26 Cdo 1997/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobkyně Z. C., zastoupené advokátem, proti žalované J. S.,
zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 24 C 44/2002, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. dubna 2003, č.
j. 7 Co 1721/2002-124, ve znění opravného usnesení ze dne 16.
června 2003, č. j. 7 Co 1721/2002-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.975,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze
dne 28. června 2000, č. j. 7 Co 619/2000-64, potvrdil rozsudek Okresního
soudu v Českých Budějovicích (soudu prvního stupně) ze dne 17. ledna 2000, č.
j. 13 C 83/99-43, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla povinna
vyklidit a vyklizený žalobkyni odevzdat do 15 dnů od právní moci rozsudku „byt
č. 7, o velikosti 2+1 s příslušenstvím, v třetím poschodí domu č. 31 v Č.
B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), a bylo rozhodnuto o nákladech
řízení účastnic. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení
účastnic.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 28.
listopadu 2001, č. j. 26 Cdo 2097/2000-81, citovaný potvrzující rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně odvolací soud usnesením ze dne 17. ledna 2002, č. j. 7 Co 88/2002-87,
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. ledna 2000, č. j. 13 C
83/99-43, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. dubna 2002, č.
j. 24 C 44/2002-105, žalobu na vyklizení předmětného
bytu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2003, č. j.
7 Co 1721/2002-124, ve znění opravného usnesení ze dne 16. června 2003, č.
j. 7 Co 1721/2002-134, zamítavý rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost do patnácti dnů od
právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni předmětný
byt. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 20.
července 1998 byl Úřadu města Č. B. doručen vyplněný formulář s názvem „Žádost
o schválení výměny bytů dle níže uvedené dohody“ (dále též jen „sporný
formulář“), že v uvedeném formuláři jsou jako žadatelky o schválení výměny bytů
označeny obě účastnice, že v té době bydlela žalobkyně v předmětném bytě jako
jeho nájemkyně a žalovaná bydlela v bytě, označeném ve sporném formuláři jako
byt sestávající z jedné kuchyně a tří pokojů, WC, koupelny, sušárny a sklepů, a
nacházející se v domě čp. 13 v D. V. u Č. B. (dále jen „byt v domě čp. 13“ a
„dům čp. 13“), z titulu spoluvlastnického práva k domu čp. 13, a že žádost o
výměnu bytů odůvodnily zájmem na společném soužití žalobkyně s bývalým manželem
žalované J. S. a bydlením žalované s bývalým manželem ve společném bytě po dobu
tří let od rozvodu manželství. Současně zjistily, že s výměnou bytů souhlasila
jak S. d., s.r.o., Č. B., tak také žalovaná a J. S. jako (bezpodíloví)
spoluvlastníci domu čp. 13 (jejich bezpodílové spoluvlastnictví zaniklé
rozvodem manželství nebylo ke dni uzavření dohody vypořádáno), že Úřad města,
majetkový odbor – bytové oddělení, přípisem ze dne 22. července 1998
sdělil, že město Č. B. dává souhlas s předmětnou výměnou bytů, a že dne 22.
července 1998 byla ohledně předmětného bytu uzavřena se žalovanou nájemní
smlouva s účinností od 1. září 1998 na dobu neurčitou. Na základě uvedených
skutkových zjištění soud prvního stupně (stejně jako Nejvyšší soud ve
zrušujícím rozsudku ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 26 Cdo 2097/2000-81)
posoudil dohodu účastnic jako dohodu o výměně bytu ve smyslu § 715 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody o výměně
bytu (dále jen „obč. zák.“). Poté rovněž dovodil, že dohoda o výměně bytu je –
z důvodů v rozsudku uvedených – platným (dvoustranným) právním úkonem, že
odstoupení žalobkyně od dohody o výměně bytu nebylo učiněno bez zbytečného
odkladu (§ 716 odst. 2 obč. zák.) a že za této situace „ke dni splnění dohody o
výměně bytů vstoupila žalovaná jako účastnice dohody do nájemního poměru k
předmětnému bytu a ke stejnému okamžiku žalobkyni zanikl dosavadní nájemní
vztah k tomuto bytu“. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že dohoda o výměně
bytu je neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, neboť „v rodinném
domku č. p. 1973, kam se měla žalobkyně stěhovat, se nachází pouze jediný byt“,
a protože „tento byt v době uzavření dohody o výměně bytu i v době její
realizace užíval J. S. z titulu vlastnického práva“, nešlo o byt „právně ani
fakticky volný a jednalo se tudíž o nezpůsobilý předmět výměny bytů“. Poté
uzavřel, že nemohlo-li v důsledku neplatnosti dohody o výměně bytu žalované
vzniknout nájemní právo k předmětnému bytu, užívá jej bez právního důvodu, a
proto žalobě za této situace v konečném důsledku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž uplatnila
dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). Prostřednictvím zmíněného dovolacího
důvodu zpochybnila správnost právního závěru, že dohoda o výměně bytu je
neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Namítla, že na
místnosti v rodinných domech se nahlíží jako na byty a že výměny bytů v
rodinných domech a nájemních bytů jsou „naprosto normálním úkonem“. Podle
názoru žalované nelze neplatnost dohody o výměně bytu konstruovat z toho, že J.
S. užíval byt v domě z titulu vlastnického práva; J. S. a žalobkyně chtěli
přece spolu žít v rodinném domě, byli iniciátory celé transakce, a proto také
souhlasili s dohodou o výměně bytu. Žalovaná má také zato, že žalobkyně se
mohla ve vztahu k J. S. dožadovat splnění dohody o výměně bytu, a to i cestou
soudní (§ 716 odst. 1 obč. zák.). Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené
rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání namítla, že žalovaná jako spoluvlastnice
rodinného domu nemohla platně uzavřít dohodu o výměně bytu v rodinném domě za
byt nájemní. Na základě takové dohody o výměně bytu by totiž žalobkyně – na
rozdíl od žalované, která by se stala nájemkyní vyměněného bytu – nezískala k
bytu v rodinném domě žádné právo. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241
odst. 1 a 2 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť
směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního
stupně ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu tyto vady zjištěny nebyly.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a
jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení o odpověď na otázku, zda
dohoda o výměně bytu je v daném případě neplatná podle § 39 obč. zák. pro
rozpor se zákonem (a zda tak žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu).
Dovolací soud dovodil, že závěr o neplatnosti dohody o výměně bytu podle § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem obstojí, byť z jiných důvodů.
Podle § 715 obč. zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o
výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel
bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce
rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 31. března 1999, sp.
zn. 2 Cdon 291/97, uveřejněném pod č. 32 v sešitě č. 5 z roku 2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, dovodil, že ustanovení § 715 obč. zák. nelze
ani analogicky uplatnit pro dohodu o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž
nájemní poměr již dříve skončil. K odůvodnění tohoto právního závěru Nejvyšší
soud především uvedl, že ustanovení § 715 obč. zák. umožňuje nájemcům se
souhlasem pronajímatelů se dohodnout o výměně bytů. Dále rovněž uvedl, že
ustanovení § 715 obč. zák. je svou povahou ustanovením, jež nelze analogicky –
ve smyslu § 853 obč. zák. – uplatnit pro dohody o výměně bytů uzavírané jinými
osobami než nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o výměně bytů
uzavírané osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo osobami, které
nájemci směňovaného bytu nikdy nebyly. V rozsudku ze dne 31. května 2001, sp.
zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 v sešitě č. 1 z roku 2002 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud rovněž dovodil, že ke dni
splnění dohody o výměně bytů (§ 716 obč. zák.) vstupují účastníci dohody
(nájemci) ve výměnou získaných bytech do nájemního poměru založeného nájemní
smlouvou mezi pronajímatelem a původním nájemcem; ke stejnému okamžiku jim
zaniká dosavadní nájemní vztah ke směňovanému bytu. Podmínkou vzniku nájemního
poměru k výměnou získanému bytu není uzavření nové nájemní smlouvy. V
odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že účastníky
dohody o výměně bytu jsou účastníci existujících nájemních vztahů k bytům
(nájemci), že předmětem dohody o výměně bytu není byt, nýbrž právo jej užívat
(právo nájmu) a že výklad podávaný právní teorií i soudní praxí je standardní v
tom, že skutečnost, že jeden z účastníků dohody o výměně bytu nebyl ani
nájemcem směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se
zákonem (§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud nemá důvod se od uvedených právních
závěrů odchýlit ani v projednávané věci.
Součástí zjištěného skutkového stavu věci byla rovněž ničím nezpochybněná
skutková zjištění, že předmětem dohody o výměně bytu byl předmětný byt (užívaný
žalobkyní jako jeho nájemkyní) a byt v domě čp. 13 (užívaný žalovanou aj. S. z
titulu spoluvlastnického vztahu k domu čp. 13), že bezpodílové spoluvlastnictví
žalované a J. S. zaniklé rozvodem manželství nebylo ke dni uzavření dohody o
výměně bytu vypořádáno, že s výměnou bytů souhlasila jak S. d., s.r.o., Č. B.,
tak také žalovaná aj. S. jako (bezpodíloví) spoluvlastníci domu čp. 13, a že
Úřad města, majetkový odbor – bytové oddělení, přípisem ze dne 22. července
1998 sdělil, že město Č. B. dává souhlas s předmětnou výměnou bytů. Nebyla-li
tedy žalovaná v době uzavření dohody o výměně bytu nájemkyní směňovaného bytu
(bytu v domě čp. 13), je dohoda o výměně bytu absolutně neplatná podle § 39
obč. zák. pro rozpor se zákonem (s ustanovením § 715 obč. zák.). Proto lze
za správný pokládat závěr, že žalovaná užívá předmětný byt bez právního důvodu.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl
použit opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je – v mezích otevřených dovolacímu
přezkumu – správné, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem, odst. 6 o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovanou,
která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce
1.900,- Kč (§ 2 odst. 1, § 7 písm. d/ ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky
náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst.
1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 1. dubna 2004
JUDr. Miroslav Ferák, v.r.
předseda senátu