26 Cdo 1909/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému A. D.
S., zastoupenému advokátem, o přivolení k výpovědi, vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp.zn. 20 C 827/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. ledna 2003, č.j. 36 Co
550/2002-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 1.025,-Kč, k rukám, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Okresní soud v Liberci (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 15. 8.
2002, č.j. 20 C 827/2001-32, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu
žalovaného k bytu č. 55, v 10. podlaží domu č. 283 v J. ulici v L. (dále
„předmětný byt“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 1. 2003, č.j. 36 Co 550/2002-50, rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu,
v němž se nachází předmětný byt, že nájemcem tohoto bytu je žalovaný, který od
roku 1997 pobýval v USA, kde pracoval a za účelem získání povolení k trvalému
pobytu se zde oženil s americkou státní občankou, do bytu se vracel na pár dnů
v období vánoc, že byt užívala sestra žalovaného spolu se svým přítelem panem
V. a že v bytě od roku 2000 nikdo nebydlel do doby, než se žalovaný vrátil
do České republiky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uplatněné výpovědní
důvody podle § 711 odst. 1 písm. d) a písm. h) obč.zák. nejsou dány, neboť
nebylo prokázáno, že by žalovaný pronajímal byt třetím osobám a k neužívání
bytu měl vážné důvody. Naproti tomu odvolací soud, poté, co doplnil dokazování
opakováním výslechu účastníků, dospěl k závěru o naplnění výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. h) obč.zák., když dovodil, že na straně žalovaného
šlo o neužívání bytu bez vážných důvodů, neboť se dne 12. 4. 1998 v USA oženil,
měl zde trvalý pobyt a zaměstnání a ještě v roce 2000 neměl v úmyslu se do
České republiky vrátit. Přesto však odvolací soud žalobu zamítl, když dovodil,
že uzavřením manželství (v roce 1998) vzniklo žalovanému a jeho manželce E. M.
k předmětnému bytu podle § 704 odst. 1 obč.zák. právo společného nájmu. Zaujal
názor, že výpověď z nájmu bytu musí směřovat vůči oběma manželům, společným
nájemcům bytu a musí být také oběma doručena. Protože v dané věci výpověď
směřovala jen vůči žalovanému (jemuž byla doručena dne 11. 9. 2001) a
nikoliv též i vůči jeho manželce (s níž se rozvedl před vánoci 2001), nelze ji
považovat za účinnou a způsobilou vyvolat zánik nájemního vztahu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž výslovně
neuvedl, o jaké ustanovení občanského soudního řádu opírá jeho přípustnost a
neoznačil ani (odkazem na příslušná zákonná ustanovení) dovolací důvody, které
uplatňuje. Vyjadřuje přesvědčení, že „předchozí řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Namítá, že v řízení
nebylo prokázáno, kdy došlo k rozvodu manželství žalovaného, neboť soud
vycházel toliko z jeho výpovědi, aniž ji nějak ověřil, a že také nebylo
zjišťováno, zda ke dni doručení výpovědi byl žalovaný ženatý nebo již
rozvedený. Uvádí, že „dle odvolacího soudu byla výpověď žalovanému doručena
11/9 2001“, což je dle obsahu spisu datum doručení žaloby (obsahující výpověď)
právnímu zástupci žalovaného, avšak z rozsahu plné moci nevyplývá, že by
jmenovanému byla dána plná moc též k převzetí výpovědi. Vrátil-li se žalovaný
do České republiky až „dne 13/5 2002“, měl se soud podle názoru žalovaného
zabývat tím, zda byla mezi manžely vypořádána práva a povinnosti k
předmětnému bytu. Dovozuje, že právo nájmu bytu svědčí toliko žalovanému, neboť
jeho manželka byt nikdy nenavštívila, a že výpověď byla proto správně dána jen
jemu. Na závěr dovolatel vyjadřuje názor, že důkazy měly být soudem provedeny
i bez návrhu účastníků. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla
vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém dovolacím vyjádření poukázal na to, že účastníci byli
řádně poučeni ve smyslu § 119a o.s.ř., ztotožnil se s právním posouzením věci
odvolacím soudem co do důvodu zamítnutí žaloby a navrhl, aby byl „rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností
tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním
lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního
stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním
rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení
spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by
bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej
dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel neoznačuje právní otázku, která by měla
činit napadené rozhodnutí po právní stránce zásadně významným.
Jak je patrno z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel
zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, na němž je založen jeho zamítavý
rozsudek, námitkami směřujícími proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému
stavu věci.
Dovolatel tu však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. - přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V
případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm.
c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro
posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy v projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěr
odvolacího soudu o tom, že výpověď z nájmu bytu není účinná, nebyla-li dána
(doručena) žalovanému i jeho manželce jako společným nájemcům předmětného bytu
námitkou, že soud neověřil jinými důkazy tvrzení žalovaného o tom, kdy mělo
dojít k rozvodu jeho manželství a nezabýval se ani tím, zda mezi žalovanými
nedošlo k vypořádání práv a povinností k předmětnému bytu, nemohou tyto
námitky směřující proti správnosti (úplnosti) skutkových zjištění založit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud pak dovolatel z postupu soudu při provádění dokazování dovozuje
existenci tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), je třeba uvést, že k
takovýmto vadám (jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 3 o.s.ř.) dovolací soud
přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě
však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř., nezakládají.
Přípustnost dovolání v dané věci nemůže založit ani otázka, zda byl
právní zástupce žalovaného oprávněn k převzetí výpovědi z nájmu bytu.
Judikatura (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2002, sp.zn. 26
Cdo 420/2002, uveřejněný pod C 1241 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu,
svazek 17) je ustálena v názoru, že písemná obecná (generální) plná moc,
udělená advokátovi pronajímatelem, opravňuje advokáta rovněž k tomu, aby jménem
pronajímatele dal nájemci výpověď z nájmu bytu. Uvedený závěr nepochybně
obdobně platí i pro případ udělení plné moci advokátovi nájemce. Jestliže
tedy – jak vyplývá z plné moci na č.l. 8, datované 3. 9. 2001 – udělil žalovaný
procesní plnou moc (kterou nelze omezit - § 28a odst. 1 o.s.ř.) k zastupování v
dané věci advokátovi – pak byl jmenovaný advokát oprávněn ke všem úkonům, které
může v řízení učinit účastník, a byl tudíž i oprávněn k převzetí žaloby
obsahující výpověď z nájmu bytu (což učinil, jak vyplývá z úředního záznamu na
č.l. 5 verte dne 11. 9. 2001).
Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací
soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, a § 146 odst. 3
o.s.ř. a zavázal žalobce k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému
vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta.
Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,-Kč (§ 2 odst. 1, § 7
písm. d/ ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s ustanovením §
14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších
předpisů), a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež
stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. října 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu