26 Cdo 1931/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava
Feráka v právní věci žalobce Ing. V. K., CSc., bytem v P., zastoupeného Mgr.
Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti
žalované WTW, měřící a analytická technika, s. r. o., se sídlem v Praze 9 –
Satalicích, Budovatelská 1/281, IČO: 25623079, zastoupené Mgr. Zdeňkem Žákem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Dopraváků 749/3, o zaplacení částky 187.500,- Kč
s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.
zn. 38 C 22/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2012, č. j.
17 Co 486/2012-142, se v části, v níž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky
187.500,- Kč s úroky z prodlení od 28. 1. 2010 do zaplacení, zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. listopadu 2012, č. j. 17 Co 486/2012-142, jímž byla zamítnuta žaloba o
zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 7. 2011, č. j. 38 C 22/2010-116, uložil žalované zaplatit částku 187.500,- Kč s
úroky z prodlení v zákonné výši od 28. 1. 2010 do zaplacení a smluvní pokutu ve
výši 10.000,- Kč (odstavec I. výroku, dále též jen „vyhovující výrok“), zamítl
žalobu o zaplacení další smluvní pokuty ve výši 58.750,- Kč (odstavec II. výroku), zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení částky 76.933,70 Kč s
úrokem z prodlení (odstavec III. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (odstavec
IV. výroku). K nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč
za listopad 2009 – leden 2010 a zaplacení smluvní pokuty zjistil, že žalobce je
v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník rodinného domu, postaveném na
pozemku p. č. 76/44 v katastrálním území S., P. (dále též jen „předmětný dům“),
že užívání nemovitosti – jako řadového rodinného domu – bylo povoleno
rozhodnutím ze dne 4. 12. 2007, že dne 2. 6. 2009 uzavřeli účastníci písemnou
smlouvu o nájmu tohoto domu (dále jen „Smlouva“), a to s účinností od 1. 7. 2009, v níž se mj. dohodli o výši nájemného ve výši 62.500,- Kč měsíčně, že
žalovaná může dům užívat jako celek v rámci své podnikatelské činnosti, ale jen
k účelu, k němuž je dům stavebně určen, a sjednali si pro případ prodlení s
jeho placením smluvní pokutu. Dále zjistil, že si žalovaná dům před uzavřením
smlouvy prohlédla, že se do domu nastěhovala dne 30. 6. 2009 a užívala ho do
24. 11. 2009, kdy ho vyklidila a klíče od domu předala žalobci, že předmětný
dům byl na internetových stránkách v roce 2009 nabízen k nájmu s označením typu
nemovitosti jako kanceláře, že v době od 9. – 29. 7. 2009 probíhala mezi
účastníky korespondence (e-mailová), jejímž předmětem bylo zjištění účelu, k
němuž byl předmětný dům kolaudován a (ne)předání kolaudačního rozhodnutí
žalované, že 30. 10. 2009 sdělila žalovaná žalobci, že od Smlouvy odstupuje,
neboť z viny pronajímatele nedošlo k předání předmětu nájmu a podpisu
předávacího protokolu a nebylo ani doloženo kolaudační rozhodnutí, a že
žalovaná zaplatila nájemné v červenci – říjnu 2009. Uzavřenou Smlouvu posoudil podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) a dospěl
k závěru, že byla uzavřena platně, za nedůvodnou považoval námitku žalované o
relativní neplatnosti Smlouvy podle § 49a obč. zák. pro její omyl ohledně účelu
užívání nemovitosti, neboť ten vyplýval ze Smlouvy, z kolaudačního rozhodnutí i
z výpisu z katastru nemovitostí a žalovaná se s tímto účelem mohla (a měla)
seznámit. Odstoupení žalované od Smlouvy z 30. 10. 2009 posoudil jako neplatné,
neboť bylo učiněno v rozporu s ujednáním účastníků ve Smlouvě. Protože ke
skončení nájmu nedošlo v době od listopadu 2009 do ledna 2010 ani jiným
způsobem, uložil žalované zaplatit dlužné nájemné za toto období ve výši celkem
187.500,- Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 10.000,- Kč (jež
odpovídala ujednání ve Smlouvě) za prodlení žalované se zaplacením nájemného. Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 22. 11. 2012, č. j.
17 Co
486/2012-142, k odvolání žalované vyhovující výrok změnil tak, že žalobu o
zaplacení částky 187.500,- Kč s úroky s prodlení a zaplacení smluvní pokuty ve
výši 10.000,- Kč zamítl (měnící výrok), rozsudek soudu prvního stupně v části
týkající se vzájemné žaloby a výrok o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu
věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Při posuzování nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného a smluvní pokuty
na rozdíl od soudu prvního stupně přisvědčil námitce žalované, že Smlouva je
relativně neplatná pro omyl žalovaného týkající se podstatné vlastnosti
předmětu nájmu podle § 49a obč. zák. Za významné považoval zjištění soudu
prvního stupně, že předmětný dům byl kolaudován jako rodinný dům, že ho žalobce
nabízel k pronájmu jako kancelář, a že podle Smlouvy byla žalovaná oprávněna
užívat dům v rámci své podnikatelské činnosti, s níž byl žalobce seznámen
prostřednictvím výpisu z obchodního rejstříku, avšak pouze k účelu, k němuž byl
určen. Měl za to, že nevědomost žalované o stavebním určení předmětného domu
vyplývá z korespondence jejího zástupce v červenci 2009. Dospěl k závěru, že
žalovaná uzavřela Smlouvu v omylu týkajícím se způsobu užívání nemovitosti
určeného kolaudačním rozhodnutím, který byl pro ni při uzavření Smlouvy
rozhodující, o čemž „žalobce musel nutně vědět“, Smlouva je proto podle § 49a
obč. zák. neplatná a žalobce se tak nemůže domáhat úhrady nájemného za prosinec
2009, leden 2010, kdy již žalovaná dům vyklidila, ani za listopad 2009, kdy
sice žalovaná dům užívala, ale žalobce měl k dispozici kauci ve výši 62.500,-
Kč a nemá tak právo ani zaplacení smluvní pokuty.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“),
a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Vytýkal odvolacímu soud, že dospěl k jiným skutkovým závěrům, aniž by
zopakoval dokazování a změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by mu
umožnil vyjádřit se k novému právnímu hodnocení věci. Nesouhlasil se závěrem
odvolacího soudu, že žalovaná jednala při uzavření nájemní smlouvy v omylu,
poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1830/2007),
podle níž se může jednající osoba účinně dovolat podstatného omylu jen, jde-li
o tzv. omluvitelný omyl, o ten se však v dané věci jednat nemohlo, neboť
žalovaná si mohla (jak správně zjistil soud prvního stupně) ještě před
uzavřením Smlouvy zjistit stavební určení předmětného domu, skutečnost, že se
jedná o rodinný dům, byla zřejmá i z katastru nemovitostí a u podnikatelského
subjektu, který s širokým předmětem podnikání funguje již 15 let, lze i
předpokládat, že se před podpisem Smlouvy seznámil se stavebním určením budovy. Není ani zřejmé, z čeho žalovaná dovodila, že prostory v domě bude možné užívat
i jako výrobní, tvrdí-li zároveň, že v inzerátu, kterým měla být uvedena v
omyl, byly prostory v domě označeny jako kanceláře. Namítal, že soud ani
neprovedl dokazování ke zjištění, zda žalobce tvrzený omyl vyvolal nebo o něm
věděl. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího
soudu, vyvracela dovolací námitky žalobce a navrhla, aby dovolání bylo jako
zjevně bezdůvodné odmítnuto, popř. zamítnuto. Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (tj. před 1. 1. 2013), Nejvyšší soud v souladu s čl. II bodem 7 tohoto zákona projednal
dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Měnícím výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou
nárocích se samostatným skutkovým základem (o nároku na zaplacení nájemného a o
nároku na zaplacení smluvní pokuty), dovolací soud proto posuzoval přípustnost
dovolání u každého z těchto nároků samostatně (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 02. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2549/2008). Proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku
žalobce na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10.000,- Kč, není dovolání podle §
237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, neboť jde o peněžité plnění
nepřevyšující 50.000,- Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §
243b odst.
5 a § 218 písm. c) o. s. ř. pro jeho nepřípustnost odmítl. Dovolání proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o
nároku žalobce na zaplacení dlužného nájemného ve výši 187.500,- Kč s úroky z
prodlení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje
proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé a je i důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Dovolatel zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že Smlouva je
neplatná podle § 49a obč. zák. pro omyl žalované týkající se podstatné
vlastnosti předmětu nájmu, a to jeho stavebního určení. Omyl jednající osoby má za následek neplatnost právního úkonu podle § 49a obč. zák. (nešlo-li o omyl vyvolaný úmyslně, takový závěr však odvolací soud
neučinil) jen tehdy, jde-li o omyl podstatný (bez něho by k právnímu úkonu
nedošlo) a osoba, které byl učiněný právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo
o něm věděla (musela vědět), avšak druhou stranu na něj neupozornila. Podle
právní teorie i soudní praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod č. 55/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek) se však jednající osoba může účinně dovolat
podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o
tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je přitom jen takový omyl, k němuž došlo
přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti
(vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního
případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Požadavek
omluvitelného omylu, coby předpokladu účinného dovolání se relativní
neplatnosti právního úkonu podle § 49a věty první obč. zák. pro podstatný
skutkový omyl vyvolaný druhou smluvní stranou je plně v souladu se zásadou
vigilantibus iura (podle níž „jen bdělým svědčí jejich práva”), opakovaně
zdůrazňovanou i v rozhodovací praxi Ústavního soudu. Tvrdí-li žalovaná, že
ačkoli způsob užívání domu byl pro ni rozhodující při uzavírání Smlouvy,
spolehla se jen na údaje obsažené v inzerátu o možnosti pronájmu předmětného
domu, a že o stavebním určení domu jako domu určeného k bydlení neměla (nemohla
mít) vědomost, byť z údajů (veřejně přístupných) v katastru nemovitostí bylo
zřejmé, že jde o rodinný dům, pak nejde o omluvitelný omyl. Zavinila ho totiž
svou nedbalostí při (ne)využití možnosti ověřit si skutečnosti, jež považovala
při uzavření Smlouvy za podstatné. Závěr odvolacího soudu, že Smlouva je neplatná podle § 49a obč. zák., tak není
správný. Dovolací soud proto rozsudek v napadené části zrušil (§ 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř.), a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.