpovídajícím způsobem vnímat (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu České republiky ze 17. srpna 1999, sp. zn. 26 Cdo 1663/99,
ze 17. února 2000, sp. zn. 26 Cdo 2535/98, ze 17. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1907/99, z 20. května 2002, sp. zn. 26 Cdo 813/2002). Požadavku
určitosti výpovědi neodporuje, je-li v ní uplatněný výpovědní důvod vymezen
uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, jak to Nejvyšší soud
dovodil v rozsudku ze dne 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 521/99. Soudní
praxe se ustálila rovněž v názoru, že návrh na vydání rozsudku, aby soud
přivolil k výpovědi z nájmu bytu, a jeho odůvodnění, obsažené v návrhu na
zahájení řízení v této právní věci, je procesním úkonem, který v sobě
nezahrnuje bez dalšího zároveň výpověď z nájmu bytu jako hmotněprávní úkon. Výpověď z nájmu bytu může být obsažena v návrhu na zahájení soudního řízení o
přivolení k výpovědi z nájmu; doručením tohoto návrhu nájemci je výpověď z
nájmu účinná (srov. R 26/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže pronajímatel nedal nájemci písemnou výpověď z nájmu bytu dříve, může
ji pojmout do žaloby; tím výpověď neztrácí povahu jednostranného hmotněprávního
úkonu, jehož adresátem je nájemce, a nelze ji proto zaměňovat s vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě nebo se zjištěními učiněnými až v průběhu
dokazování z výpovědi účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
26. června 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný pod č. 55 v sešitě č. 7 z
roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Je-li výpověď z nájmu bytu součástí
žaloby, není neplatná jen proto, že byt, jehož se výpověď týká, byl označen v
jiné části žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 1999, sp. zn. 30 Cdo 868/98, uveřejněný pod č. 33 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu
Soudní judikatura). Jestliže mezi účastníky řízení nebylo sporu o tom, že
žalovaní na adrese uvedené ve výpovědi z nájmu bytu obývají jediný byt a jen
ohledně tohoto bytu jsou v nájemním vztahu k žalobcům, pak skutečnost, že ve
výpovědi z nájmu bytu došlo k záměně patra za podlaží, v němž se byt nachází, a
že je v ní nesprávně uvedeno číslo bytu, nezpůsobila neplatnost výpovědi.
Ve
spojení s dalšími údaji uvedenými v žalobě, jejíž byla součástí, nemohla být
taková výpověď žalovanými (nájemci) v době doručení objektivně vnímána jinak
než jako určitý a srozumitelný projev vůle (§ 37 obč. zák.) týkající se bytu,
jehož jsou (společnými) nájemci a ve vztahu ke kterému jsou v nájemním poměru
se žalobci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. března
2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z
roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže odvolací soud – a potažmo i soud prvního stupně – pokládal v
posuzované věci výpověď z nájmu bytu za platný právní úkon, neodchýlil se od
výše uvedené judikatury; rozhodnutí odvolacího soudu je tak v tomto směru
výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost
dovolání ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle § 243b odst.
5 a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl (pro nepřípustnost).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě
nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny
advokátky v částce 950,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10
odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů
ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a
3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu