26 Cdo 1793/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava Feráka
ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) T.
P. a 2) L. B., obou zastoupených advokátem, o vyklizení bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 233/2002, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č.j. 35 Co
28/2005-124, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2005, č.j. 35 Co
28/2005-124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.
10. 2004, č.j. 26 C 233/2002-108 (poté, co jeho předchozí zamítavý rozsudek ze
dne 23. 1. 2004, č.j. 26 C 233/2002-79, byl zrušen usnesením Městského soudu v
Praze ze dne 28. 5. 2004, č.j. 35 Co 141/2004-96, a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení), opětovně zamítl návrh žalobkyně, aby žalovaným byla uložena
povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni byt, sestávající z jednoho
pokoje, kuchyně a příslušenství, III. kategorie, ve II. podlaží domu č.p. 558
na K. č. 29 v P., k.ú. N. (dále jen „předmětný byt“); současně rozhodl o
nákladech řízení. Podle soudu prvního stupně bylo prokázáno, že 1. žalovaný
bydlel od roku 1997 ve společné domácnosti v předmětném bytě se svou
prababičkou M. L. (nájemkyní bytu), o kterou se staral tak, že jí pomáhal,
chodil na nákupy a prováděl v domácnosti „mužské“ práce až do června 2001, kdy
byla hospitalizována v léčebně dlouhodobě nemocných, kde dne 27. 7. 2001
zemřela. Protože 1. žalovaný předmětný byt užíval i v okamžiku její smrti a
neměl vlastní byt, přešel na něj nájem k tomuto bytu ve smyslu § 706 odst. 1
občanského zákoníku v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“). Přestože
bylo v řízení zjištěno, že 2. žalovaná brávala svou matku M. L. v posledních
dvou letech na venkov na S., kde žila ve společné domácnosti s manželem, a
tudíž nemohla splnit zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu, nevyhověl soud
prvního stupně žalobě ani v jejím případě, neboť k podaní žaloby na vyklizení
byl aktivně legitimován pouze nájemce – tedy 1. žalovaný.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 4. 3. 2005, č.j.
35 Co 28/2005-124, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě na
vyklizení vyhověl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně potud, že nájemní právo k
předmětnému bytu nemohlo přejít na 2. žalovanou, neboť sama na bytovém oddělení
majetkového odboru městské části P. dne 10. 10. 2001 uvedla do protokolu, že
svou matku měla poslední dva roky u sebe na S.; proto nesplnila zákonnou
podmínku přechodu nájmu, neboť se svojí matkou nežila v předmětném bytě ještě
před jejím umístěním do léčebny dlouhodobě nemocných. Tato skutečnost podle
názoru odvolacího soudu současně znamená, že ani 1. žalovaný nesplnil podmínku
vedení společné domácnosti alespoň po dobu tří let před smrtí původní
nájemkyně. Za dané situace odvolací soud již nepovažoval za nutné zabývat se
dalšími podmínkami pro přechod nájmu s tím, že žalovaným poskytl šestiměsíční
lhůtu k vyklizení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadají žalovaní dovoláním, jehož
přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle dovolatelů je řízení
před odvolacím soudem postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Odvolací soud se totiž
odchyluje od skutkového zjištění soudu prvního stupně ohledně okolností
relevantních podle § 706 odst. 1 a § 708 obč. zák., aniž by sám zopakoval
důkazy provedené soudem prvního stupně, a z nich pak nesprávně uzavírá, že na
straně žalovaných nejsou podmínky pro přechod práva nájmu bytu. Podle názoru
dovolatelů z dokazovaní vyplývá, že 1. žalovaný se svojí prababičkou M. L. v
předmětném bytě bydlel již od roku 1997, staral se o ni a pomáhal jí s
domácností, a to po dobu podstatně delší než tři roky, až do její hospitalizace
v červnu 2001, která však podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo
463/2000 není na překážku naplnění podmínky existence společného soužití. Pouze
v době, kdy zdravotní stav M. L. vyžadoval pobyt v klidnějším prostředí,
pobývala s ní 2. žalovaná část roku na S. Po smrti M. L. pak oba žalovaní
nadále vedli společnou domácnost až do podzimu 2001, kdy žalovaná předmětný byt
opustila, neboť považovala za svoji morální povinnost postarat se o svého
nemocného manžela. Podle dovolatelů tak právo nájmu bytu přešlo na 2. žalovanou
úmrtím M. L., a na 1. žalovaného nejpozději opuštěním společné domácnosti 2.
žalovanou. Splnění zákonných podmínek daných ustanovením § 706 odst. 1 obč.
zák. tak podle dovolatelů vyplývá z důkazů provedených soudem prvního stupně,
přičemž odvolací soud hodnotí důkazy jiným způsobem, aniž by je sám provedl,
čímž porušuje zásadu volného hodnocení důkazů, včetně zásady ústnosti, přímosti
a dvouinstančnosti soudního řízení. Závěrem dovolatelé uvádějí, že i kdyby
odvolací soud provedl dokazování řádně a dospěl na jejich základě ke stejným
skutkovým zjištěním, měla by být žaloba stejně zamítnuta, neboť „striktní“
výklad § 706 odst. 1 obč. zák. by za daných okolností odporoval dobrým mravům.
Proto dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud, zrušil napadené rozhodnutí a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. března 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje
stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání
též sepsáno. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť
napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil.
Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. a
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Taková vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. v řízení namítána
je, proto se jí Nejvyšší soud zabýval nejdříve.
Dovolatelé totiž odvolacímu soudu prvotně vytýkají, že se v rozporu s § 213
odst. 2 o.s.ř. odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, aniž za
tímto účelem zopakoval dosud provedené důkazy, z nichž pak sám také vycházel.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o.s.ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem
tak, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. může
odvolací soud opakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší
doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však
nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny
v rozporu s § 205a nebo § 211a o.s.ř. (§ 213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před
odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního
stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§ 211 o.s.ř.). Z toho plyne, že
dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§ 122 odst. 1
o.s.ř.) a účastníci mají právo vyjádřit se ke všem důkazům, které byly
provedeny (§ 123 o.s.ř.). Zásada, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně, tedy neznamená, že by se odvolací soud mohl
bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně. Může tak
učinit za předpokladu, že opakuje dokazování, popřípadě dokazování doplní, tedy
postupuje-li v souladu s § 122 odst. 1 a § 123 o.s.ř., a dokazování provede
způsobem, který pro jednotlivé důkazní prostředky stanoví § 125 a násl. o.s.ř.
Přitom povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků
dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl v
možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a
ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní),
jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám
nedoplnil (srov. shodně např. rozhodnutí publikované pod R 92/1968 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v
sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura). Jestliže odvolací soud
uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto se od skutkového stavu zjištěného
soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je dán dovolací důvod podle ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
V posuzovaném případě se dovolací soud ztotožňuje s dovolací námitkou, že
odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o existenci skutkových okolností právně
významných z hlediska ustanovení § 706 odst. 1 obč. zák., než jaký učinil soud
prvního stupně, aniž přitom opakoval, případně doplnil dokazování provedené
soudem prvního stupně.
Lze uzavřít, že z uvedených důvodů bylo řízení před odvolacím soudem stiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst.
2 písm. a/ o.s.ř.).
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky,
aniž se – zejména z důvodů předčasnosti – zabýval dalšími námitkami dovolatelů
– zrušil napadený rozsudek (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a
podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale
znovu i o nákladech řízení původního, tedy i řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Robert W a l t r , v.r.
předseda senátu