26 Cdo 2001/2021-211 USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků jednotek pro dům XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Schönbachem, advokátem se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, proti žalovanému M. R. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Martinkou, advokátem se sídlem v Praze, Kubelíkova 1089/22, o zaplacení 246.519 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 122/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2021, č. j. 19 Co 138/2020-153, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.616 Kč k rukám JUDr. Jiřího Schönbacha, advokáta se sídlem v Praze, Štefánikova 75/48, do tří dnů právní moci tohoto usnesení.
prodlení a náklady řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3, 4 ve spojení s § 114b odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť závěr odvolacího soudu, že povaha projednávané věci odůvodňovala vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. a že byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9/2004, usnesení téhož soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, uveřejněné pod č. 76/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Povaha věci ani okolnosti případu nevyžadují výzvu podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., byl-li v dosavadním průběhu řízení alespoň základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě objasněn jinak (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 221/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6/2008). O takovou situaci se však v souzené věci nejedná, neboť základ obrany žalovaného proti nároku uplatněnému v žalobě měl být podle argumentace dovolatele ozřejměn v průběhu jiného řízení. Skutečnost, že je u soudu vedeno jiné řízení (týkající se obdobného nároku) mezi týmiž účastníky, ve kterém se žalovaný aktivně brání, sama o sobě nevylučuje možnost vydání kvalifikované výzvy podle § 114b o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4241/2014, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2762/2017; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 798/2003). Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelem citovanými rozhodnutími Ústavního soudu. Důvodná není ani námitka, že soud prvního stupně pochybil, jestliže žalobu (zásilka mu byla uložena) a následně i kvalifikovanou výzvu podle § 114b o. s. ř. (zásilku si osobně převzal) doručoval dovolateli na adresu, na které se (dle jeho tvrzení) v dané době nezdržoval.
Dovolatel přehlíží, že předmětné písemnosti byly soudem prvního stupně zasílány na adresu uvedenou v příslušné evidenci obyvatel. Rozhodovací praxe soudů [viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 80/2012, ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 813/2016, ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3187/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 1281/16), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II.
ÚS 1308/10] je ustálená v závěru, že za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů je odpovědný adresát, který je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje.
Adresát si může požádat, aby v evidenci obyvatel (cizinců) byl veden též údaj o adrese, na kterou mu mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů) a v případě, že se v místě trvalého pobytu nezdržuje, si zajistit jejich faktické doručení. Skutečnost, že tak dovolatel neučinil a v informačním systému evidence obyvatel má uvedenou adresu, na níž se trvale nezdržuje a nevyzvedává si písemnosti, je proto nutné přičítat k jeho tíži.
Nelze ani přehlédnout, že žalobce byl v nyní projednávané věci až do vydání rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé zcela pasivní. První mu byla (náhradním doručením – uložením) doručena žaloba, posléze i kvalifikovaná výzva k vyjádření (kterou si osobně převzal), ale až do podání odvolání proti rozsudku pro uznání soudem prvního stupně nedal žádným způsobem soudu najevo, že nemá k dispozici žalobu z uložené zásilky a že mu tato skutečnost brání, aby se ve věci kvalifikovaně vyjádřil. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka, že soud prvního stupně nerespektoval právní zastoupení dovolatele, které (dle jeho mínění) jednoznačně vyplývá z jiných soudních řízení a z předžalobní komunikace mezi účastníky.
K tomu, aby se soud vůbec mohl zabývat otázkou, zda je účastník v řízení řádně zastoupen, je zapotřebí, aby toto zastoupení bylo alespoň tvrzeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1859/98, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura č. 93/1999, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 277/2014, uveřejněné pod číslem 99/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Plná moc, kterou účastník (žalovaný) vybavil svého zástupce pro jednání s žalobcem v době, která předcházela zahájení soudního řízení, není dokladem způsobilým po skončení soudního řízení prokázat, že účastník byl tímto zástupcem zastoupen i v průběhu řízení, jestliže zástupce ani účastník tuto plnou moc v řízení nepředložil, žádný z nich soudu volbu zástupce pro řízení neoznámil a zástupce sám neučinil v řízení jménem účastníka žádné úkony, z nichž by bylo možné usuzovat na zastoupení.
Vztahuje-li se plná moc i na jiná řízení, je třeba v těchto jiných řízeních udělení plné moci znovu prokázat; odkaz na plnou moc založenou v jiném soudním spise zpravidla nepostačuje (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1600s, str. 179). V projednávané věci přitom bylo právní zastoupení dovolatele soudům prokázáno (poprvé tvrzeno) až v době po vydání rozsudku soudu prvního stupně. V části, v níž dovolatel odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká, že kvalifikovaná výzva ve smyslu § 114b o.
s. ř. nebyla přeložena do mateřského jazyka žalovaného, dovolání neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 – 238a o. s. ř.), a tento údaj, jenž je obligatorní náležitostí dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), nelze zjistit ani z jeho obsahu.
Námitkami, jimiž dovolatel zpochybňuje správnost skutkových závěrů nalézacích soudů, vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami, že jeho rozhodnutí je překvapivé a že mu nebylo poskytnuto řádné poučení (§ 118a o. s. ř.), uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 237- 238a o. s. ř.).
Dovolatel sice napadl dovoláním všechny výroky rozsudku odvolacího soudu, avšak výrok, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, napadá zjevně jen proto, že jde o výrok akcesorický. Dovolání v této části totiž neobsahuje žádné odůvodnění, navíc by dovolání proti tomuto výroku ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. 10. 2021
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu