26 Cdo 1811/2018-251
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobkyně TTC ATRIUM, s.r.o., IČO 27436659, se sídlem v Trutnově, Středním
Předměstí, Komenského 821, zastoupené JUDr. Michalem Steckerem, advokátem se
sídlem v Praze 3, U Kněžské louky 2622/1, proti žalované NOR a.s., IČO
13585312, se sídlem v Trutnově, Horním Předměstí, Lípová 509, zastoupené Mgr.
Martinem Lorencem, advokátem se sídlem v Třebíči, Komenského náměstí 1342/7, o
neoprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání, vedené u
Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 207/2016, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2017, č. j. 47 Co
192/2017 – 226, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. prosince 2017, č. j. 47
Co 192/2017 – 226, se mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 6. června 2017, č. j. 9 C
207/2016-182, se mění tak, že výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor č.
H21/14A, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 5. 9. 2014, daná žalobkyni dne
27. 9. 2016, je neoprávněná.
Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 44 998
Kč k rukám JUDr. Michala Steckera, advokáta se sídlem v Praze 3, U Kněžské
louky 2622/1, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 2 800 Kč k rukám JUDr. Michala Steckera, advokáta se sídlem v Praze 3, U
Kněžské louky 2622/1, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
Žalobou došlou soudu dne 25. 11. 2016 se žalobkyně domáhala „určení
neplatnosti“ výpovědi z nájmu prostor sloužících k podnikání (dále též jen
„výpověď“), kterou jí dala žalovaná (nájemkyně) dopisem ze dne 27. 9. 2016
doručeným dne 29. 9. 2016 a kterou odůvodnila ustanovením § 2287 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)., neboť okolnosti, z nichž
strany při uzavírání nájemní smlouvy vycházely, se natolik změnily, že po ní
nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračovala.
Okresní soud v Trutnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č.
j. 9 C 207/2016-182, žalobě vyhověl a určil, že výpověď smlouvy o nájmu
nebytových prostor č. H21/14A, uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 5. 9.
2014, daná žalobkyni dne 27. 9. 2016, je neplatná. Současně rozhodl o náhradě
nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze
dne 12. 12. 2017, č. j. 47 Co 192/2017-226, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně jako pronajímatelka a
žalovaná jako nájemkyně uzavřely dne 5. 9. 2014 smlouvu o nájmu (blíže
specifikovaných) nebytových prostor nacházejících se v průmyslovém areálu, v
němž vyvíjelo činnost více podnikatelských subjektů. Účelem nájmu bylo
poskytování stravovacích služeb a nájem byl sjednán na dobu určitou od 1. 2. 2015 do 31. 1. 2023, (v pořadí třetím) dodatkem ze dne 30. 10. 2015 byla doba
nájmu prodloužena do 31. 12. 2025. Ve smlouvě bylo ujednáno, že nájemce může
smlouvu vypovědět ve výpovědní lhůtě 30 dnů v případě, že se předmět nájmu
stane bez zavinění nájemce zcela nebo v podstatné části nezpůsobilý k užívání v
souladu se smlouvou po dobu delší než jeden měsíc, a ve výpovědní lhůtě šesti
měsíců z důvodu opakovaného hrubého porušení povinností pronajímatele. Dopisem
ze dne 27. 9. 2016 žalovaná nájemní smlouvu vypověděla. Mimo jiné uvedla, že v
pronajatých prostorách měla být (a dodnes je) provozována jídelna, která měla
plnit funkci velkokapacitní zaměstnanecké jídelny pro významné obchodní
partnery žalobkyně – nájemce (zejména Tyco Electronics EC Trutnov s.r.o. a ZPA
Smart Energy a.s.). Prostory tak byly přizpůsobeny právě zaměstnaneckému
stravování, které žalobkyně při uzavírání smlouvy přislíbila. Vycházela tedy z
legitimního předpokladu, že jídelna bude po celou dobu trvání nájemního vztahu
navštěvována stovkami zaměstnanců dalších nájemců žalobkyně. Nájemci
(zaměstnavatelé) však s ní ukončili smlouvy o závodním stravování, resp. nabídli svým zaměstnancům jiný způsob stravování, zejména formou stravenek, a
jejich zaměstnanci přestali na obědy do jídelny docházet, takže pronajaté
prostory již pro ni nemají žádné další efektivní využití. Je tedy zřejmé, že
okolnosti, z nichž strany při uzavírání nájemní smlouvy vycházely, se natolik
změnily, že po ní nelze rozumně požadovat, aby v nájmu pokračovala, a nájemní
smlouvu vypověděla podle § 2287 o. z. Výpověď byla žalobkyni doručena dne 29. 9. 2016, žalobkyně vznesla proti výpovědi námitky, které žalovaná převzala dne
4. 10. 2016, na výpovědi však setrvala. Smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi posoudil ve shodě se soudem prvního stupně
jako smlouvu o nájmu prostoru sloužícího k podnikání upravenou v § 2302 až §
2315 o. z., v níž byl sjednán nájem na dobu určitou. I když důvody, pro které
může nájemce ukončit nájem na dobu určitou i před uplynutím sjednané doby jsou
obsaženy v § 2308 o. z., z dikce § 2311 o. z. dovodil, že tento nájem lze
vypovědět i z důvodu uvedeného v § 2287 o. z., neshledal však, že byl tento
důvod naplněn. Měl za to, že žalobkyně své závazky z nájemní smlouvy řádně
plnila.
V rámci předsmluvních jednání poskytla žalované informace o počtech
zaměstnanců v areálu, o cenách, za něž bylo stravování dosud poskytováno, a
informovala ostatní podnikatele v areálu o budoucím poskytování stravovacích
služeb žalovanou, nebylo však prokázáno, že by se při uzavření smlouvy jakkoli
zavázala zajistit žalované konkrétní počty strávníků z řad zaměstnanců
společností působících v areálu, proto bylo na žalované, aby si s jednotlivými
subjekty upravila podmínky, za jakých bude tyto služby poskytovat. Ani zavedení
benefitu ve formě stravenek nepovažoval za okolnost odůvodňující výpověď
nájemní smlouvy podle citovaného ustanovení. Poskytování stravenek zaměstnancům
je běžné a žalovaná již v době uzavření smlouvy mohla předpokládat, že k němu
může u jednotlivých zaměstnavatelů dojít. Navíc už u předchozího provozovatele
část strávníků „hradila“ obědy za použití stravenek a tato skutečnost ani sama
o sobě nebránila zaměstnancům stravovacích služeb žalované využívat. To, že
zaměstnanci přestali do jídelny žalované docházet, mohlo mít i jiné příčiny
(např. nespokojenost strávníků se službami), které však nelze přičítat k tíži
žalobkyně jako pronajímatelky. Bylo na žalované, aby uvážila podnikatelské
riziko sjednaného nájmu a výnosnost jídelny se zřetelem k nejistému počtu
strávníků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Měla za to, že
odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 2287 o. z., neboť nastalou změnu
okolností bagatelizoval na vágní pojem „podnikatelského rizika“, a v podstatě
tak učinil uvedené ustanovení nepoužitelným, své rozhodnutí navíc nedostatečně
odůvodnil. Zdůraznila, že při uzavírání nájemní smlouvy vycházela ze dvou
základních předpokladů. Tím prvním byla dosavadní kontinuita, neboť v areálu
žalobkyně byla zaměstnanecká jídelna provozována desítky let předtím a
žalobkyně legitimně očekávala, že bude takto provozována i po desítku let
následujících. Výslovné garance žalobkyně skutečně neexistovaly, nicméně od
počátku se (v souladu s požadavky žalobkyně) mělo jednat o projekt
zaměstnanecké jídelny pro zaměstnance firem z tamního areálu, a právě to jsou
ony okolnosti, z nichž strany vycházely. Tím druhým byl způsob předsmluvní
komunikace žalobkyně, zejména její e-mailové zprávy z 4. 4. 2014, 12. 8. 2014,
27. 8. 2014, 28. 8. 2014 a 8. 9. 2014, které soud nehodnotil ve vzájemné
souvislosti s ostatními důkazy, které s nimi byly v rozporu, a odchýlil se tak
od ustálené rozhodovací praxe (např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6.
2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2570/2006,
či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 986/2005).
Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne,
nebo aby jej zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího
soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání, podané včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s.
ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem a
potažmo i jeho skutkové závěry, uplatnila jiný dovolací důvod, než který je
uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem
(opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132
o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i
právními závěry soudu prvního stupně, na jehož rozsudek odkázal, napadené
rozhodnutí má všechny náležitosti stanovené v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. V
řízení provedl všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a jeho
skutková zjištění nevykazují jakýkoli významný nesoulad s provedenými důkazy
(srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). Při hodnocení důkazů
postupoval podle § 132 o. s. ř., a tedy i v souladu s rozhodnutími, na něž
dovolatelka odkazuje. Skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem je dovolací
soud vázán. Otázka, zda změnou okolností ve smyslu § 2287 o. z., pro niž nelze po nájemci
rozumně požadovat, aby v nájmu pokračoval, je i skutečnost, že jeho podnikání v
těchto prostorách nebylo tak úspěšné, jak předpokládal při uzavření smlouvy o
nájmu, nebyla dosud dovolacím soudem řešena a dovolání je proto přípustné podle
§ 237 o. s. ř. Dovoláním nebyla zpochybněna správnost právního závěru, že mezi účastníky byla
platně uzavřena smlouva o nájmu prostoru sloužícího k podnikání podle § 2302 a
násl. o. z. a že účelem tohoto nájmu (ve smlouvě výslovně vyjádřeným) bylo
poskytování stravovacích služeb. Odvolací soud se dále zabýval výkladem ustanovení § 2311 o. z., podle něhož
ustanovení o skončení nájmu bytu na dobu určitou se použijí obdobně, a dospěl
ke správnému právnímu závěru, že na základě tohoto ustanovení je možné použít
specifický výpovědní důvod uvedený v § 2287 o. z. i pro skončení nájmu prostoru
sloužícího k podnikání sjednaného na dobu určitou vedle výpovědních důvodů
stanovených zákonem (srov. § 2308 o. z.) či dohodnutých v nájemní smlouvě;
jestliže se účastníci nedohodnou jinak. Podle § 2287 o. z. nájemce může vypovědět nájem na dobu určitou, změní-li se
okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o nájmu zřejmě
vycházely, do té míry, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v nájmu
pokračoval. Uvedené ustanovení zavádí ve prospěch nájemce výhradu změny poměrů a umožňuje
mu, aby nájem vypověděl, jsou-li splněny dvě podmínky – dojde ke změně
okolností, z nichž strany při uzavírání smlouvy vycházely, a současně jde o
natolik významnou změnu okolností, že po nájemci nelze rozumně požadovat, aby v
nájmu pokračoval. Vzhledem k tomu, že se jedná o výjimku z obecné zásady
uplatňující se v závazkových vztazích, že smlouvy je třeba plnit, a to i za
ztížených podmínek, je namístě toto ustanovení vykládat restriktivně a za
takové okolnosti považovat pouze ty, které jsou podstatné a které nájemce
nemohl v době uzavření smlouvy předvídat. Pro právní posouzení věci je proto
relevantní především zjištění, zda a do jaké míry se změnily okolnosti, jež
objektivně existovaly ke dni uzavření smlouvy, oproti okolnostem nastalým v
době trvání smluvního vztahu. Určující přitom je, jak tyto změněné okolnosti
vymezil nájemce ve své výpovědi z nájmu (§ 2310 odst. 1 o.
z.)
V projednávané věci soudy vyšly z toho, že žalovaná svou výpověď z nájmu
odůvodnila tím, že pronajaté prostory byly přizpůsobeny zaměstnaneckému
stravování, které požadovala žalobkyně, že vycházela z legitimního předpokladu,
že jídelna bude po celou dobu trvání nájemního vztahu navštěvována stovkami
zaměstnanců dalších nájemců žalobkyně a že nájemci (zaměstnavatelé) s ní
ukončili smlouvy o závodním stravování, resp. nabídli svým zaměstnancům jiný
způsob stravování, zejména formou stravenek. Jedinou změnou, kterou lze z takto formulované výpovědi dovodit, je, že
zaměstnavatelé působící v areálu poskytli svým zaměstnancům stravenky a že
jídelnu nenavštěvuje předpokládaný počet strávníků. Podle skutkových zjištění
však již v době, kdy stravování v areálu poskytoval předchozí provozovatel,
část strávníků využívala k úhradě obědů stravenky a ani žalované nic nebránilo
tento druh plateb přijímat, proto je možné uzavřít, že okolnosti, které zde
existovaly v době uzavření smlouvy, žádných zásadních změn nedoznaly. Navíc je
správný i právní závěr odvolacího soudu, že poskytování stravenek, které patří
mezi tradiční zaměstnanecké výhody, mohla dovolatelka, podnikající v oblasti
stravovacích služeb, v době uzavření smlouvy s ohledem na vývoj trhu práce
předvídat, proto by se ani nemohlo jednat o změnu okolností, jakou má na mysli
§ 2287 o. z. Nepřípadná je i argumentace dovolatelky, že okolnosti, z nichž strany
vycházely, spočívaly v tom, že se mělo jednat o projekt zaměstnanecké jídelny,
která bude (jako doposud) navštěvována stovkami zaměstnanců z areálu. Zjevně
zaměňuje objektivně existující okolnosti (poměry, situaci) a předpoklady, jež
si na základě těchto okolností vytvořila. Nebylo sporným, že dovolatelka
uzavírala smlouvu o nájmu za stavu, kdy v areálu poskytoval stravovací služby
pan D. F., který měl s jednotlivými zaměstnavateli působícími v areálu uzavřeny
smlouvy o zajištění stravování. Dovolatelce byly poskytnuty údaje o počtu
zaměstnanců v areálu i o cenách, za jaké byly dosud obědy nabízeny, a
dovolatelka tedy měla v dostatečném rozsahu informace potřebné k tomu, aby
mohla posoudit reálnou situaci v areálu. Jestliže se žalobkyně nijak nezavázala
zajišťovat počet strávníků a žalovaná neměla ani jiné záruky od jednotlivých
zaměstnavatelů, že budou mít o nabízené stravování zájem, nemohla legitimně
předpokládat, že se počet strávníků nezmění. Možnosti, že zaměstnavatelé
neuzavřou s žalovanou smlouvy o zajištění stravování či je v průběhu nájemního
vztahu ukončí nebo že se změní preference strávníků, lze podřadit pod
podnikatelské riziko, jež, byť právními předpisy nedefinované, je obecně
chápáno jako riziko, že se skutečně dosažené výsledky budou lišit od těch,
které podnikatel původně předpokládal. K ochraně podnikatelského rizika však
ustanovení § 2287 o. z. směřovat nemá, jeho účelem je umožnit nájemcům, aby
reagovali na výjimečné a nepředvídané situace v případech, kdy by nebylo
spravedlivé po nich nadále požadovat, aby splnili své smluvní závazky.
Dospěl-
li proto odvolací soud k závěru, že nedošlo k takové změně okolností
odůvodňující skončení nájemního vztahu podle § 2287 o. z., je jeho závěr
správný. Odvolací soud však nesprávně převzal do výroku svého rozsudku znění žalobního
petitu a rozhodl o neplatnosti výpovědi, ačkoli je z obsahu žaloby zřejmé, že
jde o žalobu o přezkoumání oprávněnosti výpovědi podle § 2314 o. z. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016,
uveřejněný pod číslem 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Protože
dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu změnil [§ 243d písm. b) o. s. ř.] tak, že změnil
rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl, že výpověď je neoprávněná. V souladu s § 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodl
dovolací soud o nákladech řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Zavázal procesně neúspěšnou žalovanou (§ 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.) k
úhradě nákladů řízení, které vznikly žalobkyni v řízení před soudem prvního
stupně a před odvolacím soudem v souvislosti s jejím právním zastoupením. Výši
nákladů stanovil dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších změn, dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010, uveřejněný pod č. 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Za účelně vynaložené náklady právního zástupce žalobkyně v řízení před soudem
prvního stupně lze považovat 10 úkonů právní služby podle § 6 odst. 1, § 9
odst. 3 písm. e) AT po 2 500 Kč – převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby,
sepis podání ze dne 25. 4. 2017 a ze dne 2. 6. 2017, účast u jednání dne 10. 2. 2017, 8. 3. 2017 (přesahující dvě hodiny), 12. 5. 2017 (přesahující dvě hodiny)
a 6. 6. 2017 – § 11 odst. 1 písm. a), d), g) AT. Rovněž mu náleží za účast u 4
jednání náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 písm. a) AT (56 půlhodin)
a cestovné za cestu vlakem ze sídla jeho kanceláře k soudu a zpět (4 x 635 Kč). Náleží mu i paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden
úkon, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 AT) a
zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč. V odvolacím řízení mu vznikly náklady za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření
k odvolání, účast u jednání dne 12. 12. 2017), náhrada za promeškaný čas 8
půlhodin, cestovné (448 Kč), paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300
Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny. Celkem mu tak za řízení před soudem prvního stupně náleží náklady ve výši 38
140 Kč, sestávající z odměny ve výši 25 000 Kč, z paušální částky náhrad
hotových výdajů ve výši 3 000 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 5 600 Kč,
cestovné ve výši 2 540 Kč a zaplacený soudní poplatek 2 000 Kč. Za odvolací
řízení mu náleží celkem 6 858 Kč - odměna ve výši 5 000 Kč, paušální částka
náhrad hotových výdajů ve výši 600 Kč, náhrada za promeškaný čas ve výši 800
Kč, cestovné ve výši 448 Kč.
V dovolacím řízení zástupce žalobkyně učinil 1 úkon právní služby – sepis
vyjádření k dovolání, náleží mu tak náklady ve výši celkem 2 800 Kč,
sestávající z odměny ve výši 2 500 Kč a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon, jež stojí vedle odměny. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 15. 1. 2019
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu