26 Cdo 1989/2008

26 Cdo 1989/2008

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.

JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové

ve věci žalobce Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Zuzanou Kudynovou, advokátkou

se sídlem Jičín, Na Příkopech 64, proti žalované Základní organizaci Českého

zahrádkářského svazu, osada Kníže, Jičín, se sídlem Jičín, Revoluční 1077,

adresa pro doručování Jičín, kpt. Jaroše 51, o vyklizení pozemku, vedené u

Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 5 C 190/2006, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. ledna 2008, č. j. 25 Co

304/2007-90, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Okresní soud v Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j.

5 C 190/2006-54, uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní

moci rozsudku „pozemek parc. č. 392/1, druh pozemku – orná půda, zapsaný na

listu vlastnictví č. 901 pro obec J., katastrální území J., vedeném u

Katastrálního úřadu pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště

Jičín“ (dále jen „předmětný pozemek“, resp. „pozemek“); současně rozhodl o

nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že žalobce je zapsán v katastru

nemovitostí jako vlastník předmětného pozemku, že dne 26. 2. 1994 uzavřeli jeho

právní předchůdci se žalovanou smlouvu o nájmu tohoto pozemku (dále jen

„Smlouva“) na dobu určitou - do 1. 10. 2011, že v jejím článku VII. byly

upraveny způsoby ukončení nájmu, a to mimo jiné ad g) tak, že může skončit

„podáním výpovědi 6 měsíců před skončením nájmu k 1. říjnu b. r.“, a že žalobce

dal žalované výpověď z nájmu s odkazem na uvedené ustanovení s tím, že

výpovědní doba skončí k 1. 10. 2006, a že žalovaná ji obdržela dne 30. 11.

2005. Soud prvního stupně dospěl – za pomoci jazykového a logického výkladu

ustanovení čl. VII. Smlouvy – k závěru, že smluvní strany si dohodly jako

jeden ze způsobů zániku nájmu oprávnění pronajímatele dát výpověď bez uvedení

důvodu s tím, že výpověď bude podána minimálně šest měsíců před 1. říjnem toho

roku, ve kterém by měl nájem skončit, a že zkratka „b. r.“ použitá v čl. VII.

písm. g) Smlouvy znamená „běžný rok“. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu

„sp. zn. 30 Cdo 714/2000“ dovodil, že pronajímatel a nájemce se mohou ve smyslu

ustanovení § 676 odst. 1 obč. zák. dohodnout na tom, že i nájem sjednaný na

dobu určitou může zaniknout výpovědí; dále zaujal názor, že si mohou též

sjednat jinou výpovědní lhůtu, než která je stanovena v § 677 odst. 2 obč. zák.

Uzavřel, že žalobce dal žalované řádnou výpověď z nájmu pozemku ve smyslu čl.

VII. písm. g) Smlouvy (bez ohledu na to, že ji zdůvodňuje neplněním povinností

žalovanou), a že žaloba na vyklizení je důvodná.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové (soud odvolací) rozsudkem ze

dne 9. 1. 2008, č. j. 25 Co 304/2007-90, změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalobu na vyklizení předmětného pozemku zamítl; dále rozhodl o

nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud poté, co doplnil

dokazování opakováním důkazu Smlouvou, zaujal na rozdíl od soudu prvního stupně

názor, že gramatický a logický výklad ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy

neumožňuje učinit závěr, že jde o samostatný rozvazovací důvod nájmu;

přisvědčil mu toliko v tom, že použitá zkratka „b. r.“ znamená „běžný rok“.

Uvedl, že lhůta 6 měsíců pro podání výpovědi se časově upíná ke skončení nájmu

k 1. říjnu běžného roku; byla-li Smlouva uzavřena na dobu určitou do 1. 10.

2011, pamatovalo by (dle gramatického výkladu) uvedené ustanovení výhradně na

výpověď realizovatelnou v posledním roce trvání nájemního vztahu, tj. v roce

2011, což by postrádalo smysl, neboť by výpovědní lhůta vypršela v okamžiku,

kdy by skončil nájem uplynutím doby. V této souvislosti poukázal dále na

logický rozpor mezi písm. a) čl. VII. Smlouvy a písm. g) téhož článku, neboť

jestliže se v prvním případě účastníci dohodli na tom, že vypovědět nájem bez

udání důvodu může výlučně nájemce, pak by závěr soudu prvního stupně,

dovozující, že oprávnění vypovědět nájem bez udání důvodu mají obě smluvní

strany, popíral smysl ujednání v čl. VII. písm. g) (míněno zřejmě písm. a/)

Smlouvy. Konstatoval, že nejasnost obsahu ustanovení článku VII. písm. g)

Smlouvy je natolik zásadní, že neskýtá oporu pro jednoznačný gramatický výklad,

a uzavřel, že je pro neurčitost neplatné (§ 37 odst. 1 obč. zák.); vypověděl-

li žalobce nájem na základě tohoto ustanovení, je neplatná i jeho výpověď a

nájemní vztah nadále trvá. Na základě toho změnil rozsudek soudu prvního stupně

tak, že žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel

o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jako dovolací důvod v něm

uplatnil nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru o neurčitosti, a tudíž i

neplatnosti ujednání obsaženého v čl. VII. písm. g) Smlouvy, a namítá, že

neodpovídá skutkovým zjištěním, jež jsou správná a úplná. Vyjadřuje názor, že

není logického důvodu pro to, aby byla výpověď podle čl. VII. písm. g) Smlouvy

omezována jen na rok 2011, a uvádí, že z pojmu „běžný rok“ vyplývá, že

účastníci Smlouvy měli „jednoznačný úmysl, který také jazykově vyjádřili, že

každoročně může kdokoliv z nich podat výpověď z nájmu šest měsíců před 1.

říjnem b. r.“. Polemizuje rovněž se závěrem odvolacího soudu o vzájemném

rozporu mezi ujednáním obsaženým v čl. VII. pod písm. a) pod písm. g), přičemž

namítá, že odvolací soud zcela pominul „dodatek zvaný doplněk“ ke Smlouvě,

uzavřený 26. 2. 1994, který předpokládal její ukončení ze strany pronajímatele

i před rokem 2011. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že svým rozhodnutím

porušil (v jeho neprospěch) rovnost stran, pokud dovodil neplatnost jen

jednoho bodu čl. VII. Smlouvy a dovozuje, že odvolací soud měl dospět k závěru

o neplatnosti celé Smlouvy pro neurčitost. Navrhl, aby napadený rozsudek byl

zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění

zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a

další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1.

červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.

Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. ledna 2008, Nejvyšší soud České

republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č.

7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).

Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -

účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního

zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237

odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směruje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem

dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel

obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám

uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.,

jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny.

Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na

zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká

mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-

li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové

zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp.

zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a

stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudků ze dne 31. 1. 2001, sp.zn. 20 Cdo

1145/99, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99 (uveřejněného pod č. 46

v časopise Soudní judikatura 3/2002), usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20

Cdo 2196/2001, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 26 Cdo 1792/2002, ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003, a ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003).

Otázka, zda vůle účastníků Smlouvy směřovala k tomu, že kterýkoliv z nich může

podat výpověď z nájmu předmětného pozemku bez udání důvodů (šest měsíců před

1. říjnem běžného roku), je proto otázkou skutkovou.

Zpochybnil-li tedy dovolatel závěr odvolacího soudu o neplatnosti ustanovení

čl. VII. písm. g) Smlouvy poukazem na to, co bylo obsahem projevené vůle, a jak

měla být tato vůle interpretována, napadl tím správnost skutkového (nikoliv

právního) závěru odvolacího soudu.

Za této situace dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o.

s. ř.) – uplatnil vedle dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s.

ř. rovněž dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1

písm. a) a b) o. s. ř. (v projednávané věci je dovolání přípustné podle § 237

odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí

vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části

oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném

dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení pokládat výsledek

hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.

s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z

přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud

pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo

vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které

vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska

závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti

logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové

zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se

skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného

(popřípadě i procesního) práva.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti

soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze

zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.

Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani

polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému

svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti

pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy

ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů

nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel brojí právě proti způsobu hodnocení

důkazů, z nichž odvolací soud čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky

platnosti ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy. Jinak řečeno dovolatel

nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem a v konečném důsledku

nabízí vlastní verzi hodnocení důkazů a v závislosti na tom také vlastní verzi

toho, co měl podle jeho názoru odvolací soud z provedených důkazů zjistit, tj.

vlastní verzi skutkového stavu věci.

Dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací soud vzal

v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů (z obsahu Smlouvy a z tvrzení

účastníků) vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti, které byly

provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Námitka dovolatele

týkající se dodatku („doplňku“) ke Smlouvě je nepřípadná, neboť toto ujednání,

umístěné na listině obsahující Smlouvu, se výslovně týká ukončení nájmu z

důvodu porušení povinnosti nájemcem, stanovené v čl. II. Smlouvy, a nemá tudíž

návaznost na ustanovení čl. VII. písm. g) Smlouvy. Lze proto konstatovat, že

skutková zjištění a skutkové závěry odvolacího soudu ohledně vůle účastníků ve

vztahu k ujednání o způsobech zániku nájmu, jsou výsledkem logického postupu

při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o. s. ř. (ve

spojení s § 211 o. s. ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a odst.

3 o. s. ř. nebyl užit opodstatněně.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze

odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud

posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo

právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný

skutkový stav nesprávně aplikoval.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá mimo jiné na právním závěru, že ustanovení

čl. VII. písm. g) Smlouvy je pro neurčitost neplatné. Protože odvolací soud

nepokládal za neplatnou Smlouvu jako celek, je jeho rozhodnutí založeno rovněž

na právním názoru (byť nikoliv výslovném), že ustanovení čl. VII. písm. g)

Smlouvy, které je stiženo neplatností, lze oddělit od ostatního obsahu Smlouvy

(§ 41 obč. zák.).

Námitkou, že odvolací soud měl – pokud dovodil neplatnost ustanovení čl. VII.

písm. g) Smlouvy – dospět k závěru o neplatnosti Smlouvy jako celku, dovolatel

tento právní názor zpochybnil.

Podle ustanovení § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část

právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo

z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část

nelze oddělit od ostatního obsahu. Již v rozsudku ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2

Cdon 254/96, uveřejněném pod č. 44 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,

ročník 1998, Nejvyšší soud mimo jiné dovodil, že posouzení toho, zda lze část

úkonu oddělit od ostatního obsahu, úzce souvisí s jeho výkladem; uplatní se

proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.

Přitom nelze ztratit ze zřetele zásadu, podle níž oddělitelnost je nezbytné

posuzovat podle obsahu právního úkonu; je proto rozhodné, zda jde o část

právního úkonu obsahově oddělitelnou (je bezvýznamné, že se právní úkon týká

věci, kterou lze oddělit) – srov. R 3/1981 Sbírky soudních rozhodnutí a

stanovisek, od něhož soudní praxe doposud nezaznamenala odklon. V rozsudku ze

dne 26. 11. 1993, sp. zn. 4 Cz 124/92, uveřejněném pod č. 2 v sešitě č. 3 z

roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, Vrchní soud v Praze dovodil mimo

jiné právní závěr, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje rovněž v projednávané

věci, totiž závěr, že částečnou neplatnost smlouvy je nutno posuzovat ve smyslu

§ 41 obč. zák. stejně jako částečnou neplatnost kteréhokoliv jiného právního

úkonu. Vždy je však třeba zkoumat, zda je rozhodnutí předběžné otázky o

částečné neplatnosti smlouvy v souladu nejen s jazykovým vyjádřením dané

smlouvy, ale zda odpovídá vůli smluvních účastníků, není-li tato vůle v rozporu

s jazykovým projevem (§ 35 odst. 2 obč. zák.). K uvedenému závěru se Vrchní

soud v Praze přihlásil také v rozsudku ze dne 21. 6. 1994, sp. zn. 7 Cdo 39/92.

Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 26. 9. 1997, sp. zn. 3 Cdon

1248/96, uveřejněném na straně 331 v sešitě č. 6 z roku 1998 časopisu Právní

rozhledy, dovodil mimo jiné právní závěr, že při posuzování otázky, zda část

právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu

tohoto úkonu (§ 41 obč. zák.), je třeba dbát, aby byla respektována vůle

účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení osoba konající

právní úkon, resp. všichni účastníci dvou(více)stranného právního úkonu,

sledovali. K tomuto závěru se přiklání i v projednávané věci.

S ohledem na uvedené právní závěry jde v poměrech projednávané věci o

posouzení, zda – s přihlédnutím k vůli účastníků Smlouvy a k účelu jí

sledovaném – lze oddělit ujednání obsažené v čl. VII. písm. g) od ostatního

obsahu tohoto právního úkonu. Ze skutkových zjištění, z nichž vycházel odvolací

soud, nelze dle názoru dovolacího soudu dovodit, že by případná absence

uvedeného ustanovení měla způsobit neplatnost Smlouvy jako celku. Žádná ze

smluvních stran její platnost po dlouhou dobu, kdy žalovaná předmětný pozemek

užívala, nezpochybňovala, oba účastníci se chovali jako subjekty nájemního

vztahu, sám žalobce zvolil způsob jeho ukončení (tj. výpověď), který přichází v

úvahu jen u platné nájemní smlouvy, a rovněž tak nebyla zpochybněna platnost

čl. VII., upravujícího skončení nájmu. Smlouva jako celek by obstála i bez

ujednání pod čl. VII. písm. g), neboť není-li – v případech skončení nájmu na

dobu určitou výpovědí – sjednána výpovědní lhůta, řídí se její délka

ustanovením § 677 odst. 2 obč. zák s tím, že počátek a konec výpovědní lhůty

(doby) určují obecná ustanovení obč. zák. o běhu lhůt (srov. rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2685/99, uveřejněný pod č.

26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).

Z uvedeného vyplývá, že ani za pomoci výkladu (§ 35 odst. 2 obč. zák.) nelze

dospět k závěru, že Smlouva je pro neurčitost ustanovení čl. VII. písm. g)

neplatná jako celek.

Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a

jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil

jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b

odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5

větu první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost,

že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž

náhradu by jinak měla právo vůči neúspěšnému dovolateli.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. dubna 2010

Doc. JUDr. Věra Korecká,

CSc., v. r.

předsedkyně senátu