26 Cdo 1973/2006
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana
Huška ve věci žalobce K., bytové družstvo, zastoupeného advokátkou, proti
žalované Fakultní nemocnici v M., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 200/2005, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2006, č. j. 53 Co
504/2005-53, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. srpna 2005,
č. j. 13 C 200/2005-37, vyhověl žalobě a přivolil k výpovědi žalobce z nájmu
žalované k „bytu č. 6, o kuchyni a dvou pokojích s příslušenstvím, I.
kategorie, v prvém patře domu č. p. 1581, P.“ (dále jen „předmětný byt”, resp.
„byt”), určil, že nájemní poměr žalované k uvedenému bytu skončí posledního dne
tříměsíční lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku, žalované uložil povinnost byt vyklidit a
vyklizený jej předat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do třiceti dnů po
zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
20. března 2006, č. j. 53 Co 504/2005-53, ve spojení s usnesením ze dne 19.
května 2006, č. j. 53 Co 504/2005-59, citovaný rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu předmětného bytu zamítl a
rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně pokládal smlouvu o nájmu předmětného bytu ze dne 28.
dubna 1999 uzavřenou mezi městskou částí P. jako pronajímatelkou a žalovanou
jako nájemkyní (dále jen „nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999“) za platnou
(podle jeho názoru nájemcem bytu může být nejen osoba fyzická, nýbrž i osoba
právnická) a zabýval se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu
podle § 711 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením § 719 odst. 1 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době dání výpovědi z nájmu
bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Naproti tomu
odvolací soud se otázkou naplněnosti uplatněného výpovědního důvodu nezabýval,
neboť dovodil, že směřovala-li vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. dubna
1999 ke vzniku chráněného nájmu bytu, je nájemní smlouva absolutně neplatná
podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem proto, že subjektem práva nájmu bytu
podle § 685 a násl. obč. zák. může být pouze osoba fyzická, která má potřebu
bydlení, a nikoli osoba právnická, která tuto potřebu nemůže mít.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.”). Prostřednictvím uplatněného
dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. zpochybnil správnost právního závěru, že nájemní smlouva ze dne
28. dubna 1999 je absolutně neplatná podle § 39 ob.č zák. pro rozpor se
zákonem. Uvedl, že „toto stanovisko odvolacího soudu má (sice) svoji logiku“,
avšak žalovaná má takto „smluvně pronajatu celou řadu bytů a nájemní smlouvy
jsou dle jejího názoru platné … Je tedy v zájmu obou účastníků řízení, aby
jejich vztah založený nájemní smlouvou ze dne 28.4.1999 byl definitivně
posouzen a určen“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v
dovolání uplatněny. Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a z obsahu spisu
tyto vady nevyplynuly.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o posouzení
správnosti právního závěru, že nájemní smlouva ze dne 28. dubna 1999 je
absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem (neboť subjektem
práva nájmu bytu podle § 685 a násl. obč. zák. může být pouze osoba fyzická,
která má potřebu bydlení, a nikoli osoba právnická, která tuto potřebu nemůže
mít).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. března 2006, sp. zn. 26
Cdo 1385/2005 (ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. I. ÚS
240/05), dovodil, že nájemcem bytu může být pouze osoba fyzická. K odůvodnění
uvedeného právního názoru Nejvyšší soud uvedl, že obsahem práva nájmu
bytu (ve smyslu § 685 a násl. obč. zák.) je souhrn práv a povinností,
které účastníci právního vztahu nájmu bytu (pronajímatel a nájemce) vykonávají
v souvislosti s realizací jedné ze základních lidských potřeb, a to potřeby
bydlení nájemce – fyzické osoby. Právo nájmu bytu je tedy jednoznačně vázáno na
fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako nájemce
bytu svou potřebu bydlení. V této souvislosti Nejvyšší soud odkázal rovněž na
právní závěry, které ustálená judikatura dovodila ve vztahu k výpovědnímu
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. Tak v rozsudku ze dne 26. března
1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 21 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že vypovědět nájem bytu
podle § 711 odst. 1 písm. a) obč. zák. může pouze pronajímatel, který je
fyzickou osobou; u právnické osoby nelze uvažovat o potřebě bytu k bydlení jí
samotné jako subjektu občanskoprávních vztahů. K obsahově totožným závěrům
dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
213/97, ze dne 26. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97, a ze dne 19. dubna 2001,
sp. zn. 26 Cdo 2818/99. Od uvedených právních názorů se Nejvyšší soud neodklání
ani v projednávané věci.
Jestliže tedy vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 28. dubna 1999 směřovala ke
vzniku chráněného nájmu bytu, lze se ztotožnit s právním názorem odvolacího
soudu, že nájemní smlouva je – z důvodů uvedených v předchozím odstavci
odůvodnění tohoto rozhodnutí – absolutně neplatná podle § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem, konkrétně s ustanovením § 685 obč. zák. Právní závěr
odvolacího soudu, s nímž se dovolací soud ztotožňuje, však nebrání tomu, aby
mezi účastníky vznikl ve vztahu k předmětnému bytu obecný nájem (ve smyslu §
663 a násl. obč. zák.); v důsledku toho by pak nebylo vyloučeno, aby předmětný
byt byl bytem služebním ve smyslu § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 102/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů.
Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalobci prostřednictvím užitého dovolacího důvodu správnost
napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalobce
nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.