22 Cdo 2570/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci
žalobkyně Mgr. J. K., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) V. K. a 2) H.
K., zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 114/2004, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. června
2006, č. j. 19 Co 241/2006-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že níže uvedený rodinný dům je předmětem
společného jmění manželů („SJM“) žalobkyně a žalovaného 1). Jako stavebník domu
je však ve stavebním řízení vedena žalovaná 2), matka žalovaného 1); za této
situace by byla po dokončení domu jako vlastnice domu v katastru nemovitostí
zapsána ona.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24.
ledna 2006, č. j. 10 C 114/2004-72, zamítl „návrh na určení, že stavba
rodinného domu umístěná na p. p. č. 2556/3, která je Katastrálním úřadem Ú. n.
O. pro obec a katastrální území Ú. n. O. zapsána na listu vlastnictví, je
součástí společného jmění manželů V. K. a Mgr. J. K.“. Dále rozhodl o nákladech
řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že společnosti s ručením omezeným S. & K. bylo v
roce 1998 vydáno stavební povolení na stavbu autoservisu, prodejny automobilů a
dvou rodinných domů. V roce 2000 došlo u domu na pozemkové parcele č. 2556/3 ke
změně stavebníka, kterým se stala žalovaná 2), jež v té době byla jednatelkou
společnosti. Stavbu tohoto domu financovala z části společnost, z části
žalovaná 2) a také žalovaný 1) s manželkou - žalobkyní. Při posouzení věci
podle § 143 odst. 1 a § 144 občanského zákoníku („ObčZ“) soud konstatoval, že
zákonná domněnka uvedená v § 144 ObčZ platí pouze v případě, že jde o majetek
nabytý jedním z manželů za trvání manželství; o to však v dané věci nešlo.
Žalobkyně byla povinna prokázat, že oba manželé měli společný úmysl dům do
SJM zahrnout, to však prokázáno nebylo. Pokud žalobkyně tvrdila, že půjčku ze
svého stavebního spoření použila na stavbu domu, nemůže investice do majetku
třetí osoby způsobit vznik SJM k takové věci.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem
ze dne 15. června 2006, č. j. 19 Co 241/2006-94, potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; rozhodnutí soudu
prvního stupně shledal správným. Kromě jiného konstatoval, že označení
stavebníka v rozhodnutí správního úřadu o povolení stavby není ještě důkazem o
tom, kdo je vlastníkem stavby. Je-li jako stavebník označena osoba odlišná od
té, která tvrdí, že je vlastníkem stavby a osoba označená jako stavebník
tvrzené vlastnictví popírá, musí ten, kdo tvrdí, že je vlastníkem, prokázat, že
vlastnictví nabyl; způsob financování stavby není výlučným kritériem pro
posouzení vlastnictví. Pro úspěch žaloby v dané věci by tedy muselo být
prokázáno, že to byla žalobkyně a žalovaný 1), kdo za trvání svého manželství
měli úmysl dům postavit a nabýt jeho vlastnictví do SJM nebo že to byl jeden z
manželů, kdo se rozhodl pro stavbu domu, kterou realizoval a v rámci režimu §
144 ObčZ pak došlo ke vzniku SJM a třetí osoba, označená jako stavebník, neměla
úmysl stavbu do svého vlastnictví nabýt. Žalobkyně ve svém tvrzení, že
existoval úmysl postavit dům ve SJM, zůstala osamocena a žádný z důkazů pro
její verzi nesvědčí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje
dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Za zásadně právně
významnou považuje otázku správnosti stanovení důkazního břemene. Připomíná, že
důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom z účastníků řízení,
který z existence těchto skutečností pro sebe vyvozuje příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.
V tomto směru dovolatelka odkazuje na § 144 ObčZ podle něhož, pokud není
prokázán opak, se má za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání
manželství tvoří SJM – a právě v tomto případě se jedná o jednu z výjimek
posuzování důkazního břemene výslovně v zákoně uvedené. Tímto zákonným
ustanovením byla, kromě dalšího, míněna ochrana majetkové podstaty SJM pro
případ, že by si někdo dělal na tento majetek nárok. Žalobkyně předložila celou
řadu důkazů o tom, že existoval společný úmysl manželů postavit dům spadající
do SJM a snažila se poukázat na to, že soudy nesprávně hodnotí důkazní břemeno
ohledně prokázání společného úmyslu nabytí věci do SJM s ohledem na § 144 ObčZ.
Má proto za to, že bylo na žalovaných, aby oni prokázali, že dům do SJM
nepatří. V podrobnostech odkazuje na důkazy, jež 18. 1. 2006 předložila soudu
prvního stupně ohledně financování stavby domu z prostředků stavebního spoření,
dále na svoje vyjádření z 9. 1. 2006, z něhož je zřejmý úmysl postavit dům ve
SJM. Nesouhlasí se závěry soudu prvního stupně ohledně hodnocení průkaznosti
jejího tvrzení, a uvádí, že nebylo její povinností prokazovat vůli účastníků
směřující k vytvoření společné věci přestože tato vůle z provedeného dokazování
vyplývá. Naopak: ten, kdo tvrdí, že vůle nabýt věc do SJM nebyla a věc patří
jiné osobě, je povinen své tvrzení prokázat a doložit. Žalovaný 1) by tak musel
prokázat, že v případě úvěrů poskytnutých na výstavbu domu uváděl příslušné
peněžní subjekty v omyl, neboť tyto úvěry rozhodně nebyly poskytovány na
investice do cizí stavby. Soudy tedy nesprávně interpretovaly § 144 ObčZ.
Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1156/98 s tím, že
postavil-li soud svoje rozhodnutí na nesprávném posouzení důkazního břemene,
jde o případ nesprávného právního posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí
řízení, není však přípustné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V
dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1
písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li
právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam,
se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané
konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže
zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové
těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo
1603/99, publikované pod č. C 102 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení
právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko
z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze
uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací
soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke
tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za
trvání manželství tvoří společné jmění manželů (§ 144 ObčZ v platném znění).
Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení,
který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní
důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99, publikovaný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 528). Na účastníkovi, který tvrdí,
že určitá věc je ve společném jmění manželů, leží důkazní břemeno, že věc byla
nabyta jedním z manželů za trvání manželství; pokud se toto nabytí prokáže a
druhý z manželů tvrdí skutečnosti, které i v takovém případě věc ze společného
jmění vylučují, bude na něm důkazní břemeno ohledně těchto skutečností
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004,
Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3698).
Ustanovení § 144 ObčZ nelze vykládat jinak než tak, že právní domněnka tam
uvedená se týká jen majetku nabytého za trvání manželství oběma manžely nebo
alespoň jedním z nich. Proto je na tom, kdo tvrdí, že určitý majetek je
předmětem společného jmění manželů, důkazní břemeno, že tento majetek nabyli
manželé nebo alespoň jeden z nich za trvání manželství; pokud druhá strana
tvrdí, že jsou tu okolnosti které takto nabytý majetek ze společného jmění
vylučují, leží ohledně těchto skutečností důkazní břemeno na ní. Tento závěr
vyplývá i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2727/99.
V dané věci tedy bylo na žalobkyni prokázat, že dům postavili a vlastnické
právo němu nabyli za trvání manželství oba manželé, nebo alespoň jeden z nich;
teprve pokud by byla tato skutečnost zjištěna, uplatnila by se zákonná
domněnka, uvedená v § 144 ObčZ. Tak tomu však nebylo; proto je posouzení
rozložení důkazního břemene provedené soudy v nalézacím řízení správné. Pokud
jde o posouzení toho, kdo byl stavebníkem domu a tudíž nabyl vlastnictví, je
třeba uvést, že tu byly jak okolnosti nasvědčující možnému nabytí jedním z
manželů, příp. oběma (úvěr na pořízení stavby), tak i okolnosti toto nabytí
popírající (stavebníkem ve stavebním řízení nebyl nikdo z nich, práce
zařizovala druhá žalovaná apod.). Hodnocení těchto skutečností, vyplývajících z
provedeného dokazování, je věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může
hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo
možno hodnotit více způsoby neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004,
Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3685). Navíc zjištění toho, kdo byl
stavebníkem, je otázkou skutkovou, kterou se v tomto řízení nelze zabývat (viz
shora).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle
§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s
ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v
dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2007
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu