USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti vyúčtovat služby za rok 2018, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 148/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2024, č. j. 56 Co 257/2023-339, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 56 Co 257/2023-339, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (soud prvního stupně) ze dne 12. 9. 2023, č. j. 6 C 148/2022-256, kterým zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo doručit mu vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky č. 969/7 v budově č. p. XY, XY, postavené na pozemku st. p. č. XY a XY v k. ú. XY, jejímž je vlastníkem, za zúčtovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 (dále jen „vyúčtování za rok 2018“), obsahující všechny právními předpisy předepsané náležitosti, s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na cenu ve správné výši, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve
výši 15.246 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), přípustné. Otázku rozsahu přezkumu správnosti vyúčtování služeb s ohledem na námitky uplatněné příjemcem služeb, posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci.
3. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování (zejména ve vztahu k míře konkretizace uplatněných námitek proti vyúčtování), nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu
rozhodného pro právní posouzení věci, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění nevykazují žádný významný nesoulad, odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry řádně odůvodnil.
4. Dovolateli nelze ani přisvědčit, že se odvolací soud při posuzování konkrétnosti námitek proti vyúčtování za rok 2018 odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 731/2023 a sp. zn. 26 Cdo 1381/2023, která se týkají obdobných věcí týchž účastníků (vyúčtování služeb za rok 2019 a 2020). V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb splatný, nebo zda poskytovatel služeb splnil svou povinnost provést vyúčtování, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné.
Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.
5. V projednávané věci dovolatel sice zpochybnil správnost vyúčtování za rok 2018, avšak žádné konkrétní námitky nepředložil, posléze na výzvu soudu ve vyjádření ze dne 4. 4. 2023 (čl. 205-206), uvedl u jednotlivých položek vyúčtování, že jsou nesprávné a u některých ocitoval příslušné znění vyhlášky č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům. Soudy obou stupňů se řádností vyúčtování zabývaly (a to i ve vztahu k uvedeným námitkám) a dospěly k závěru, že obsahuje všechny náležitosti
stanovené právními předpisy. Dovolatel sice tento závěr napadl, ale v dovolání (stejně jako v odvolání) pouze zopakoval obsah svého vyjádření ze dne 4. 4. 2023.
6. Otázka, zda údaje, jež není poskytovatel služeb povinen ve vyúčtování uvádět, způsobují, že vyúčtování není řádné, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud dospěl k závěru, že vyúčtování služeb za rok 2018 obsahuje údaje (které konkretizoval) požadované v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022, a § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb., a že tedy žalovaný provedl vyúčtování služeb řádně. Pro závěr, zda vyúčtování má náležitosti požadované právními předpisy, není přitom významné, zda současně zahrnuje i další údaje, které nejsou zákonem vyžadované.
7. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť se řádně nevypořádal se závěry učiněnými Krajským soudem v Plzni v rozsudku ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-352, a že odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečné a nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Nad rámec uvedeného lze uvést, že se závěry uvedenými v rozsudku č. j. 14 Co 208/2023-352, se odvolací soud vypořádal (bod 12 rozsudku) a rozhodnutí odvolacího soudu je i dostatečně odůvodněno; ostatně dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu