26 Cdo 1385/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta
Waltra ve věci žalobkyně S., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované H.
E., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 7 C 34/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. ledna 2005, č. j. 54 Co 421/2004-253, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne
14. prosince 2001, č. j. 7 C 34/2001-96, zamítl žalobu, aby žalovaná byla
povinna vyklidit (do tří dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 13, I. kategorie,
o velikosti 2+1, ve 3. poschodí domu čp. 995, v ulici N., v P.“ (dále jen
„předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl
o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne
4. června 2002, č. j. 55 Co 112/2002-129, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně zrušil a věc mu – se závazným právním názorem – vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 2. dubna 2004, č.
j. 7 C 34/2001-231, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost, aby do tří
měsíců od právní moci rozsudku předmětný byt vyklidila a vyklizený předala
žalobkyni. V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení
účastnic.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 54 Co
421/2004-253, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výroku o věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení účastnic.
Odvolací soud pokládal za správná skutková zjištění soudu prvního stupně,
neshledal pochybení v hodnocení provedených důkazů a po doplnění dokazování v
odvolacím řízení vzal především za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí
předmětného domu, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce otec žalované J. P., že žalovaná původně žila se svým manželem Ing. arch. V. E. a dvěma dětmi v
bytě v P., Š. 1104 (dále jen „byt v P.“), že byt v P. byl v roce 1984 přidělen
(a poté odevzdán do užívání) manželu žalované jako byt podnikový, že v roce
1995 se žalovaná přihlásila k pobytu v předmětném bytě, že tehdy začal její
manžel využívat jednu místnost v bytě k podnikatelským účelům a že od této doby
žalovaná pečovala o svého otce a starala se rovněž o rodinu (manžela a děti). Dále vzal za zjištěno, že po operaci v říjnu 1999 se zdravotní stav J. P. zhoršil, že v téže době se žalovaná se svými osobními věcmi přestěhovala do
předmětného bytu, v němž pokračovala v péči o otce, že nešlo o odstěhování se z
bytu v P. v úmyslu trvale zrušit manželské soužití, že vzhledem k tomu i nadále
žila ve funkčním manželství s Ing. arch. V. E., že nepřerušila ani soužití s
dětmi, z nichž jedno bylo dosud nezletilé, a že od této doby v bytě v P. přespávala tak jednou za čtrnáct dnů. Nakonec vzal za prokázáno, že J. P. dne
1. února 2000 zemřel a že ve věci žalobkyně H. E. proti žalované S., s.r.o.,
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2004, č. j. 14 Cmo 497/2003-58,
který nabyl právní moci dne 5. května 2004, určil, že žalobkyně (v tomto řízení
žalovaná) je společníkem žalované společnosti (v tomto řízení žalobkyně). Na
tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že žalovaná jako
společnice žalobkyně má nepochybně práva a povinnosti v rozsahu daném jejím
obchodním podílem, jehož výše se určuje podle poměru vkladu k základnímu jmění
společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak (§ 114 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, v tehdy platném znění – dále jen „obch. zák.“, resp. „obchodní zákoník“), a pokračoval, že z obecných ustanovení (§ 56 a násl. obch. zák.) a ani z ustanovení speciálních (§ 113 a násl. obch. zák.) však nelze
dovodit, že „výkon práv společníka je vázán ke konkrétní části majetku
společnosti nebo že je dokonce spojen, je-li majetkem společnosti bytový dům, s
právem nájmu konkrétního bytu“. Za této situace se následně zabýval posouzením,
zda se žalovaná mohla stát nájemkyní předmětného bytu v důsledku přechodu nájmu
podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. Zde předně dovodil, že ze zjištěných
skutečností nelze usoudit na naplnění předpokladu žití s nájemcem v den jeho
smrti ve společné domácnosti ve smyslu trvalosti soužití, neodstěhovala-li se
žalovaná do předmětného bytu s úmyslem trvale zrušit manželské soužití a žila-
li i nadále ve funkčním manželství a pečovala o děti i poté, co se na podzim
roku 1999 přestěhovala se svými osobními věcmi do předmětného bytu za účelem
péče o nemocného otce. Kromě toho – s odkazem na konstantní judikaturu (zde
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999,
sp. zn.
2 Cdon 1980/97) – dovodil, že je vyloučeno, aby za trvání funkčního
manželství založil jeden z manželů zároveň další společnou domácnost. Následně
rovněž dovodil, že nebyl naplněn ani předpoklad neexistence vlastního bytu (ve
smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák.). Bylo tomu tak podle odvolacího
soudu proto, že právo osobního užívání podnikového bytu (bytu v P.) manžela
žalované se ke dni 1. ledna 1992 transformovalo na jeho právo nájmu bytu,
nikoli tedy na právo společného nájmu bytu manžely (§ 871 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném od 1. ledna 1992 – dále jen
„obč. zák.“), a i když žalované a jejímu manželovi ve vztahu k bytu v P. nevzniklo právo společného nájmu bytu, zůstalo jí v rozhodné době (ke dni úmrtí
jejího otce) zachováno „právo užívání bytu odvozené od nájemního práva jejího
manžela s případným právem na zajištění přiměřeného náhradního bytu při splnění
podmínek ust. § 713 obč. zák.“. Z těchto důvodů odvolací soud uzavřel, že na
žalovanou právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neboť vzhledem ke zjištěným
skutečnostem nebyl naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti v
den jeho smrti a ani předpoklad neexistence vlastního bytu, tj. ani jeden ze
dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k přechodu práva nájmu
bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen
„o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a
odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. V dovolání především vylíčila průběh
odvolacího řízení, které předcházelo zrušujícímu usnesení odvolacího soudu ze
dne 4. června 2002, č. j. 55 Co 112/2002-129. Současně uvedla, že ačkoliv se v
řízení před soudem prvního stupně dostalo účastníkům vyčerpávajícího poučení ve
smyslu § 119a o.s.ř., připustil odvolací soud v tomto odvolacím řízení v
systému neúplné apelace v rozporu s ustanovením § 205a odst. 1 o.s.ř. důkaz
listinou (kupní smlouvou uzavřenou mezi Družstvem SD a Č., a. s., ze dne 19. dubna 2000, doručenou odvolacímu soudu až dne 3. června 2002), kterýžto důkaz
mohla žalobkyně uplatnit již v řízení před soudem prvního stupně. Současně
namítla, že odvolání žalobkyně proti v pořadí prvnímu rozsudku soudu prvního
stupně nesplňovalo náležitosti odvolání ve smyslu § 205 o.s.ř. a navíc v tomto
odvolacím řízení odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně v
rozporu s ustanovením § 212 o.s.ř. nad rámec mezí, ve kterých se odvolatelka v
odvolání přezkoumání domáhala. Dále uvedla, že odvolací soud nesprávně
vyhodnotil důkazy vztahující se k existenci společné domácnosti s jejím otcem v
předmětném bytě. Tvrdila, že domácnost s manželem vedenou v bytě v P. opustila
trvale s úmyslem se tam již nevrátit a také se tam nikdy nevrátila. K tomu jí
motivovalo zejména těžké onemocnění otce vyžadující každodenní a trvalou péči o
něj, dále dohoda v rodině, že předmětný byt připadne po smrti otce jí, a také
dohoda s manželem, že byt v P. přenechají již dospělému synovi; takto změněný
model manželství sice není podle dovolatelky obvyklý, avšak šlo o takový
způsob, který odpovídal vzniklé výjimečné situaci a svobodné vůli manželů. Za
této situace pokládala skutková zjištění odvolacího soudu za ničím nepodložené
dedukce. Z těchto důvodů se neztotožnila ani se závěrem, že nebyl naplněn
předpoklad žití s nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti. Zpochybnila
rovněž správnost závěru týkajícího se existence vlastního bytu. Zde uvedla, že
k bytu v P. nevzniklo právo společného nájmu bytu manžely a navíc členská práva
a povinnosti v Družstvu SD Š. 1104 včetně nájmu (práva na uzavření nájemní
smlouvy) byly dohodou ze dne 6. listopadu 1999 převedeny na syna J. E., který
se posléze stal nájemcem tohoto bytu. Podle dovolatelky nepřiměřenou tvrdost,
jež v podobných situacích může vzniknout realizací práva, lze zmírnit rovněž
postupem podle § 3 odst. 1 obč. zák.; čistě pozitivistická aplikace ustanovení
§ 706 odst. 1 věty první obč. zák. vede k porušení ústavnosti a nelze ani
přehlédnout, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již značně vzdálil
účelovým výkladům socialistické zákonnosti – zde dovolatelka odkázala na nález
Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. II. ÚS 249/97.
Konečně namítla,
že žalující společnost byla založena jako společnost s ručením omezeným v rámci
privatizace předmětného domu a tudíž výlučně za účelem uspokojení bytových
potřeb původních nájemců, resp. jejich právních nástupců. Podle žalované souhrn
všech práv a povinností a jim odpovídající účast společníka na společnosti je
vyjádřen obchodním podílem v souladu s ustanovením § 114 a násl. obch. zák. V daném případě jsou stěžejními právy a povinnostmi tvořícími obsah
obchodního podílu společníka práva a povinnosti vyplývající z nájmu konkrétního
bytu společníka; proto hodnota obchodního podílu je určena podle ceny
privatizovaného domu a zahrnuje především hodnotu užívacího práva společníka k
jím užívanému bytu. S přechodem obchodního podílu na dědice tudíž přecházejí na
dědice i práva a povinnosti vyplývající z nájmu konkrétního bytu, které
náležely zůstaviteli. Dovolatelka je proto přesvědčena, že právo nájmu bytu
jako součást práv a povinností tvořících obchodní podíl zemřelého společníka
nabyla v důsledku dědické sukcese ke dni jeho smrti; proto právní posouzení
podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. je irelevantní a analogicky by
předmětná věc spadala pod režim ustanovení § 706 odst. 2 obč. zák. Dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu,
nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost jednotlivých dovolacích
námitek a navrhla, aby dovolání bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. ledna 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou –
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního
zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. b/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil (v pořadí druhé) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Za této situace se již dovolací soud nezabýval otázkou přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. podle ustanovení, o něž přípustnost
svého dovolání dovolatelka rovněž opřela.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř. (existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru
nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i
když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud zastává názor, že řízení není postiženo ani namítanou vadou podle
§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Zde je zapotřebí uvést, že vady ve smyslu § 241a
odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolatelka vztahuje k odvolacímu řízení, které
vyústilo ve zrušující usnesení odvolacího soudu ze dne 4. června 2002, č. j. 55
Co 112/2002-129. Směřuje-li však dovolání proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu ze dne 19. ledna 2005, č. j. 54 Co 421/2004-253 (předmětem
dovolacího přezkumu není zmíněné zrušující usnesení odvolacího soudu), nelze v
dovolacím řízení přezkoumávat správnost jiného než napadeného rozhodnutí
(nikoli tedy zrušujícího usnesení ze dne 4. června 2002, č. j. 55 Co
112/2002-129), a v podstatě opomenout, že důsledkem zrušujícího usnesení
odvolacího soudu bylo znovuprojednání věci před soudem prvního stupně.
Podle § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm.
a/ a b/ o.s.ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a §
238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135
o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části
tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z
hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (srov. Občanský soudní řád,
komentář, 5. vydání 2001, nakladatelství C. H. BECK, strana 1003 - 1004).
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka brojí proti způsobu hodnocení důkazů,
z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění, jinak řečeno nesouhlasí se
způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku nabízí vlastní
verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi toho, co měl
podle jejího názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj. vlastní
verzi skutkového stavu rozhodného pro posouzení naplněnosti předpokladu žití s
nájemcem v den jeho smrti ve společné domácnosti (ve smyslu § 706 odst. 1 věty
první obč. zák.).
Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů vyplynuly; přitom
neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány
nebo vyšly za řízení najevo. Při posuzování existence společné domácnosti mezi
J. P. a žalovanou se však – v souladu s ustálenou soudní praxí – zabýval rovněž
otázkou trvalosti takového soužití a zde zdůraznil význam skutečností jím
zmíněných. To mu ovšem nelze – vzhledem k zásadě volného hodnocení důkazů – v
rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. úspěšně vytýkat. Z toho
vyplývá, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nebyl užit
opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu
především o posouzení správnosti právního závěru, že obchodní podíl žalované
jako společnice žalobkyně není vázán na konkrétní část majetku žalobkyně a že
součástí obchodního podílu žalované nemůže být právo nájmu konkrétního bytu.
Následně půjde rovněž o odpověď na (předběžné) otázky, zda ze zjištěných
skutečností lze usoudit na naplněnost předpokladů žití s nájemcem v den jeho
smrti ve společné domácnosti a neexistence vlastního bytu (ve smyslu § 706
odst. 1 věty první obč. zák.).
Podle části druhé, hlavy I., dílu I. obchodního zákoníku, konkrétně podle § 61
odst. 1 obch. zák., podíl představuje účast společníka ve společnosti a z ní
plynoucí práva a povinnosti. Každý společník může mít pouze jeden podíl ve
společnosti, ledaže jde o akciovou společnost. Podíl ve společnosti nemůže být
představován cenným papírem, ledaže jde o akciovou společnost. Pro účely tohoto
zákona se oceňuje podíl mírou účasti společníka na čistém obchodním majetku
společnosti, jež připadá na jeho podíl, nestanoví-li zákon jinak. Podle části
druhé, hlavy I., dílu IV. obchodního zákoníku, konkrétně podle § 114 odst. 1
obch. zák., obchodní podíl (ve společnosti s ručením omezeným, kterou je rovněž
žalobkyně) představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí
práva povinnosti. Jeho výše se určuje podle poměru vkladu společníka k
základnímu jmění společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 3. března 1998, sp. zn. 2
Odon 46/97, uveřejněném pod č. 99 v sešitě č. 14 z roku 1998 časopisu Soudní
judikatura, dovodil, že obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným
představuje jak míru účasti společníka na čistém obchodním jmění společnosti,
tak míru účasti společníka na řízení a kontrole společnosti. Majetkové právo
nelze ze souboru uvedených práv vydělit jako právo samostatné, jež by bylo
možno postihnout exekucí podle § 320 odst. 1 o.s.ř. V odůvodnění rozhodnutí
Nejvyšší soud uvedl, že z citovaných ustanovení obchodního zákoníku (ustanovení
§ 61 odst. 1 a § 114 odst. 1 obch. zák.) vyplývá, že i když obchodní podíl se
vyjadřuje v penězích a má tudíž majetkový aspekt, je souborem majetkových a
nemajetkových práv a povinností (mezi nemajetková patří zvláště práva týkající
se řízení společnosti a kontroly její činnosti).
Naproti tomu podstatou práva nájmu bytu je (ve smyslu § 685 a násl. obč. zák.)
přenechání bytu pronajímatelem – na základě nájemní smlouvy – za nájemné do
užívání nájemci.
Obsahem práva nájmu bytu (ve smyslu § 685 a násl. obč. zák.) je souhrn práv a
povinností, které účastníci právního vztahu nájmu bytu (pronajímatel a nájemce)
vykonávají v souvislosti s realizací jedné ze základních lidských potřeb, a to
potřeby bydlení nájemce – fyzické osoby. Právo nájmu bytu je tedy jednoznačně
vázáno na fyzickou osobu a jeho prostřednictvím uspokojuje fyzická osoba jako
nájemce bytu svou potřebu bydlení. V této souvislosti lze odkázat rovněž na
právní závěry, které ustálená judikatura dovodila ve vztahu k výpovědnímu
důvodu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. Tak v rozsudku ze dne 26. března
1998, sp. zn. 3 Cdon 1/96, uveřejněném pod č. 154 v sešitě č. 21 z roku 1998
časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vypovědět
nájem bytu podle § 711 odst. 1 písm. a/ obč. zák. může pouze pronajímatel,
který je fyzickou osobou. V odůvodnění citovaného rozsudku Nejvyšší soud mimo
jiné uvedl, že u právnické osoby nelze uvažovat o potřebě bytu k bydlení jí
samotné jako subjektu občanskoprávních vztahů. K obsahově totožným závěrům
dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudcích ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon
213/97, ze dne 26. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 921/97, a ze dne 19. dubna 2001,
sp. zn. 26 Cdo 2818/99, a neodklání se od nich ani v projednávané věci.
Představuje-li obchodní podíl ve společnosti s ručením omezeným jak míru účasti
společníka na čistém obchodním jmění společnosti, tak míru účasti společníka na
řízení a kontrole společnosti, a může-li být nájemcem bytu výhradně pouze
fyzická osoba, s níž je toto právo úzce svázáno, neboť jí slouží k uspokojení
potřeby bydlení, lze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že obchodní podíl
ve společnosti s ručením omezeným nelze spojovat s konkrétní částí základního
jmění společnosti a že nelze ani dovozovat, že jeho součástí je dokonce právo
nájmu ke konkrétnímu bytu, jak míní dovolatelka. V tomto ohledu tedy nebyl
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o
byt ve společném nájmu manželů, stávají se nájemci (společnými nájemci) jeho
děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho
smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Je-li žalovaná dcerou zemřelého nájemce předmětného bytu, mohlo by na ni právo
nájmu bytu ve smyslu § 706 odst. 1 věty první obč. zák. přejít tehdy, jestliže
žila se svým otcem (nájemcem bytu) ve společné domácnosti v den jeho smrti a
současně neměla vlastní byt.
S odvolacím soudem lze souhlasit v názoru, že ustálená soudní praxe dovodila,
že i v případech přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák.
je třeba, aby soužití osob taxativně vyjmenovaných v citovaném ustanovení s
nájemcem v bytě mělo charakter trvalosti. Přitom soužití se považuje za trvalé,
jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti svědčící o souhlasné vůli
nájemce bytu a osoby žijící s ním v jeho bytě žít v trvalém životním
společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala,
poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti nebo aby
dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu (srov. R 34/1982
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, od něhož soudní praxe do současné doby
nezaznamenala odklon, dále kupříkladu Občanský zákoník – Komentář, 2. vydání
1994, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1994, strana 501 – 502, rozsudek
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo
1867/2000, uveřejněný pod C 42 v svazku 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
/viz rovněž rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu
bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o./, a usnesení ze dne 17. dubna
2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 ve svazku 5 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Byť doba soužití nájemce a osob vyjmenovaných v §
706 odst. 1 větě první obč. zák. není co do délky v zákoně stanovena, musí jít
o dobu natolik dlouhou, aby bylo možno – se zřetelem k dalším rozhodným
okolnostem konkrétního případu – učinit závěr, že mělo jít o příslušnost
(trvalé povahy) ke společné domácnosti nájemce. V soudní praxi nebyl zaznamenán
odklon ani od právního názoru, že pokud manželství trvá a manželé se podílejí
na úhradě společných potřeb a žijí tedy v trvalém spotřebním společenství,
založení další společné domácnosti jedním z manželů v jiném spotřebním
společenství není možné z hlediska § 115 obč. zák. právně uznat (srov.
stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č.
9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci odvolací soud na základě skutkových zjištění (uvedených na
jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí), jejichž správnost se dovolatelce
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o.s.ř. nepodařilo
zpochybnit, především dovodil, že mezi J. P. a žalovanou nešlo o společnou
domácnost ve smyslu § 115 obč. zák., neodstěhovala-li se žalovaná do
předmětného bytu s úmyslem trvale zrušit manželské soužití a žila-li i nadále
ve funkčním manželství a pečovala o děti i poté, co se na podzim roku 1999
přestěhovala se svými osobními věcmi do předmětného bytu za účelem péče o
nemocného otce. Dovolací soud se s tímto názorem ztotožňuje a dodává, že s
ohledem na tyto skutečnosti nebyly prokázány objektivně zjistitelné okolnosti
svědčící o úmyslu žalované založit a vést s J. P. spolužití trvalé, tedy nikoli
jen na přechodnou dobu. Uvedený závěr odpovídá rovněž ustálené judikatuře
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. července
2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003). Navíc se ztotožňuje rovněž s názorem, že –
vzhledem k ustálené judikatuře – je vyloučeno, aby za trvání funkčního
manželství založil jeden z manželů zároveň další společnou domácnost.
Nebyl-li naplněn předpoklad žití s nájemcem ve společné domácnosti v den jeho
smrti, tj. jeden ze dvou předpokladů, za jejichž současného naplnění dochází k
přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 věty první obč. zák., je nerozhodné,
zda byl případně naplněn předpoklad druhý, tedy předpoklad neexistence
vlastního bytu. Proto se dovolací soud – z důvodu nadbytečnosti – otázkou
naplněnosti posléze uvedeného předpokladu ani nezabýval.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
užit opodstatněně.
Jelikož se žalované prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost
napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud – aniž ve věci
nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou, která
nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které
žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím
advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.900,- Kč (§ 2
odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových
výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1
a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 29. března 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu