26 Cdo 731/2023-289
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté
a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce
Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni,
Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr.
Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění
povinnosti vyúčtovat služby, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C
318/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
11. 2022, č. j. 61 Co 243/2022-241, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení ve výši 2.178 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v
Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
1. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 11. 2022,
č. j. 61 Co 243/2022-241, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (soud
prvního stupně) ze dne 12. 7. 2022, č. j. 6 C 318/2021-197, kterým zamítl
žalobu, aby žalovaný byl povinen doručit žalobci vyúčtování služeb spojených či
souvisejících s užíváním bytové jednotky ve vlastnictví žalobce č. 969/7, v
budově č. p. XY, XY postavené na pozemku st. p. č. XY a st. p. č. XY v k. ú. XY
za zúčtovací období 1. 1. 2020 až 31. 12. 2020 obsahující všechny právními
předpisy předepsané náležitosti s uvedením ceny provedených služeb ve správné
výši a znějící na cenu ve správné výši, a uložil žalobci zaplatit žalovanému
náklady řízení ve výši 10.890 Kč; současně mu uložil zaplatit náklady
odvolacího řízení ve výši 4.356 Kč.
2. Za správná považoval zjištění soudu prvního stupně, že žalobce, který
je vlastníkem bytové jednotky č. 969/7 v domě č. p. XY ve XY, ulice XY (dále
též jen „Jednotka“), a členem žalovaného, obdržel dne 21. 4. 2021 od Stavebního
bytového družstva Plzeň-jih se sídlem v Přešticích, IČO 00040738 (dále též jen
„Družstvo“), vyúčtování plnění spojených s užíváním Jednotky (dále jen
„služby“) za zúčtovací období od 1. 1. 2020 do 31. 12. 2020. Družstvo zajišťuje
pro žalovaného správu nemovitosti, v níž se Jednotka nachází, a to v souladu se
smlouvou, kterou uzavřeli (11. 12. 2018) a kterou schválilo shromáždění
žalovaného. Žalobce dne 14. 5. 2021 zaslal žalovanému žádost o nahlížení do
podkladů pro vyúčtování s tím, že podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.,
kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s
užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12.
2022 (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), žádá „za zúčtovací období 1. 1.
2020 – 31. 12. 2020 doložit náklady na jednotlivé služby, způsob jejich
rozúčtování, způsob stanovení výše záloh za služby a provedení vyúčtování podle
tohoto zákona a umožnit mi pořízení kopie podkladů“. Žalovaný na tuto žádost
reagoval tak, že zajistil možnost pro všechny své členy nahlédnout do podkladů
dne 27. 5. 2021 v sušárně (společenské místnosti) domu č. p. XY ulice XY, což
oznámil vyvěšením na nástěnce ve společných prostorách domu dne 22. 5. 2021 a
žalovaného o tom informoval dopisem, který mu zaslal poštou dne 21. 5. 2021,
současně v oznámení informoval o možnosti nahlédnout do podkladů a pořídit si
kopie v úředních dnech v budově sídla Družstva
v Přešticích, Hlávkova 23, a to po předchozí telefonické domluvě. Obdobným
způsobem reagoval na další žádost žalobce – dne 28. 7. 2021 bylo všem
vlastníkům bytových jednotek vhozeno do schránky oznámení o možnosti nahlédnout
do podkladů dne 4. 8. 2021, toto oznámení bylo rovněž vyvěšeno na nástěnce v
sídle žalovaného. Dále zjistil, že stanovy žalovaného mj. v části II čl. 4 bod
5 stanoví, že nahlížení do podkladů souvisejících s náklady na služby [čl. 1
písm. f)] lze realizovat každé první pondělí v měsíci, které je pracovním dnem
od 17.00 do 19.00 hodin po předchozí domluvě se statutárním orgánem žalovaného.
Za správné považoval také zjištění, že ve vyúčtování jsou rozepsány jednotlivé
poskytované služby, a to i s popisem způsobu, jakým byly celkové náklady
rozúčtovány, vyúčtování obsahuje výši uhrazených záloh, jednotkovou spotřebu i
cenu za jednotku a výši nedoplatků
s ohledem na faktickou spotřebu a skutečně uhrazené zálohy.
3. Ztotožnil se rovněž s právním posouzením věci a uzavřel, že žalovaný
prostřednictvím řádně zvoleného správce svou povinnost vyúčtovat zálohy na
služby za rok 2020 ve smyslu § 1181 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), a zákona č.
67/2013 Sb. splnil, neboť jeho vyúčtování, které žalobci doručil, mělo všechny
zákonem požadované náležitosti. Žalobce sice s vyúčtováním nesouhlasil, své
výhrady však v průběhu řízení, a to ani po poučení soudu prvního stupně, ani v
odvolacím řízení, nijak nekonkretizoval; nebyl tak ani důvod pro přenesení
důkazního břemene či nastoupení vysvětlovací povinnosti žalovaného (jak tvrdil
žalobce). Za správný považoval i závěr, že žalobce měl možnost seznámit se s
podklady pro vyúčtování služeb za rok 2020, mohl tak učinit ve dvou – žalovaným
zvolených – termínech, o nichž byl (stejně jako ostatní vlastníci jednotek)
vyrozuměn, případně tak mohl učinit kdykoliv v sídle správce. Nepovažoval proto
za důvodné námitky žalobce, že své výhrady proti vyúčtování nemohl upřesnit,
protože mu nebylo umožněno seznámit se s doklady pro vyúčtování. Ztotožnil se
také se závěrem soudu prvního stupně, že nebylo třeba provádět další důkazy
navržené žalobcem, neboť se týkaly jiného zúčtovacího období a pro právní
posouzení uplatněného nároku tak byly nevýznamné.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost
odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá jednak na otázkách hmotného i
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu:
- zda poskytovatel služeb splní svou povinnost umožnit příjemci služeb
nahlédnout do podkladů pro vyúčtování tím, že jednostranně stanoví dva termíny
pro nahlédnutí (otázka č. 1);
- zda je žalobce povinen prokázat tzv. negativní tvrzení, že k určité
skutkové okolnosti nedošlo, v daném případě zejména, zda mu bylo doručeno
vyrozumění o možnosti seznámit se s podklady pro vyúčtování ve stanovených
termínech (otázka č. 2);
- zda je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti věcnou správností
vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu v situaci, kdy se příjemce, který
zpochybnil správnost doručeného vyúčtování, domáhá předložení správného
vyúčtování (otázka č. 3);
a dále na otázkách, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešeny:
- zda v situaci, kdy poskytovatel služeb nesplnil svou povinnost doložit
příjemci podklady pro vyúčtování podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., lze
vyúčtování považovat za správné a řádné (otázka č. 4);
- zda je příjemce služeb povinen prokázat nesprávnost vyúčtování, které
mu bylo předloženo, ačkoliv nebyl seznámen s podklady pro takové vyúčtování,
resp. zda v této situaci „nenastává tzv. přechod důkazního břemene na
žalovaného s ohledem na tzv. informační deficit na straně žalobce jakožto
příjemce služeb“ (otázka č. 5).
Měl za to, že závěr odvolacího soudu, že žalovaný svou povinnost umožnit mu
nahlédnout do pokladů pro vyúčtování splnil tím, že jednostranně stanovil dva
termíny, v nichž se mohl s podklady seznámit, je v rozporu s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 26 Cdo 3141/2021. Namítal, že tuto
povinnost ani nelze považovat za splněnou,
nebyl-li příjemce služeb o těchto jednostranných termínech vyrozuměn. Tvrdil-li
žalovaný, že ho vyrozuměl toliko vyvěšením této informace na nástěnku na chodbě
domu a jejím vhozením do schránky, bylo na něm, aby doručení řádně prokázal,
odvolací soud pochybil, když chtěl, aby prokazoval, že mu vyrozumění doručeno
nebylo, tedy tzv. negativní skutečnost (odkázal přitom zejména na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2420/2019, a ze dne 29. 8.
2011, sp. zn. 26 Cdo 2341/2009). Měl za to, že nemůže obstát závěr odvolacího
soudu (soudu prvního stupně), že jeho tvrzení o tom, že vyúčtování je
nesprávné, byla nedostatečná, soud se totiž musí věcnou správností doručeného
vyúčtování zabývat z úřední povinnosti (odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018, a ze dne 1. 6. 2018, sp. zn. 26 Cdo
4404/2017), bez ohledu na tvrzení příjemce služeb. V řízení o stanovení
povinnosti provést vyúčtování služeb podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. má
žalovaný jako poskytovatel služeb tvrdit a prokazovat, že předložené vyúčtování
je správné, neboť z tohoto tvrzení dovozuje prospěch, nikoliv příjemce, jehož
tíží informační deficit. Namítal, že žalovaný ve sporu uspěl, přestože nikterak
neprokázal splnění svých zákonných povinností. Rovněž měl za to, že jen samotná
skutečnost, že ho žalovaný neseznámil s podklady pro vyúčtování a zkrátil tak
jeho právo na účinnou kontrolu věcné správnosti vyúčtování, má bez dalšího za
následek nesprávnost vyúčtování, a soud se proto ani nemusel blíže zabývat jeho
věcnou správností. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil
tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že žalobě bude vyhověno.
5. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným
rozhodnutím, obsáhle vyvracel dovolací námitky žalobce a navrhl, aby dovolání
bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
6. Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“), za splnění podmínky zastoupení
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu,
kterým se odvolací řízení končí.
7. Dovolaní není přípustné pro řešení otázek č. 1 a 2.
8. Předně je třeba uvést, že dovolatel u těchto otázek zpochybňuje
správnost právního posouzení učiněného odvolacím soudem zejména prostřednictvím
skutkových námitek (jak žalovaný splnil svou povinnost umožnit mu nahlédnout do
podkladů k vyúčtování služeb za rok 2020, zda mu bylo doručeno vyrozumění o
možnosti nahlédnout do podkladů a zda mu vyúčtování bylo doručeno). Ve
skutečnosti zpochybňuje závěry, k nimž odvolací soud ani nedospěl; nesouhlasí s
jeho skutkovými zjištěními a hodnocením provedeného dokazování a uplatňuje tak
jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. Skutková
zjištění, k nimž odvolací soud (soud prvního stupně) dospěl, nevykazují
jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy a odpovídají obsahu spisu,
soudy provedly všechny důkazy relevantní pro právní posouzení věci a své závěry
pečlivě odůvodnily. Nejde zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.
11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů),
ani nebyly opomenuty žádné – pro právní posouzení věci významné – důkazy, které
účastníci v řízení označili, a nemohlo být proto ani porušeno právo dovolatele
na spravedlivý proces.
9. Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se při řešení otázky č. 1
odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3141/2021. V tomto
rozhodnutí (které se týkalo jiného sporu stejných účastníků) však dovolací soud
neřešil stejnou otázku – předmětem sporu bylo určení místa, kde má poskytovatel
služeb splnit svou povinnost umožnit příjemci služeb seznámit se s podklady pro
vyúčtování (§ 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.) a dále otázka, zda může příjemce
služeb požádat poskytovatele služeb o nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování
služeb podle § 8 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. opakovaně. Řešení těchto otázek
však dovolatel odvolacímu soudu nevytýká, polemizuje jen s jeho závěrem, že mu
žalovaný chtěl umožnit nahlédnout do podkladů, ale on této možnosti nevyužil.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) z provedených důkazů zjistil,
že dovolatel (příjemce služeb) požádal žalovaného (poskytovatele služeb) o
nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování služeb za rok 2020, aniž by specifikoval
kdy a kde by mělo k tomuto nahlížení dojít, žalovaný v návaznosti na tuto jeho
žádost stanovil postupně dva termíny pro nahlížení (v bezprostřední blízkosti
Jednotky), se kterými ho seznámil, a rovněž ho informoval o možnosti nahlédnout
do dokladů v místě sídla správce, který vyúčtování vyhotovil, a to po předchozí
telefonické domluvě; na nahlížení do podkladů se mohl (podle stanov žalovaného)
také domluvit se statutárním orgánem žalovaného. Je třeba zdůraznit, že z
tvrzení účastníků, ani z provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by se
dovolatel u žalovaného domáhal nahlížení do podkladů pro vyúčtování služeb za
rok 2020 v nějakém konkrétním termínu, jemuž by žalovaný nevyhověl, nebo že by
byl mezi nimi spor o četnost nahlížení nebo spor o místu nahlížení, který by
vedl k tomu, že dovolatel nemohl své právo na nahlížení do podkladů podle § 8
odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. realizovat.
10. Dovolateli nelze ani přisvědčit, že by při řešení otázky, zda mu
bylo doručeno vyrozumění o možnosti nahlédnout do podkladů, po něm odvolací
soud (soud prvního stupně) požadoval, aby prokazoval tzv. negativní tvrzení.
Odvolací soud z provedeného dokazování zjistil, že dovolatel byl s možností
nahlédnutí do podkladů seznámen.
11. Nepodařilo-li se dovolateli zpochybnit správnost závěru odvolacího
soudu, že žalovaný neporušil svou povinnost umožnit mu seznámit se s podklady
pro vyúčtování služeb (za rok 2020), pak nemůže být dovolání přípustné ani pro
otázky č. 4 a 5, neboť na jejich řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu
nespočívá (nemůže spočívat). Jen pro úplnost lze dodat, že stejně jako dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že ani absence námitek (§ 8 odst. 2 zákona č. 67/2013
Sb.) nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování, a proto soud musí
zkoumat, zda vyúčtování bylo provedeno řádně a stalo se splatným bez ohledu na
to, zda proti němu příjemce služeb podal námitky (srovnej např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019, ze dne 10. 5.
2021, sp. zn. 26 Cdo 743/2021), nezpůsobuje nesprávnost vyúčtování bez dalšího
samotná skutečnost, že poskytovatel služeb neumožnil příjemci služeb seznámit
se s podklady pro vyúčtování.
12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky č. 3 – zda příjemce
služeb, který nesouhlasí s vyúčtováním služeb, musí specifikovat, v čem
spatřuje nesprávnost vyúčtování, neboť tato otázka, na jejímž řešení rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá, nebyla dosud v těchto souvislostech v rozhodovací
praxi dovolacího soudu řešena; není však důvodné.
13. V soudní praxi (kromě výše citovaných rozsudků sp. zn. 26 Cdo
2778/2019, sp. zn. 26 Cdo 743/2021, viz také např. rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2181/2022, ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo
1528/2020, včetně rozhodnutí v nich citovaných) není pochyb, že je-li předmětem
sporu nedoplatek (přeplatek) plynoucí z vyúčtování služeb nebo splnění
povinnosti poskytovatele služeb provést vyúčtování, musí se soud zabývat tím,
zda vyúčtování, které poskytovatel služeb provedl, je řádné (tj. v souladu s
předpisy jej regulujícími), neboť pouze v případě, že vyúčtování služeb
obsahuje všechny předepsané náležitosti a je v něm uvedena cena provedené
služby ve správné výši, může vyúčtování přivodit splatnost nedoplatku
(přeplatku) plynoucího z tohoto vyúčtování a poskytovatel služeb splnit svou
povinnost vyúčtovat skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby za
každé zúčtovací období.
14. Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích také shrnul, že náležitosti
(řádného) vyúčtování služeb obecně upravuje § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.,
podle něhož musí vyúčtování služeb obsahovat celkovou výši přijatých měsíčních
záloh za služby, skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných
služeb se všemi potřebnými náležitostmi. Výčet náležitostí (řádného) vyúčtování
služeb uvedený v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. není úplný (uzavřený), a
další „potřebné“ náležitosti jsou stanoveny také v jiných právních předpisech,
které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné pokládat za řádně
provedené. Vyhláška č. 269/2015 Sb. v § 6 vymezuje náležitosti vyúčtování
nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemcům služeb, které
musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování; u ostatních poskytovaných služeb
musí jejich vyúčtování obsahovat minimálně také údaj o ceně za tu kterou službu
a současně též údaj o množství dodané služby [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona č.
563/1991 Sb., o účetnictví]. Příjemce služeb tedy musí z obsahu vyúčtování
zjistit minimálně takové informace na základě kterých bude schopen rozpoznat,
zda poskytovatelem služeb požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu
výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven
právním předpisem.
15. Má-li soud učinit závěr, jestli je nedoplatek či přeplatek z
vyúčtování služeb splatný, nebo zda poskytovatel služeb splnil svou povinnost
provést vyúčtování, musí posoudit, zda je vyúčtování řádné. Z úřední povinnosti
však zkoumá zejména to, zda poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny
právními předpisy předepsané náležitosti a zda je dostatečně srozumitelné, tedy
zda příjemce služeb byl schopen podle něj zkontrolovat správnost údajů o své
spotřebě a o způsobu rozúčtování, zjišťuje tedy jen takové údaje, které jsou
bez dalšího z vyúčtování patrné. Jinak správnost vyúčtování zkoumá (může
zkoumat) jen na základě konkrétních tvrzení příjemce služeb. Nesouhlasí-li
příjemce služeb s vyúčtováním služeb, musí své námitky (výhrady) vůči
vyúčtování specifikovat (např. nesouhlas s použitým koeficientem použitým pro
přepočet započitatelné podlahové plochy, údaje o podlahové ploše atd.), soud
pak přezkoumá vyúčtování služeb i z pohledu těchto jeho konkrétních námitek.
16. Lze tak shrnout, že soud z úřední povinnosti zejména zkoumá, zda
poskytovatel služeb uvedl ve vyúčtování všechny právními předpisy předepsané
náležitosti; jinak je zkoumá jen na základě konkrétních námitek příjemce
služeb.
17. V projednávané věci dovolatel (příjemce služeb) sice již v žalobě
zpochybnil správnost vyúčtování služeb za rok 2020, avšak žádné konkrétní
námitky neuvedl, a to ani po poučení soudu. Odvolací soud (stejně jako soud
prvního stupně) se řádností vyúčtování zabýval, zkoumal, zda má všechny
náležitosti stanovené právními předpisy, a dospěl k závěru, že tyto náležitosti
obsahuje. Dovolatel sice jeho závěr zpochybnil, ale ani v dovolání (stejně jako
v odvolání) své výhrady nijak nespecifikoval. Jeho obecná nekonkrétní výhrada k
řádnosti vyúčtování nebyla způsobilá zpochybnit správnost závěru odvolacího
soudu (soudu prvního stupně) o správnosti vyúčtování.
18. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
(existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu
spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Posléze uvedenou vadu dovolatel uplatnil námitkou, že se
odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v odůvodnění rozsudku
dostatečně nevypořádal s jeho právně významnou argumentací (zejména, zda byl
seznámen s podklady pro vyúčtování) a že nesprávně posoudil otázku důkazního
břemene. Jednak je třeba zdůraznit, že namítané vady se vztahují k otázkám, pro
které není dovolání přípustné, a jednak jimi napadené rozhodnutí ani netrpí.
Rozsudek odpovídá závěrům formulovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek; je řádně odůvodněn a má všechny náležitosti stanovené
v § 157 odst. 1, 2 o. s. ř. Dovolatelem tvrzené nedostatky jeho odůvodnění
ostatně nebyly – podle obsahu jeho dovolání – na újmu uplatnění jeho práv. Z §
157 odst. 2 o. s. ř. také nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou
jednotlivou námitkou účastníka řízení. Námitka týkající se důkazního břemene
(jeho nesprávné aplikace odvolacím soudem) pak nemůže obstát již jen proto, že
odvolací soud své rozhodnutí nezaložil na neunesení důkazního břemene, tedy
žalobu nezamítl, protože by žalobce neprokázal svá tvrzení.
19. Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích námitek správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl [§ 243d odst. 1 písm.
a) o. s. ř.].
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §
243b, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Procesně neúspěšného dovolatele
zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím jeho zástupce z řad
advokátů. Výši nákladů dovolacího řízení stanovil dovolací soud podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), dále jen „AT“ (srov. nález Ústavního soudu
č. 116/2013 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo
3043/2010).
21. Zástupce žalovaného učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní
služby – vyjádření k dovolání - § 11 odst. 1 písm. k) AT, náleží mu tak náklady
ve výši celkem 2.178 Kč, sestávající z odměny podle § 6 odst. 1, § 7 bod 4, § 9
odst. 1 AT ve výši 1.500 Kč, z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši
300 Kč, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 4 AT), a náhrady za
21% daň z přidané hodnoty ve výši 378 Kč (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 17. 1. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu