USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Lucie Jackwerthové a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobkyně SILMET Příbram a.s., se sídlem v Příbrami III 168, IČO 26210428, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované WaShine s.r.o., se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Boženy Němcové 1881/5, IČO 01486101, zastoupené Mgr. Norbertem Ostrčilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, o zaplacení částky 1 612 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 29/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 91 Co 308/2023-326, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 1 612 000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení) představující rozdíl ve výši 52 000 Kč měsíčně mezi sjednaným běžným („plným“) nájemným a tzv. „rezervačním“ nájemným hrazeným žalovanou v období od července 2018 do ledna 2021 (dále jen „rozhodné období“) za pozemek, který jí přenechala do užívání právní předchůdkyně žalobkyně společnost F.D.Invest a.s. podnájemní smlouvou ze dne 19. 12. 2016 (dále jen „pozemek“ a „podnájemní smlouva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22.
3. Dovodil, že podnájemní smlouva je absolutně neplatná pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu § 588 věty druhé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále je „o. z.“), neboť jí byl přenechán do užívání žalované pozemek, který nebyl způsobilý sloužit sjednanému účelu podnájmu, tj. k umístění (a provozování) dočasné stavby nadzemního přemístitelného samoobslužného mycího centra pro mytí motorových vozidel podle schválené projektové dokumentace (dále jen „mycí centrum“), jež bylo z hlediska platného územního plánu nepřípustné. Za této situace mohla mít žalobkyně nárok na požadované peněžité plnění jen podle ustanovení o bezdůvodném obohacení z titulu práva na zaplacení peněžité náhrady ve výši obvyklé ceny za poskytnuté nepeněžité plnění v podobě umožnění užívání pozemku. Avšak vzhledem k tomu, že pozemek byl zcela nevhodný a prakticky nepoužitelný ke sjednanému účelu podnájmu, uvedené právo (náhrada v obvyklé ceně) jí nenáleží a lze mít za to, že plnění, které poskytla žalované v rozhodném období, jí bylo více než dostatečně kompenzováno již formou uhrazeného „rezervačního“ nájemného. Vedle toho pak zaujal rovněž názor, že žalobkyni by nesvědčil nárok na doplacení nájemného do požadované „plné“ výše ani z případného (platně sjednaného) podnájemního vztahu účastnic, a to z důvodu, že měl za prokázané, že společnost F.D.Invest a.s. a žalovaná se – mimo písemný text podnájemní smlouvy – dohodly na tom, že tzv. „rezervační“ nájemné bude hrazeno až do skutečného (dosud nerealizovaného) zřízení mycího centra na pozemku, což akceptovala i žalobkyně.
4. Městský soud v Praze (odvolací soud) poté, co jeho v pořadí první (měnící) rozsudek ze dne 24. 1. 2024, č. j. 91 Co 308/2023-263, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2024, č. j. 26 Cdo 1579/2024-295, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v pořadí druhým rozsudkem ze dne 26. 2. 2025, č. j. 91 Co 308/2023-326, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a (předchozího) dovolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – považoval podnájemní smlouvu za pouhé zdánlivé právní jednání ve smyslu § 551 o. z., jelikož při jejím uzavření jednal za společnost F.D.Invest a. s. samostatně (a nikoli společně s druhým členem statutárního orgánu, jak požadovalo její zakladatelské právní jednání) člen jejího představenstva M. David, který k tomu nebyl platně zmocněn (generální plnou moc, jež mu byla udělena před uzavřením podnájemní smlouvy, pokládal – stejně jako soud prvního stupně – za absolutně neplatnou podle § 588 o. z. pro rozpor s ustanovením § 164 odst. 2 o. z., které dovoluje zmocnit jednoho z jinak společně jednajících členů statutárního orgánu jen k určitému právnímu jednání); ustanovení § 440 o. z. se zde nepoužije (dále jen „první právní názor“). Poté se ztotožnil s názory, které učinil soud prvního stupně ve vztahu k posouzení věci podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, k němuž podle něj vede jak závěr o absolutní neplatnosti podnájemní smlouvy, tak i závěr o její zdánlivosti, a to včetně názorů týkajících se výše bezdůvodného obohacení, které měla získat žalovaná na úkor žalobkyně v rozhodném období, jakož i náhrady za takto získaný (v podstatě nulový) prospěch, tedy i názoru, že k jeho kompenzaci více než postačovalo již poskytnuté „rezervační“ nájemné. Nadto se však ztotožnil i se závěrem, že žalobkyni by nesvědčil nárok na doplacení nájemného do požadované „plné“ výše ani z případného (platně sjednaného) podnájemního vztahu účastnic, na nějž usoudil soud prvního stupně ze zjištění, že mezi společností F.D.Invest a.s. a žalovanou existovala dohoda, s níž byla srozuměna i žalobkyně, o placení tzv. „rezervačního“ nájemného až do skutečného (dosud nerealizovaného) zřízení mycího centra na pozemku (dále jen „druhý právní názor“).
6. Proti citovanému (v pořadí druhému) rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dovolatelka) dovolání, které Nejvyšší soud (soud dovolací) jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 3) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
7. V dané věci odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti žaloby na zaplacení požadované částky (představující rozdíl mezi v podnájemní smlouvě ujednanou plnou výší nájemného a výší tzv. „rezervačního“ nájemného za rozhodné období) současně na dvou na sobě nezávislých důvodech.
8. Správnost druhého právního názoru (o tom, že žalobkyni by nesvědčil nárok na doplacení nájemného do požadované „plné“ výše ani z případného, platně
sjednaného, smluvního závazku účastnic) dovolatelka nijak nenapadla a nepostačuje, že zpochybnila (pouze) správnost prvního právního názoru (o zdánlivosti podnájemní smlouvy a z toho plynoucích důsledků).
9. Musí-li obstát druhý právní názor (proto, že nebyl dovoláním napaden a nemohl tak být podroben dovolacímu přezkumu), je bezpředmětné přezkoumávat správnost prvního právního názoru (který naopak dovoláním napaden byl), neboť na celkový závěr odvolacího soudu, že žalobkyni nenáleží uplatněný nárok na požadované peněžité plnění, to nemůže mít žádný vliv. Dovolání (jako celek) proto není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť věcný přezkum posouzení otázky zdánlivosti podnájemní smlouvy a souvisejících otázek (týkajících se možností řešení nedostatku oprávnění M. Davida zastupovat F.D.Invest a. s. při uzavření podnájemní smlouvy postupem podle § 440 či § 446 o. z., jakož i subjektivní legitimace k uplatnění výhrady nevázanosti dotčeným právním jednáním) odvolacím soudem za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
10. Pro úplnost lze jen dodat, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod č. 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 8. 2025
Mgr. Lucie Jackwerthová předsedkyně senátu