USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce
Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni,
Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr.
Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění
povinnosti vyúčtovat služby za rok 2018, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod
sp. zn. 6 C 148/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 6. 3. 2024, č. j. 56 Co 257/2023-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v
Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č.
j. 56 Co 257/2023-339, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (soud
prvního stupně) ze dne 12. 9. 2023, č. j. 6 C 148/2022-256, kterým zamítl
žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalovanému bylo uloženo doručit mu
vyúčtování služeb spojených či souvisejících s užíváním bytové jednotky č.
969/7 v budově č. p. XY, XY, postavené na pozemku st. p. č. XY a XY v k. ú. XY,
jejímž je vlastníkem, za zúčtovací období od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 (dále
jen „vyúčtování za rok 2018“), obsahující všechny právními předpisy předepsané
náležitosti, s uvedením ceny provedených služeb ve správné výši a znějící na
cenu ve správné výši, a uložil žalobci zaplatit žalovanému náklady řízení ve
výši 15.246 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále
též jen „o. s. ř.“), přípustné. Otázku rozsahu přezkumu správnosti vyúčtování
služeb s ohledem na námitky uplatněné příjemcem služeb, posoudil odvolací soud
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se
odchýlit ani v této věci.
3. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel zpochybňuje správnost
právního posouzení učiněného odvolacím soudem především prostřednictvím
skutkových námitek. Nesouhlasí s jeho skutkovými zjištěními a hodnocením
provedeného dokazování (zejména ve vztahu k míře konkretizace uplatněných
námitek proti vyúčtování), nabízí vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu
rozhodného pro právní posouzení věci, a uplatňuje tak jiný dovolací důvod, než
který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Samotné hodnocení důkazů opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně
napadnout (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn.
31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod číslem 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
Jen pro úplnost lze dodat, že skutková zjištění nevykazují žádný významný
nesoulad, odpovídají provedenému dokazování, odvolací soud (soud prvního
stupně) provedl všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své
závěry řádně odůvodnil.
4. Dovolateli nelze ani přisvědčit, že se odvolací soud při posuzování
konkrétnosti námitek proti vyúčtování za rok 2018 odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 731/2023 a sp. zn. 26 Cdo 1381/2023, která se
týkají obdobných věcí týchž účastníků (vyúčtování služeb za rok 2019 a 2020). V
citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud vysvětlil, že má-li soud učinit závěr,
jestli je nedoplatek či přeplatek z vyúčtování služeb splatný, nebo zda
poskytovatel služeb splnil svou povinnost provést vyúčtování, musí posoudit,
zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti však zkoumá zejména to, zda
poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané
náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy zda příjemce služeb byl
schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své spotřebě a o způsobu
rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou bez dalšího z
vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může zkoumat) jen na
základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li příjemce služeb s
vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči vyúčtování specifikovat
(např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro přepočet započitatelné
podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud pak přezkoumá vyúčtování
služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.
5. V projednávané věci dovolatel sice zpochybnil správnost vyúčtování za
rok 2018, avšak žádné konkrétní námitky nepředložil, posléze na výzvu soudu ve
vyjádření ze dne 4. 4. 2023 (čl. 205-206), uvedl u jednotlivých položek
vyúčtování, že jsou nesprávné a u některých ocitoval příslušné znění vyhlášky
č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé
vody pro dům. Soudy obou stupňů se řádností vyúčtování zabývaly (a to i ve
vztahu k uvedeným námitkám) a dospěly k závěru, že obsahuje všechny náležitosti
stanovené právními předpisy. Dovolatel sice tento závěr napadl, ale v dovolání
(stejně jako v odvolání) pouze zopakoval obsah svého vyjádření ze dne 4. 4.
2023.
6. Otázka, zda údaje, jež není poskytovatel služeb povinen ve vyúčtování
uvádět, způsobují, že vyúčtování není řádné, přípustnost dovolání založit
nemůže, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Odvolací soud dospěl k závěru, že vyúčtování služeb za rok 2018 obsahuje údaje
(které konkretizoval) požadované v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se
upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním
bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022, a §
6 vyhlášky č. 269/2015 Sb., a že tedy žalovaný provedl vyúčtování služeb řádně.
Pro závěr, zda vyúčtování má náležitosti požadované právními předpisy, není
přitom významné, zda současně zahrnuje i další údaje, které nejsou zákonem
vyžadované.
7. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že porušil jeho právo na
spravedlivý proces, neboť se řádně nevypořádal se závěry učiněnými Krajským
soudem v Plzni v rozsudku ze dne 1. 2. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-352, a že
odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je nedostatečné a
nepřezkoumatelné, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a
odst. 1 o. s. ř. Nevymezuje totiž žádnou otázku procesního práva, na níž by z
hlediska právního posouzení věci napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž
řešení by se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, ale ve
skutečnosti mu jen vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout
jen, je-li dovolání přípustné (§ 237–238a o. s. ř.); samy o sobě však takovéto
vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.)
nezakládají. Nad rámec uvedeného lze uvést, že se závěry uvedenými v rozsudku
č. j. 14 Co 208/2023-352, se odvolací soud vypořádal (bod 12 rozsudku) a
rozhodnutí odvolacího soudu je i dostatečně odůvodněno; ostatně dovolatelem
tvrzené nedostatky jeho odůvodnění ani nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu
uplatnění jeho práv (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6.
2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
8. Dovolání proti výroku o nákladech řízení, který je ostatně
dovolatelem napadán jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 6. 2025
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu