26 Cdo 1957/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc.,
ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Vlastou Pavlíčkovou, advokátkou se
sídlem ve Žďáře nad Sázavou, Havlíčkovo nám. 152, proti žalovanému J. S.,
zastoupenému JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská
24/37, o zaplacení částky 510.804,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 105/2005, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2007, č. j. 22 Co
505/2007-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil dlužné nájemné za pronájem pozemků
a staveb za prosinec 2001 až únor 2004 celkem v částce 929.640,- Kč s
příslušenstvím.
Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) rozsudkem ze 7. 12. 2006, č. j.
4 C 105/2005-129, řízení ohledně částky 42.000,- Kč s příslušenstvím zastavil,
žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 593.640,- Kč s příslušenstvím do
tří dnů od právní moci rozsudku, a ohledně částky 294.000,- Kč s příslušenstvím
žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce pronajal žalovanému nájemní smlouvou z
1. 3. 1998 ve znění dodatků z 16. 8. 2000 a 20. 3. 2001 specifikované
nemovitosti na dobu určitou od 1. 3. 1998 do 28. 2. 2003 za nájemné 42.000,- Kč
měsíčně s inflační přirážkou. Nemovitosti byly žalovanému pronajaty za účelem
zřízení překladiště nákladů (potravin), provozování činností s provozováním
překladiště souvisejících a k parkování vozidel. Žalovaný sám sice předmětné
nemovitosti do konce února 2003 vyklidil, avšak připustil, aby další osoby s
jeho souhlasem nemovitosti i nadále užívaly. Podle dohody ze 14. 7. 2003 si
účastníci vzájemně započetli pohledávky žalobce na dlužném nájemném za srpen
2002 až únor 2003 a žalovaného za technické zhodnocení nemovitostí ve výši
294.000,- Kč.
Protože žalobce vzal žalobu ohledně 42.000,- Kč zpět, soud prvního stupně
řízení v tomto rozsahu zastavil. Věc posoudil podle § 664, § 676 odst. 2, § 580
a § 581 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“). Protože žalovaný užíval
nemovitosti i po skončení nájmu, když nezajistil, aby došlo k jejich vyklizení
osobami, které je užívaly s jeho souhlasem, a žalobce nepodal návrh na
vyklizení nemovitostí, obnovila se nájemní smlouva v původním obsahu na další
rok. Dohodu o započtení pohledávek ze 14. 7. 2003 shledal platnou, a proto
žalobu v tomto rozsahu zamítl. Ve zbytku žalobě vyhověl a uložil žalovanému,
aby zaplatil žalobci na dlužném nájemném za březen 2003 až únor 2004 částku
593.640,- Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání účastníků rozsudkem ze 4.
12. 2007, č. j. 22 Co 505/2007-159, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném
přisuzujícím výroku změnil tak, že žalobu v částce 82.836,- Kč s
příslušenstvím zamítl, v dalším tj. ohledně částky 510.804,- Kč jej potvrdil a
rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil
se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a s jeho právním závěrem o obnovení
nájmu na další rok. Uvedl, že povinností žalovaného bylo zajistit, aby ke dni
28. 2. 2003 předmětné nemovitosti vyklidily i osoby, které je užívaly na
základě jeho souhlasu. Žalobu zamítl v rozsahu, v němž žalobce navýšil nájemné
nad rámec sjednané inflační přirážky.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, podal žalovaný včas a řádně zastoupený advokátem dovolání.
Protože jde o rozsudek vydaný před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky
jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o.s.ř.“, a § 243c odst. 2
občanského soudního řádu ve znění uvedené novely.
Dovolání proti označenému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu
prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním
rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata
se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým
dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat,
že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak
důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a
odst. 3 o.s.ř.). Ten žalovaný také uplatnil, když zpochybnil správnost
skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, tj. že jiné osoby i po 28. 2.
2003 užívaly nemovitosti s jeho souhlasem. Dovolací soud proto vycházel ze
skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolatel uplatil také dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci [§
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] s tím, že nesouhlasí se závěrem soudů obou
stupňů, že předmětné nemovitosti k 28. 2. 2003 nevyklidil, když je sám neužíval
a neměl v nich a na nich své věci.
Nejvyšší soud již v usnesení z 31. 10. 2002, č. j. 28 Cdo 1790/2002,
publikovaném pod C 1602 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003,
uvedl, že „pokračujícím užíváním nebytových prostor po uplynutí dohodnuté doby
je i jejich nevyklizení“. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v
usnesení z 13. 5. 2009, sp. zn. 26 Cdo 899/2008 a v usnesení z 15. 12. 2009,
sp. zn. 26 Cdo 4903/2008, publikovaných na internetových stránkách www.nsoud.
cz. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno, že třetí osoby užívaly
předmětné nemovitosti se souhlasem žalovaného, tedy že titul jejich užívání
odvozovaly od jeho osoby, bylo na něm, aby zajistil, že je ke dni skončení
nájmu 28. 2. 2003 vyklidí. Pokud tak neučinil, a tyto osoby nemovitosti užívaly
(včetně toho, že se na nich nacházely jejich věci) s jeho souhlasem i po 28. 2.
2002, nelze uvažovat o tom, že žalovaný povinnost vyklidit nemovitosti splnil.
To vyplývá i z § 341 odst. 1 písm. a) o.s.ř., který upravuje výkon rozhodnutí
vyklizením, z něhož vyplývá, že soud učiní opatření, aby z vyklizovaného
objektu byly odstraněny věci patřící povinnému a příslušníkům jeho domácnost,
jakož i věci, které patří někomu jinému, ale jsou se souhlasem povinného
umístěny ve vyklizovaném nebo na vyklizovaném objektu.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti napadenému rozhodnutí otázku zásadního
právního významu neřeší, a proto bylo Nejvyšším soudem podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o.s.ř. odmítnuto.
Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. by žalobci vůči
žalovanému náležela náhrada nákladů dovolacího řízení, ty mu však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2010
JUDr. Marie R e z k o v á, v. r.
předsedkyně senátu