26 Cdo 1766/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců JUDr. Ing. Jana Huška
a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně Ing. K. L., zastoupené
advokátem, proti žalované N. I., s. r. o., zastoupené advokátem, o zpřístupnění
bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 139/2004, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna
2006, č. j. 13 Co 282/2005-184, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8.
listopadu 2002, č. j. 23 C 296/98-32, uložil původně žalované D. Š. (dále jen
„původně žalovaná“) povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zpřístupnit
žalobkyni „byt sestávající se ze 4 pokojů, kuchyně a příslušenství ve 3. patře
domu čp. 242 v P. 1, N. 29“ a „odevzdat jí tento byt ve stavu způsobilém k
řádnému užívání a zajistit jí plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním
bytu“; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
29. května 2003, č. j. 20 Co 199/2003-60, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
K dovolání žalované Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
rozsudkem ze dne 16. června 2004, č. j. 26 Cdo 246/2004-92, zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. února 2005, č. j. 18 C
139/2004-127, žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení účastnic a o vrácení
přeplatku na soudním poplatku.
Proti v pořadí druhému rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně odvolání.
Odvolací soud nejprve usnesením ze dne 16. srpna 2005, č. j. 13 Co
282/2005-158, připustil, aby na místo původně žalované vstoupila do řízení
obchodní společnost N. I., s. r. o., jako nabyvatelka práva, a poté usnesením
ze dne 2. prosince 2005, č. j. 13 Co 282/2005-175, připustil změnu žaloby v tom
smyslu, aby žalované byla uložena povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku
zpřístupnit žalobkyni „byt sestávající ze dvou pokojů, kuchyně, komory a WC ve
třetím poschodí domu č. p. 242 v P. 1, na M. S., N. ul. č. 29, který jí byl
přidělen rozhodnutím ONV v P. 1 ze dne 4.2.1977, č. j. By-3-242-77/Mg“ (dále
jen „přidělený byt“ a „předmětný dům“), a „zajistit jí plný a
nerušený výkon práv spojených s užíváním tohoto bytu“. Následně rozsudkem ze
dne 25. ledna 2006, č. j. 13 Co 282/2005-184, rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o věci samé změnil tak, že změněnou žalobu (žalobu na zpřístupnění
přiděleného bytu) zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně za
zjištěno, že dne 4. února 1977 bylo O. b. h. ONV v P. 1 (dále jen „OBH ONV“)
vydáno rozhodnutí o přidělení bytu o dvou pokojích, kuchyni, komoře a WC (dále
opět jen „přidělený byt“) žalobkyni, že v té době byl vlastníkem domu
československý stát, že však za vlastníka domu byla nesprávně označena B. H.,
že rozhodnutím OBH ONV ze dne 29. listopadu 1983 bylo povoleno sloučení
přiděleného bytu se sousedním bytem a vznikl tak byt sestávající se ze 4
pokojů, kuchyně, předsíně a WC, že v rozhodnutí se uvádí, že se žalobkyně stala
uživatelkou tohoto bytu, že tak došlo k obnovení stavu, který předcházel
administrativnímu rozdělení bytu a který odpovídá kolaudačnímu plánu ze dne 3. července 1915, že původně žalovaná nabyla předmětný dům na podkladě darovací
smlouvy ze dne 16. října 1991 uzavřené s B. H., jíž byl předmětný dům vydán
dohodou o vydání věci uzavřenou s B. p. v P. 1 podle zákona č. 87/1991 Sb., že
rozhodnutím O. v. O. ú. v P. 1 (dále jen „OV OÚ“) ze dne 12. listopadu 1996
bylo žalobkyni pro stavební závady části stavby nařízeno vyklizení předmětného
bytu, jakmile jí vlastník domu zajistí náhradní byt, že žalovaná a hlavní město
P. uzavřeli smlouvu o nájmu bytu v P. 5, V. 1032, na dobu do 31. prosince 1997,
že O. v. M. hl. m. P. (dále jen „OV MHMP“) rozhodnutím ze dne 28. února 2000 k
odvolání žalobkyně zrušil rozhodnutí OV OÚ ze dne 6.9.1999, jímž byly žalované
dodatečně povoleny stavební úpravy třetího patra předmětného domu, že podle
odůvodnění citovaného rozhodnutí OV MHMP brání povolení stavebních úprav
existující nájemní právo žalobkyně k bytu 4+1 s příslušenstvím, že rozhodnutím
ze dne 20. listopadu 2000 (dále jen rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2000)
nařídil OV OÚ žalované jako stavebníkovi odstranění nepovolených stavebních
úprav spočívajících ve vybudování bytu 3+kk se dvěma sociálními zařízeními,
když posledně kolaudovaný stav je 4 pokoje, kuchyň, předsíň a WC (podle
dochovaného a ověřeného plánu ze dne 3. července 1915) a koupelna a plynové ET
(podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 16. listopadu 1987), že rozhodnutím ze
dne 8. února 2001 OV MHMP zamítl odvolání žalované proti citovanému rozhodnutí
ze dne 20. 11. 2000 a toto rozhodnutí potvrdil, a že i návrh na obnovu řízení
ve věci odstranění stavebních úprav byl pravomocně zamítnut. Na tomto skutkovém
základě odvolací soud především dovodil, že žalobkyni vzniklo – z důvodů
popsaných v napadeném rozsudku – právo osobního užívání přiděleného bytu a toto
právo se následně k 1. lednu 1992 transformovalo na právo nájmu přiděleného
bytu. Dále, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve
věci sp. zn. 26 Cdo 2669/2004, rovněž dovodil, že s přihlédnutím ke stávajícímu
faktickému stavu a bez ohledu na rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2000 zaniklo
žalobkyni nájemní právo k přidělenému bytu v důsledku zániku, resp. zničení
předmětu nájmu (přiděleného bytu) ve smyslu § 680 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době rozhodování odvolacího soudu (a
ve znění do 30. března 2006 /dále jen „obč.
zák.“/). Přitom podle názoru
odvolacího soudu zničením bytu ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. se rozumí
nejen zánik stavby, v níž je byt umístěn, nýbrž i taková stavební úprava, v
jejímž důsledku se konkrétně vymezený prostor tvořící byt již ve stavbě
nenachází; podle odvolacího soudu je nerozhodné, zda k zániku původních prostor
došlo v důsledku povolených či nepovolených stavebních úprav či změn. V
poměrech projednávané věci pak odvolací soud uvedl, že původně žalovaná
realizovala v předmětném domě rovněž celou řadu nepovolených stavebních úprav,
v jejichž důsledku se změnily dispozice třetího poschodí předmětného domu tak,
že se tam nachází namísto přiděleného bytu, resp. bytu 4+1, jenž odpovídal
kolaudovanému stavu z roku 1915, byt 3+kk se dvojím sociálním zařízením, v němž
přidělený byt nelze nikterak specifikovat či oddělit, a pokračoval, že vzhledem
k faktické neexistenci přiděleného bytu by bylo rozhodnutí ukládající žalované
zpřístupnit takový byt materiálně nevykonatelné. Z uvedených důvodů odvolací
soud žalobu na zpřístupnění přiděleného bytu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a
odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.). V dovolání především obsáhle zrekapitulovala
rozhodnutí vydaná v dané věci. Poté vyslovila nesouhlas s právními závěry,
které odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 680 odst. 1 obč. zák.
Uvedla, že pod obecný pojem „zničení věci“ ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák.
nelze zahrnout „konkrétní stav, kdy byl předmětný (přidělený) byt změněn v
důsledku neoprávněných úprav … v daném případě nedošlo tedy k zániku
předmětného bytu, pouze k jeho nepovoleným stavebním úpravám, jež původní
žalovaná prováděla i v době soudního řízení …“. Má rovněž za to, že právo nájmu
bytu nezaniklo provedením nezbytných stavebních úprav. Podle jejího názoru
nelze odhlédnout ani od rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2000, kterým bylo
uloženo odstranění nepovolených stavebních úprav. Přitom podle žalobkyně nelze
brát v úvahu subjektivní úsudek soukromé stavební firmy, že nepovolené stavební
úpravy nelze odstranit z důvodů stavebních a hygienických. Žalobkyně je
přesvědčena, že žalovaná svá tvrzení o zániku přiděleného bytu dostatečně
nedoložila a odvolací soud se ztotožnil s její argumentací, aniž provedl
dodatečné dokazování. Navíc původně žalovaná prováděla stavební úpravy
přiděleného bytu v rozporu s ustanovením § 695 obč. zák. bez souhlasu žalobkyně
jako nájemkyně. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. ledna 2006, tedy
po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení
provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3.
přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005
Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a že je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž
bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když
nebyly v dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady
nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Dovolatelka – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) –
uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné
části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V posuzovaném případě dovolatelka namítla, že žalovaná svá tvrzení o zániku
přiděleného bytu dostatečně nedoložila a odvolací soud se ztotožnil s její
argumentací, aniž provedl dodatečné dokazování. Z uvedených obecných a
nekonkrétních námitek však nelze na naplněnost dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. usuzovat. Navíc podle názoru dovolacího soudu vzal odvolací soud
v tomto směru v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly a
neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Už z rozhodnutí ze dne 20. listopadu 2000, které
ostatně dovolatelka zmínila v dovolání, vyplynulo, že v důsledku nepovolaných
stavebních úprav provedených ve třetím patře předmětného domu vznikl namísto
kolaudovaného bytu sestávajícího ze čtyř pokojů, kuchyně, předsíně a WC (podle
dochovaného a ověřeného plánu ze dne 3. července 1915) a
koupelny a plynového ET (podle kolaudačního rozhodnutí ze dne 16. listopadu
1987) byt 3+kk se dvěma sociálními zařízeními. Z toho vyplývá, že dovolací
důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 1. září 2005, sp. zn. 26
Cdo 2669/2004 (v rozsudku, na nějž odkázal odvolací soud), dovodil, že je-li
předmětem nájmu, respektive právního vztahu obdobného, určitý prostor (část
stavby), je třeba za jeho zničení ve smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. považovat
nejen fyzický zánik stavby, v níž se prostor nachází, ale též takovou stavební
úpravu této stavby, že se v ní uvedený prostor již nadále fakticky nenachází.
Okolnost, zda si tento prostor zachoval své stavebnětechnické určení podle
původního kolaudačního rozhodnutí, či zda byl rekolaudován, není již v tomto
směru významná. Rozhodující je, zda takový prostor fyzicky existuje (obdobně
jako je v právní praxi obecně uznávána teze, že i nezkolaudovaná, popřípadě
nepovolená stavba existuje a je předmětem občanskoprávních vztahů, zejména
předmětem vlastnictví). Od uvedeného právního názoru se Nejvyšší soud neodklání
ani v projednávané věci.
S přihlédnutím k uvedeným právním závěrům nelze prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. úspěšně napadnout správnost
právních názorů, které odvolací soud dovodil na základě skutkového stavu, jehož
správnost se dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3
o.s.ř. zpochybnit nepodařilo, tedy že zničením bytu ve smyslu § 680 odst. 1
obč. zák. se rozumí nejen zánik stavby, v níž je byt umístěn, nýbrž i taková
stavební úprava, v jejímž důsledku se konkrétně vymezený prostor tvořící byt
již ve stavbě nenachází; že je nerozhodné, zda k zániku původních prostor došlo
v důsledku povolených či nepovolených stavebních úprav či změn; že s
přihlédnutím ke stávajícímu faktickému stavu a bez ohledu na rozhodnutí ze dne
20. listopadu 2000 žalobkyni zaniklo nájemní právo k přidělenému bytu v
důsledku zániku, resp. zničení předmětu nájmu (přiděleného bytu) ve
smyslu § 680 odst. 1 obč. zák. a že vzhledem k faktické neexistenci
přiděleného bytu by bylo rozhodnutí ukládající žalované zpřístupnit takový byt
rovněž materiálně nevykonatelné.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
užit opodstatněně.
Jelikož se žalobkyni prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která
nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, §
13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. srpna 2006).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. března 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu