U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky
Dýškové ve věci žalobce Bc. O. U., zastoupeného JUDr. Evou Jirákovou,
advokátkou se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované B. M.,
zastoupené Mgr. Markem Hudlickým, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7, o
zaplacení částky 69.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na prohlášení
vůle, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 68/2013, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
26. listopadu 2013, č. j. 22 Co 2291/2013-147, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českém Krumlově (soudu prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. 6.
2013, č. j. 2 C 68/2013-95, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
69.000,- Kč s příslušenstvím a zamítl vzájemnou žalobu na nahrazení projevu
vůle uzavřít nájemní smlouvu a uložení povinnosti zaplatit žalobci zálohu na
nájem ve výši tří měsíčních nájmů ve výši 69.000,- Kč a další nájmy, jak je
uvedeno v rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 11.
2013, č. j. 22 Co 2291/2013-147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě
budoucí (o nájmu nebytových prostor) – dále též jen „Smlouva“, na základě které
zaplatil žalobce (budoucí nájemce) žalované (budoucí pronajímatelce) zálohu na
nájemné ve výši 69.000,- Kč, je neplatná, a na straně žalované proto vzniklo
bezdůvodné obohacení, neboť získala plnění z neplatného právního úkonu ve
smyslu § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“). Důvody neplatnosti spatřoval jednak v tom, že Smlouva
neobsahovala všechny náležitosti vyžadované pro smlouvu o nájmu nebytových
prostor ve smyslu § 3 zákona č. 116/1990 Sb., a to konkrétně výši nájemného a
úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s užíváním nebytových prostor nebo
způsob jejího určení (v tomto směru poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 26 Cdo 2041/2013, a sp. zn. 32 Odo 807/2003), a dále v tom, že předmět
nájmu byl neurčitě vymezen. Neshledal důvodnou kompenzační námitku žalované -
žalobce se na její úkor bezdůvodně neobohatil, neboť předmětné nebytové
prostory neužíval (byl mu pouze umožněn přístup do domu a přilehlé zahrady),
ani nebyly naplněny předpoklady pro náhradu škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (zastoupena advokátem) včasné
dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. článek
II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., a část první, článek
II. bod 2 zákona č. 293/12013 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť zčásti
trpí vadami, které nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro
které nelze v řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8.
2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013). Z dovolání musí být také patrno, které otázky
hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v
rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je dovolatel za dosud
neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které "ustálené rozhodovací praxe" se
řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro rozhodnutí ve věci, tedy pro posouzení otázky vzniku bezdůvodného
obohacení na straně žalobkyně na základě plnění z neplatného právního úkonu,
bylo klíčové posouzení platnosti Smlouvy, přičemž odvolací soud dospěl k
závěru, že je neplatná, a to jednak pro rozpor se zákonem (neobsahovala
ujednání o výši nájemného a úhrady za plnění poskytovaná v souvislosti s
užíváním nebytových prostor), a dále pro neurčitost ve vymezení předmětu nájmu.
Dovolatelka sice zpochybnila oba tyto závěry, nicméně pokud brojila proti
prvému z nich, dovolání v tomto směru postrádá řádné vymezení toho, v čem
spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolatelka v úvodu
dovolání toliko citovala ustanovení § 237 o. s. ř. a přípustnost výslovně
specifikovala jen ve vztahu k posouzení její kompenzační námitky; ve vztahu k
závěru o neplatnosti Smlouvy pro neurčitost vymezení předmětu nájmu pak toto
lze dovodit z obsahu dovolání (nesouhlasila s tímto závěrem odvolacího soudu s
tím, že její názor podporuje i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo
1713/98). Ve vztahu k závěru odvolacího o neplatnosti Smlouvy pro rozpor se
zákonem, pak uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání,
nevyplývá ani z jeho obsahu, neboť v tomto směru pouze poukazovala na to, že na
danou věc nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2041/2003,
z něhož vycházel odvolací soud. Takové vymezení však nelze podřadit pod žádný z
předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Pokud pak v závěru
dovolání uvedla, že „napadený rozsudek trpí závažnými vadami a že v daném
řízení je řešena otázka, která nebyla dovolacím soudem vyřešena, resp. která
měla být posouzena jinak, zejména v kontextu s aktuálním pojetím soukromého
práva, principy jednoty a bezrozpornosti právního řádu a současně i ust. § 3
odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve spojení s ust. § 3030
občanského zákoníku“, není zřejmé, kterou z právních otázek, na kterých
napadené rozhodnutí spočívá, má na mysli. Dovolání proto v této části trpí
vadami (chybí obligatorní náležitost dovolání – srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.),
pro které nelze v řízení pokračovat.
Za situace, kdy nelze podrobit přezkumu jeden z důvodů, pro který odvolací soud
shledal Smlouvu neplatnou, nemohou ani další námitky nesprávného právního
posouzení platnosti Smlouvy (ohledně které již byly podmínky přípustnosti
obsahově řádně vymezeny), naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení této otázky by se nemohlo v poměrech žalované
nijak projevit, což činí její dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003,
uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zbývá ještě posoudit přípustnost dovolání ve vztahu k závěru odvolacího soudu
ohledně kompenzační námitky. Dovolatelka v tomto směru namítala, že odvolací
soud se při posouzení její kompenzační námitky (domáhala se vydání bezdůvodného
obohacení spočívajícího v tom, že žalobce užíval předmětné nebytové prostory a
„přidružené nemovitosti a přilehlou zahradu“) odchýlil od ustáleného
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 49/2009
(správně sp. zn. 33 Odo 49/2006). Uvedené rozhodnutí dovolacího soudu se však
týká situace, kdy nájemce po skončení nájmu neodevzdal nebytové prostory, jedná
se tudíž o skutkově odlišnou věc, neboť v projednávané věci žalovaná (ze své
vůle) umožnila, aby žalobce užíval nebytové prostory, resp. prostory přilehlé
ještě před uzavřením nájemní smlouvy; ten je však neužíval (jak vyplývá ze
skutkových zjištění odvolacího soudu, jež nelze v dovolacím řízení zpochybnit).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 písm. a/ o. s. ř.), jenž neshledal
důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu