26 Cdo 1871/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobce P. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1)
V. M. a 2) R. M., zastoupeným advokátem , o přivolení k výpovědi z nájmu bytu,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 44 C 244/2003, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2005, č.j. 19 Co
287/2004-54, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2005, č. j. 19 Co 287/2004-54,
a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. června 2004, č.j. 44 C
244/2003-25, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu
řízení.
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 6. 2004, č. j.
44 C 244/2003-25, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k „bytu o dvou
pokojích, kuchyni a příslušenství, ve 3. nadzemním podlaží domu v B., B.“ (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že tříměsíční výpovědní
lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci
rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a předat žalobci do 15 dnů po
zajištění náhradního bytu, „který je podle místních podmínek zásadně rovnocenný
bytu, který mají vyklidit“, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že
žalobce je vlastníkem (mimo jiné) předmětného domu, že jeho zletilý syn I. B.,
v jehož prospěch je vypovídán nájem předmětného bytu, nemá vlastní byt a bydlí
s matkou a bratrem v bytě na B. ulici v B., a že žalovaní (nájemci předmětného
bytu) nemají možnost jiného bydlení. Dospěl k závěru, že uplatněný výpovědní
důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku v tehdy platném znění,
tj. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen
„obč.zák.“) – potřeba bytu pro syna žalobce – je dán; přisvědčil jeho názoru,
že jako vlastník domu si může vybrat, který byt je vhodný pro jeho syna, a to
jak z hlediska rozlohy, tak i umístění. Povinnost žalovaných k vyklizení
předmětného bytu vázal
s odkazem na ustanovení § 712 odst. 2 větu druhou obč.zák. na zajištění
přiměřeného náhradního bytu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 17.
8. 2005, č.j. 19 Co 287/2004-54, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k
předmětnému bytu zamítl; dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud doplnil dokazování listinnými důkazy a ohledáním na místě
samém, a vzal za prokázáno, že žalobce je zapsán v katastru nemovitostí jako
vlastník předmětného domu, dále domu v B., T., a domu v B., B., a že jeho syn
I. B. je spoluvlastníkem (z jedné poloviny) domu v B. E. V. Ze šetření na místě
samém, konaném dne 4. 8. 2005 ve všech uvedených nemovitostech, vzal za
zjištěno, že dům v B.T. nebyl zpřístupněn, přičemž „na domě bylo šest
označených zvonků a další dva bez jakékoliv vizitky“, že rovněž dům v B.,
B.nebyl zpřístupněn, na opakované zvonění nikdo neotevřel, ač byli účastníci
řízení, tedy i žalobce, o jednání na místě samém uvědoměni“, že „dům se skládá
z přízemí, prvního a druhého patra a jde o velmi rozlehlý dům, z ulice bylo
vidět několik oken a rovněž bylo vidět z boku, že je zde terasa a další patro“,
a že dům v B., E. V. a se skládá ze tří nadzemních podlaží, že v každém podlaží
se nachází jeden byt, a to v přízemí byt dvoupokojový, který „má snad být
pronajímán studentům, jinak je k dispozici B.“, a že „druhé a třetí nadzemní
podlaží, kde jsou taktéž dvoupokojové byty, mají k užívání N.“. Ohledán byl i
dům v B., B., který byl volně přístupný, a kde jsou rovněž volné byty;
problémem je zde odpojení vody od 4. 3. 2005. Na základě takto doplněného
dokazování dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
„nebyl naplněn výpovědní důvod, jak má na mysli ust. § 711 odst. 1 písm. a)
o.z.“, neboť „podle běžné praxe“ bytová potřeba pronajímatele i bytová potřeba
dalších osob v citovaném ustanovení uvedených je dána bez dalšího všude tam,
kde tyto osoby nemají vlastní byt, popřípadě bydlí v bytě o menší podlahové
ploše či v bytě hůře vybaveném, než je byt nájemce, nebo tam, kde tyto osoby
bydlí v místě vzdálenějším od pracoviště nebo města, než je umístěn byt
nájemce. Tvrzení žalobce, že jeho syn I.B. bydlí sice v jeho domě B. spolu s
matkou a bratrem, avšak nemá vlastní byt, chce bydlet samostatně, eventuelně
založit rodinu, a volné byty, které v domech jsou, jsou pouze jednopokojové,
zatímco byt žalovaných je dvoupokojový, je podle názoru odvolacího soudu
„naprosto v příkrém rozporu se zjištěnými okolnostmi v rámci odvolacího
řízení“, kdy „zcela jednoznačně bylo prokázáno, že jmenovaný je spoluvlastníkem
nemovitosti E. V.“, v níž se v přízemí nachází zcela volný, dvoupokojový byt. Z
uvedeného odvolací soud dovodil, že syn žalobce má možnost bydlet v bytě, který
rozlohou odpovídá bytu, který užívají žalovaní, že „s ohledem na podmínky,
které jsou v současné době na B., nepochybně lepší podmínky bydlení jsou v
domě, jehož je spoluvlastníkem, tj. v domě E. V. v B.“, a že „navíc všechny
uvedené domy“ se nacházejí v bezprostřední blízkosti vedle sebe; uzavřel, že
„syn žalobce má tedy veškeré možnosti realizovat svoje spoluvlastnické právo k
domu v B., E. V.“. Současně odvolací soud konstatoval, že „znovu posoudil
okolnosti výpovědního důvodu dle § 711 odst. 1 písm.
a) obč.zák.“, a že „žalobu
žalobce zamítl s poukazem na rozpor výkonu práva pronajímatele s dobrými mravy
(§ 3 odst. 1 o.z.)“; uvedl, že „posoudil jak skutečnosti na straně
pronajímatele, tak na straně nájemců“, a dospěl k závěru, že v daném případě s
ohledem na zjištěné skutečnosti odvolacím soudem na místě samém „lze zcela
podřadit výkon práva ze strany žalobce jako výkon práva v rozporu s dobrými
mravy“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm
dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř.
Odvolacímu soudu vytýká, že doplnil dokazování toliko o ohledání na místě
samém, a opřel o něj své měnící rozhodnutí, ačkoliv „místní ohledání bez
náležitých zjištění a posouzení stavebnětechnického charakteru, k němuž i při
vší erudici právní není soud odborně vybaven, nevedlo k nějakému
objektivnějšímu závěru o poměrech bytových – stavebnětechnických v předmětných
domech“ a „stejně tak nepřineslo žádná zjištění
o skutečných poměrech nájemních či obsazenosti domu“; skutková zjištění
odvolacího soudu ohledně nájemních vztahů, obsazenosti bytů,
stavebnětechnického uspořádání domů a velikosti bytů, nemají proto oporu v
provedeném dokazování. Dovolatel dále zpochybňuje správnost právního posouzení
věci odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že „není naplněn výpovědní důvod
podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.zák.“,
a současně uvedl, že „žalobu zamítl s poukazem na rozpor výkonu práva
pronajímatele s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 o.z.)“; uvedené právní závěry nejsou
podpořeny právními argumenty a jsou kontradiktorní. Uvádí, že ustanovení § 711
odst. 1 písm. a) obč.zák. je v ustálené soudní praxi vykládáno extenzívně, že z
hlediska naplnění uplatněného výpovědního důvodu je dokonce nerozhodné, zda
osoba, v jejíž prospěch je nájem vypovídán, dosud bydlí v bytě větším, a že
citované ustanovení nevyžaduje, aby pronajímatel byl osobou, která nemá vlastní
byt; podrobuje kritice výklad aplikovaný odvolacím soudem, který „povyšuje
nájemní právo na právo quazivlastnické a přiznává nájemci více práv než
vlastníku domu, když porovnává hypotetickou kvalitu bydlení syna vlastníka a
nájemce bytu“. Poukazuje na právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 3. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, a dovozuje, že mu nelze upřít
právo, aby si jeho syn vybral k bydlení byt, který mu vyhovuje. Ve vztahu k
aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem žalobce uvádí, že na
straně žalovaných nevidí žádný důvod, žádné tvrzené a prokázané rozhodné
okolnosti, pro něž lze po něm jako pronajímateli spravedlivě požadovat, aby mu
byla ochrana jeho práva domáhat se přivolení k výpovědi z nájmu bytu dočasně
odepřena; žalovaným nevznikne žádná mimořádná újma z bydlení v jiném domě.
Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 17.
srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod
2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal dovolání a o něm rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení
dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu
v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným
dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení § 242 odst. 3
věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k tzv.
zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny (§ 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř.). Existence zmatečnostních vad nebyla tvrzena a ani z obsahu
spisu se nepodává, jinak je tomu však ohledně tzv. jiných vad řízení.
V rozhodnutí ze dne 24. 3. 1999, sp.zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněném pod č. 30
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, Nejvyšší soud dovodil
právní závěr, že je-li ke správnému rozhodnutí o věci samé zapotřebí
podstatných (pro rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění, která
neučinil soud prvního stupně, popřípadě která tento soud učinil, ale vzhledem k
nesprávnému právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil,
nejsou podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního
stupně; odvolací soud proto rozhodnutí zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Z odůvodnění citovaného rozsudku vyplývá, že podmínky pro
potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné
tehdy, jestliže právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a její
správné právní posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud
sám nemůže učinit. Tak je tomu nejen v případě, kdy je zapotřebí rozsáhlejšího
doplnění dokazování, které nelze provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o.s.ř.),
ale i tehdy, jestliže se má doplnění dokazování týkat podstatných skutečností
(výsledkem doplnění dokazování by měla být zásadní skutková zjištění, která
rozhodujícím způsobem ovlivní právní posouzení věci). Nedostatek rozhodujících
(pro správné rozhodnutí zásadně významných) skutkových zjištění nemůže odvolací
soud nahradit vlastním doplněním dokazování (možnost odvolacího soudu doplnit
dokazování má své meze dané tím, že základem odvolacího řízení je přezkoumání
rozhodnutí soudu prvního stupně), ale ani tím, že tato skutková zjištění
převezme z rozhodnutí soudu prvního stupně, který je učinil přesto, že vzhledem
k (nesprávnému) právnímu názoru, který zaujal, na nich své rozhodnutí nezaložil
(z hlediska jeho právního posouzení nebyla tato skutková zjištění významná a
významnými se stala až z pohledu právního názoru odvolacího soudu). Tímto
postupem – pokud by vyústil ve změnu rozhodnutí soudu prvního stupně – by
odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť
by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových, popřípadě – z pohledu
soudu prvního stupně – dosud bezvýznamných (z hlediska právního posouzení věci
odvolacím soudem ovšem rozhodujících) skutkových zjištění na základě jejich
odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodnutí odvolacího soudu,
na těchto skutkových zjištěních založené by tak bylo rozhodnutím vydaným v
prvním stupni. Jestliže odvolací soud uvedeným způsobem nepostupoval, a přesto
se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací
řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a je
dán dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.
V projednávané věci soud prvního stupně shledal žalobu na přivolení k výpovědi
z nájmu žalovaných k předmětnému bytu důvodnou, když dospěl k závěru, že
uplatněný výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a) obč.zák. je dán; zaujal
přitom názor, že žalobce jako vlastník domu si může vybrat, který byt je vhodný
pro jeho syna jak z hlediska rozlohy, tak i umístění, a proto – ačkoliv uvedl,
že „nebylo zjištěno, že by v domě byl další vhodný byt volný, do kterého by se
syn žalobce mohl nastěhovat“ – žádné dokazování v tomto směru neprováděl a
nezabýval se ani posouzením věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák.
Naproti tomu odvolací soud, poté co doplnil dokazování, dospěl na základě pouze
takto doplněného dokazování k odlišnému závěru, tj. že nebyl naplněn výpovědní
důvod podle ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák.
Považoval-li odvolací soud skutková tvrzení žalovaných (namítaná poprvé až v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a u jednání odvolacího soudu dne
22. 6. 2005) zejména o tom, že v domě B. v B. je více volných bytů, že žalobce
vlastní vedle předmětného domu více domů, v nichž může jeho syn bydlet, a že
syn žalobce I. B. je podílovým spoluvlastníkem poloviny domu na ulici E. V.v
B., v němž je zcela samostatný byt v prvním nadzemním podlaží, který má k
dispozici, za významné pro právní posouzení věci a bylo-li k těmto tvrzením
zapotřebí provést další důkazy, které z výše uvedených důvodů nemohly (neměly)
být provedeny až v odvolacím řízení, nebyly splněny podmínky ani pro potvrzení,
ani pro změnu rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud měl proto tento
rozsudek z důvodů uvedených v § 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušit a věc vrátit
soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem a s tím, aby
se zabýval všemi okolnostmi, rozhodnými pro posouzení věci z hlediska
ustanovení § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák., případně z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. Nepostupoval-li odvolací soud tímto způsobem a – poté, kdy
sám doplnil dokazování – rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl, přičemž své rozhodnutí opřel o
skutková zjištění vyplývající pouze z jím provedených důkazů, odepřel žalobci
možnost nechat správnost dalších skutkových zjištění (a správnost na nich
postavených právních závěrů) přezkoumat na základě odvolání proti rozhodnutí
soudu prvního stupně odvolacím soudem. Řízení před odvolacím soudem je tak
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.) a k níž dovolací soud musel přihlédnout, i když
nebyla v dovolání uplatněna.
Rozsudek odvolacího soudu by (i při neexistenci uvedené vady) však nemohl
obstát ani v rovině právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Nelze totiž přehlédnout, že odůvodnění napadeného rozsudku trpí vnitřní
rozporností, neboť odvolací soud na jedné straně učinil závěr o nenaplnění
výpovědního důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. a – ačkoliv již z
tohoto důvodu by byly splněny podmínky pro zamítnutí žaloby ve věci samé –
současně na jiném místě odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalobu žalobce zamítl s
poukazem na rozpor výkonu práva pronajímatele s dobrými mravy (§ 3 odst. 1
o.z.)“.
Dovolateli lze tedy přisvědčit, pokud namítá, že právní závěry odvolacího soudu
jsou „kontradiktorní“. I když podle ustálené soudní praxe při rozhodování o
přivolení
k výpovědi pronajímatele z nájmu bytu má své místo úvaha, zda výpověď z nájmu
bytu není v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč.zák.), předchází této
úvaze závěr, že je dán (naplněn) uplatněný výpovědní důvod. Teprve tehdy, je-li
výpovědní důvod dán
(a to i výpovědní důvod podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč.zák.), nemusí soud
mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi nájmu bytu vyhovět, a to s ohledem na
ustanovení § 3 odst. 1 obč.zák. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
29. 4. 1994, sp. zn.
2 Cdo 45/94, uveřejněný pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1999); ke stejnému závěr se přihlásil také Nejvyšší soud, a to např. v
rozsudcích z 9. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 1679/99, z 23. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo
2695/2003, z 13. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 2297/2004, a v rozsudku ze dne 16. 3.
2004, sp.zn. 26 Cdo 1619/2003, uveřejněném pod C 2682 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 29.
S dovolatelem však nelze souhlasit, pokud s odkazem na posledně citované
rozhodnutí dovozuje, že má právo vybrat si pro svého syna k bydlení byt, který
mu vyhovuje, a v domě, který mu vyhovuje. Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí
naopak vyplývá, že pro posouzení věci z hlediska § 3 odst. 1 obč.zák. je
významná (mimo jiné) míra naléhavosti bytové potřeby osoby, v jejíž prospěch
pronajímatel nájem bytu vypovídá (v této věci snachy pronajímatelky), uspokojit
v současné době potřebu bydlení právě v bytě užívaném nájemcem; obdobný závěr
se podává i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo
1359/2005, v níž šlo o výpověď z nájmu bytu ve prospěch dcery pronajímatelky.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný; Nejvyšší soud
ho proto podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož
důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí
soudu prvního stupně (který se posouzením věci z hlediska ustanovení § 3 odst.
1 obč.zák. vůbec nezabýval), dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc
vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu