26 Cdo 1750/2019-498
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobců a/ M. K. a b/ I. K., obou bytem XY, zastoupených JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalovanému J. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 655/1, o vyklizení nemovitých věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 98 C 228/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 19 Co 334/2017-349, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se domáhali, aby žalovaný vyklidil (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „pozemek parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, pozemky parc. č. XY a garáž tvořící součást budovy bez č. p./č. e., stojící na pozemku parc. č. XY a nacházející se při pohledu na budovu z ulice J. B. vlevo, to vše v k. ú. XY, obci XY, zapsaných na LV č. XY vedených pro katastrální území XY, Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště XY“ (dále jen „předmětné nemovité věci“ a „garáž“).
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. října 2016, č. j. 98 C 228/2016-72, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost vyklidit předmětné nemovité věci a garáž do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. srpna 2018, č. j. 19 Co 334/2017-349, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. změnil jen tak, že zamítl návrh na vyklizení garáže, a ve zbývající části ho potvrdil (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel shodně se soudem prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Na majetek žalovaného (úpadce) – původního vlastníka předmětných nemovitých věcí – byl prohlášen konkurs. K těmto věcem pak žalobci nabyli vlastnické právo příklepem v rámci opakované veřejné dobrovolné dražby společnosti NAXOS a.s. č. DD/037/2015 konané dne 25. února 2016. Následnou kontrolou průběhu dražby, vedenou pod č. j. MMR – 5234/2016-53, E 53/16-53, nezjistilo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR žádná pochybení. Žalovaný se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 194/2016 domáhal určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby, avšak ze dne 16. prosince 2015, která předcházela opakované veřejné dobrovolné dražbě konané dne 25. února 2016. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 21 C 252/2016 se pak domáhá také vyslovení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby konané dne 25. února 2016. Výzvě žalobců na vyklizení nemovitých věci nevyhověl. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem, že žalovaný jako úpadce není aktivně věcně legitimován k podání žaloby na určení neplatnosti dražby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 26/2000 Sb.“). Přitom žádná aktivně věcně legitimovaná osoba takovou žalobu (ohledně veřejné dobrovolné dražby konané dne 25. února 2016) ve stanovené lhůtě nepodala. Další osoby se určení neplatnosti dražby ani v jiném řízení domáhat nemohou. Za této situace výsledek veřejné dobrovolné dražby konané dne 25. února 2016 nemůže být zpochybněn. Dodal, že platnost této dražby neposuzoval v tomto řízení ani soud prvního stupně, neboť se zabýval pouze otázkou aktivní věcné legitimace žalovaného k podání žaloby na určení její neplatnosti. Z těchto důvodů shledal, že přerušení řízení do pravomocného skončení řízení o určení neplatnosti dražby, jehož výsledek nemůže platnost dražby zpochybnit, by pouze odporovalo ustanovení § 6 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále opět jen „o.s.ř.“), které ukládá soudům povinnost postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Uzavřel, že ze všech těchto důvodů se žalobci vůči žalovanému oprávněně domáhají vyklizení předmětných nemovitých věcí, vyjma garáže, k jejímuž vyklizení nejsou – z tam rozvedených příčin – aktivně věcně legitimováni. Výkon práva žalobců nepovažoval ani za rozporný s dobrými mravy a za dostatečnou pokládal i lhůtu k vyklizení v délce 15 dnů, jelikož žalovaný již více než dva roky užíval předmětné nemovité věci bez právního důvodu, žije sám a nemá – na rozdíl od žalobců jako manželů se třemi nezletilými dětmi – žádné vyživovací povinnosti; měl tudíž dostatečný prostor pro získání náhradního bydlení.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti potvrzující části výroku I. citovaného rozsudku odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o.s.ř.
Veřejná dobrovolná dražba je – jak dovodila již ustálená judikatura soudů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu z 18. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 32/2005, uveřejněný pod č. 52/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 24. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, uveřejněný pod č. 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) – neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Uvedené platí obdobně i tehdy, zpeněžil-li správce konkursní podstaty věc nebo jinou majetkovou hodnotu z konkursní podstaty (ve shodě s ustanovením § 27 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání) prostřednictvím veřejné dobrovolné dražby. Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu z 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003, uveřejněný pod č. 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 15. června 2006, sp zn. 29 Odo 777/2006, či z 15. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007) se může domáhat určení neplatnosti dražby v zákonem určené lhůtě 3 měsíců ode dne konání dražby jen některá z osob uvedených v ustanovení § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách; jiné osoby takové právo nemají a nemohou se postupem podle ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř. domáhat ani jiného určení, v němž by otázka (ne)platnosti takové dražby byla posuzována jako otázka předběžná. Nemůže-li být v řízení o takovém jiném určení posuzována otázka platnosti dražby, nemůže v něm být zpochybněn ani její výsledek, tj. vlastnictví vydražitele (srov. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 15. února 2008, sp. zn. 21 Cdo 718/2007, či z 31. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 873/2012).
Z obsahu spisu, včetně dovolání, vyplývá, že v souzené věci dovolatel převážně zpochybňuje platnost veřejné dobrovolné dražby konané dne 25. února 2016, na jejímž základě nabyli žalobci do svého vlastnictví předmětné nemovité věci. Ze závěrů plynoucích z ustálené soudní praxe však vyplývá, že její platnost může být zkoumána (zpochybněna) pouze v řízení vedeném podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb., a to na návrh podaný v tam upravené lhůtě (což se ve věci sp. zn. 21 C 252/2016 Obvodního soudu pro Prahu 5 podle závěrů soudů obou stupňů stalo), avšak pouze některou z tam taxativně vyjmenovaných osob. Je přitom souladný s ustálenou judikaturou názor, že dovolatel jako úpadce mezi tyto osoby nesporně nespadá, tj. názor, který soudy v tomto řízení oprávněně řešily jako otázku předběžnou a řízení (podle § 109 odst. 2 písm. c/ o.s.ř.) nepřerušily. Přitom v řízení v posuzované věci nemůže být zpochybněn výsledek dražby, jímž je vlastnické právo vydražitelů k předmětným nemovitým věcem. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze soudům úspěšně vytýkat, že v řízení pokračovaly.
Otázku, zda ze strany žalobců jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. října 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod č. 6 v sešitě č. 1-2 /ve znění redakční opravy uveřejněné v sešitě č. 5-6/ z roku 2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), od níž není důvod se odchýlit.
Při posouzení věci podle citovaného ustanovení vzal v úvahu nejen zjištěné právně významné okolnosti na straně dovolatele, nýbrž i na straně žalobců, a jeho úvaha odpovídá takto zjištěným okolnostem a není v tomto směru zjevně nepřiměřená. V uvedených souvislostech lze jen dodat, že zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (nemovitých věcí sloužících k bydlení) na základě aplikace citovaného ustanovení má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona v situaci, kdy by se odložené vyklizení jevilo krajně nespravedlivým, o což v daném případě – vzhledem ke zjištěným skutečnostem – nejde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6.
června 2013, sp. zn. 26 Cdo 1282/2013).
S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o.s.ř. a contrario). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a 229 odst. 3 o.s.ř) pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady – i kdyby byly dány – přípustnost dovolání (podle § 237 o.s.ř.) nezakládají.
Vady řízení dovolatel rovněž uplatnil tím, že odvolacímu soudu vytkl, že na jeho návrh nepřerušil řízení do pravomocného skončení řízení o dovolání proti svému usnesení ze dne 5. května 2017, č. j. 19 Co 161/2017-223, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o neustanovení zástupce pro řízení, a že mu neposkytl poučení ve smyslu ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy dospěl k jinému právnímu názoru. Jen pro úplnost a nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že i kdyby v prvním případě šlo o vadu řízení, nemohlo jít o vadu, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V tomto řízení je totiž vlastnické právo žalobců nezpochybnitelné, na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že k podání žaloby podle § 24 odst. 3 zákona č. 26/2000 Sb. nemá dovolatel aktivní věcnou legitimaci, žádná z tam uvedených osob pak takovou žalobu nepodala a užívání předmětných nemovitých věcí dovolatelem bez právního důvodu je – s přihlédnutím k těmto okolnostem – rovněž nezpochybnitelné. Pak je také vyloučeno poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř., neboť úvaha o jiném právním názoru na projednávanou věc není na místě.
Jde-li o zpochybnění správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, pak, opět nad rámec uvedeného, dovolací soud dodává, že skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou „natolik“ vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu i v jeho nákladovém výroku II. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Pro úplnost zbývá dodat, že řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 194/2016, týkající se dražby konané dne 16. prosince 2015, bylo pravomocně skončeno rozsudkem odvolacího soudu ze dne 22. února 2018, č. j. 17 Co 350/2017-383, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. července 2016, č. j. 4 C 194/2016-51, jímž byla žaloba zamítnuta s poukazem na nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce, v tomto řízení dovolatele (viz č. l. 334 spisu).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o.s.ř.) – pro nepřípustnost.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 7. 2019
JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu