26 Cdo 4404/2017-221
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce České pošty, s.p., se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4,
IČO: 47114983, proti žalovaným 1/ L. P. a 2/ M. P., zastoupeným Mgr. Marianem
Pavlovem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, o
stanovení povinnosti předložit vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Hradci
Králové pod sp. zn. 7 C 1/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2017, č. j. 21 Co 12/2017-182, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. května 2017, č. j. 21 Co
12/2017-182, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se „doplněnou“ žalobou domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost
vyúčtovat (společně a nerozdílně) a předložit mu (společně s fakturami od
dodavatelů příslušných služeb) vyúčtování (s tam uvedeným obsahem) záloh na
následující služby spojené s užíváním tam specifikovaných nebytových prostor,
parkovacích míst a přístřešku na kola (dále jen „předmětné nemovitosti“): vodné
a stočné za období od 27. července 2012 do 30. června 2014 a za období od 1.
července 2014 do 31. prosince 2014, úklid dvora a příjezdové komunikace, včetně
zimní údržby, za období od 1. července 2014 do 31. prosince 2014, vytápění tam
uvedené místnosti za období od 1. července 2014 do 31. prosince 2014 a dodávka
elektrické energie pro osvětlení společných prostor a provoz kotle ústředního
topení a čerpadla za období od 1. července 2014 do 31. prosince 2014 (dále též
jen „služby“ a „rozhodná období“). Žalobu odůvodnil zejména tvrzeními, že na
základě nájemní smlouvy ze dne 18. února 2009, ve znění pozdějších dodatků
(dále jen „nájemní smlouva“ a „dodatky“), má od žalovaných pronajaty předmětné
nemovitosti, že v rozhodných obdobích jim hradil dohodnuté zálohy na služby a
že žalovaní mu tyto zálohy do současné doby řádně nevyúčtovali; vyúčtování,
která mu předložili, totiž nebyla – z důvodů uvedených v žalobě a blíže
rozvedených v jeho pozdějších podáních
– v souladu s nájemní smlouvou, resp. jejími dodatky, a platnými právními
předpisy.
Okresní soud v Hradci Králové (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. října
2016, č. j. 7 C 1/2016-114, žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost
zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů řízení částku
6.498,34 Kč.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 3. května 2017, č. j. 21 Co 12/2017-182, citovaný rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I. – dále též jen
„měnící výrok I.“). Současně rozhodl, že žalovaným se nepřiznává právo na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a uložil žalobci povinnost
zaplatit jim k ruce společné a nerozdílné náklady odvolacího řízení v částce
12.890,- Kč (výroky II. a III. – dále též jen „nákladové výroky II. a III.“).
Na zjištěném skutkovém základě přisvědčil soud prvního stupně žalobcovu názoru,
že vyúčtování služeb, která mu žalovaní dosud předložili, nebyla – z důvodů
specifikovaných v odůvodnění rozsudku – řádná a že tudíž žalovaní do současné
doby nesplnili svou povinnost provést (řádné) vyúčtování služeb a s ním jej
seznámit; proto žalobě vyhověl. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že žalovaní
uvedenou povinnost splnili tím, že v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně vypracovali nové vyúčtování služeb, přičemž žalobci nesporně
vydali i veškeré doklady, o něž se vyúčtování opírá. K žalobcově námitce, že
ani toto vyúčtování nebylo řádné, zdůraznil, že předmětem daného řízení nebylo
přezkoumání věcné správnosti předložených vyúčtování. Je-li totiž vyúčtování
vadné, nestává se vyúčtovaná částka splatnou. Proto má uvedená námitka své
opodstatnění pouze v řízení o zaplacení částek vyplývajících z vyúčtování. V
daném řízení tak šlo toliko o zjištění, zda žalovaní předložili žalobci
doklady, z nichž při vyúčtování vycházeli. Uzavřel, že jelikož žalovaní uvedené
doklady žalobci nesporně předložili (byť až v odvolacím řízení), není žaloba
(„jako celek“) nadále důvodná. Vzhledem k tomu odvolací soud změnil rozsudek
soud prvního stupně tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném
do 29. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Ve vztahu k měnícímu výroku I. vyjádřil
především nesouhlas s názorem, že v řízení o stanovení povinnosti provést
vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem soud nezkoumá věcnou správnost
předloženého vyúčtování. Zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu, byť
vztahující se k nájmu bytu, je ustálena v názoru, že podmínkou splatnosti
nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s
předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (v této
souvislosti odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo
803/2002). Dodal, že byť se v citované judikatuře hovoří o splatnosti
nedoplatku za služby, není pochyb o tom, že předložení řádného vyúčtování
služeb nájemci je podmínkou též pro splatnost přeplatku na službách. Z toho
dovozoval, že v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb
poskytovaných s nájmem nebytových prostor (prostoru sloužícího podnikání) je
soud povinen zkoumat též věcnou správnost předloženého vyúčtování. Na základě
věcně nesprávného vyúčtování totiž nemůže nájemce úspěšně vymáhat po
pronajímateli ani případný přeplatek na službách vyplývající z vyúčtování,
neboť ten se nestane nikdy splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto
přeplatku nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti
pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb. Podle jeho mínění není tudíž
udržitelný právní závěr odvolacího soudu, neboť v jeho důsledku by mohl být
zkrácen na svých právech. Ve vztahu k nákladovým výrokům II. a III. pak namítl
(s konstatováním, že rozhodné procesní otázky nejsou upraveny právními předpisy
a ani judikaturou), že byla-li jeho žaloba zamítnuta pro změnu v chování
žalovaných, ačkoli v době, kdy byla podána, byla důvodná, mělo být přinejmenším
o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodnuto analogicky podle
ustanovení § 146 odst. 2 o. s. ř. (zde poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze 14. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 1638/2009, byť na posuzovaný případ – z
důvodů rozvedených v dovolání – podle jeho názoru bezprostředně nedopadá).
Dodal, že současně mu měly být – s ohledem na „celkový přístup žalovaných ke
sporu“ – přiznány také náklady odvolacího řízení, které vynaložil do prvního
jednání odvolacího soudu (včetně). Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání vyvraceli správnost použitých dovolacích
námitek a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání
žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. září 2017 – dále opět jen „o. s.
ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Shledal,
že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení
(§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím
zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o. s.
ř.). Při řešení otázky jeho přípustnosti nepřehlédl, že dovolání směřuje proti
všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, tj. nejen proti jeho měnícímu výrok I.,
ale i proti nákladovým výrokům II. a III. Proti posléze uvedeným výrokům
(výrokům II. a III.) však není podle § 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné,
neboť jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (viz
usnesení Nejvyššího soudu z 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013,
uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Naproti
tomu dovolání proti měnícímu výroku I. napadeného rozsudku je přípustné podle §
237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení
skončeno a které závisí na řešení otázky hmotného práva, která nebyla
– zvlášť v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 – v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud (ve všech souvislostech) vyřešena, a sice otázky, zda v
řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem
soud zkoumá (je povinen zkoumat) i otázku, zda vyúčtování, s nímž žalovaný
(pronajímatel) seznámil žalobce (nájemce) před zahájením řízení či v jeho
průběhu, bylo provedeno řádně (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními
předpisy jej regulujícími).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nájem se řídí tímto zákonem ode dne
nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 2014), i když ke vzniku nájmu došlo před
tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (o něž v tomto řízení rovněž jde) se však posuzují
podle dosavadních právních předpisů. To neplatí pro nájem movité věci ani pro
pacht. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky
související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových
prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
67/2013 Sb.“), pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i
právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. lednem
2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (o něž v tomto řízení rovněž jde) se však posuzují
podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování
nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů
(odstavec 2).
Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti
nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s
předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov.
stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80,
uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen
„Stanovisko“/, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968,
sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze
hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto
vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm
uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou
z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným
vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z
vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné
vyúčtování znějící na cenu ve správné výši (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z
26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru
rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, z 24.
června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, a z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo
1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím
Ústavní soud odmítl usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009, a z
6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/2016/). Uvedené právní názory dovolací soud
sdílí i v projednávané věci a zastává názor, že jsou využitelné i v poměrech
nájmu nebytových prostor (podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu
nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013), resp. nájmu
prostoru sloužícího podnikání (podle § 2302 a násl. o. z., včetně ustanovení
obsažených v zákoně č. 67/2013 Sb. /viz § 2303 o. z./) – viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016, jakož i
obecných ustanovení o nájemní smlouvě (podle § 663 a násl. zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), resp. o nájmu
(podle § 2201 a násl. o. z.). Pro úplnost zbývá dodat, že i když se citovaná
judikatura zabývá především splatností nedoplatku na službách, je evidentní, že
její použitelnost na konkrétní vyúčtování služeb nemůže být závislá (jen) na
jeho výsledku, tj. na tom, zda z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných
služeb s úhrnem poskytnutých záloh vyplynul nedoplatek za služby nebo (naopak)
přeplatek na službách (o tom svědčí rovněž názory vyjádřené v bodu I.2.d.
Stanoviska).
Uvedené teze se v posuzovaném případě prosadí následovně. Lze-li podle citované
judikatury (vůbec) uvažovat o vyúčtování úhrad za služby jen tehdy, obsahuje-li
předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena
provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování
věcně správné, nesplnil pronajímatel (poskytovatel služeb) svoji povinnost
vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) nájemci (příjemci služeb)
skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v
ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. (srov. mutatis mutandis opět Stanovisko,
bod I.2.d.). Je přitom zřejmé, že na věcnou správnost vyúčtování služeb nelze
usoudit z toho, že pronajímatel seznámil nájemce s doklady, o něž se vyúčtování
opírá. Toto „seznámení“ totiž slouží nájemci k tomu, aby mu byla umožněna
účinná kontrola správnosti vyúčtování (k tomu srov. odůvodnění již citovaného
rozsudku Nejvyššího soudu z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015), a
nikoli k tomu, aby byly zhojeny případné vady (nedostatky) vyúčtování. Lze tak
konstatovat, že nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a
předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá a žalobu na její
uložení pronajímateli – logicky vzato – nelze zamítnout s odůvodněním, že
dotčená povinnost byla již splněna (zanikla splněním). Již z toho je zřejmé, že
v řízení o stanovení povinnosti provést vyúčtování služeb poskytovaných s
nájmem soud zkoumá (je povinen zkoumat) i otázku, zda vyúčtování služeb, s nímž
žalovaný (pronajímatel) seznámil žalobce (nájemce) před zahájením řízení či v
jeho průběhu, bylo řádné (tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními
předpisy jej regulujícími). Jinak tomu ostatně ani být nemůže. Nelze totiž
ztratit ze zřetele, že není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen
povinnost pronajímatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v
důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost přeplatku,
případně nedoplatku, plynoucího z vyúčtování (k tomu lze pro srovnání opětovně
odkázat na závěry vyjádřené v bodu I.2.d. Stanoviska). Lze tudíž přisvědčit
dovolatelovu názoru, že na základě věcně nesprávného vyúčtování nemůže nájemce
úspěšně vymáhat po pronajímateli ani případný přeplatek na službách vyplývající
z vyúčtování (natož přeplatek ve správné výši), neboť ten se nikdy nestane
splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku nemá nájemce
jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti pronajímateli provést
(řádné) vyúčtování služeb. Přirozeným důsledkem názoru odvolacího soudu by tak
bylo vytvoření neřešitelné situace v podobě „zakonzervování“ stavu, kdy si
pronajímatel může ponechat nespotřebovanou část zaplacených záloh na služby i
poté, co mu již vznikla (resp. stala se dospělou) povinnost provést (řádné)
vyúčtování těchto záloh, kterou dosud nesplnil, a přitom by nájemce neměl žádný
právní nástroj, jak docílit „vydání“ této nespotřebované části záloh i přes to,
že po vzniku (resp. dospělosti) uvedené povinnosti mu ji pronajímatel
„zadržuje“ v podstatě neoprávněně (bez právního důvodu).
Z uvedeného vyplývá, že jestliže se odvolací soud v poměrech souzené věci
nezabýval otázkou, zda je věcně správné vyúčtování služeb, jejž vypracovali
žalovaní v rámci svého odvolání, ačkoli dovolatel z konkrétních důvodů (viz
jeho podání na č. l. 135 až 136 a 165 až 168 spisu) namítal, že dotčené
vyúčtování nebylo řádné, a žalobu zamítl s odůvodněním, že tímto vyúčtováním
splnili žalovaní povinnost, která jim má být uložena v daném řízení podle
žalobního žádání, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. tedy byl užit opodstatněně.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že měnící výrok I. rozsudku odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, rozsudek odvolacího
soudu v uvedeném výroku a v závislých nákladových výrocích II. a III. zrušil (§
243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 věty před
středníkem o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V dalším řízení se odvolací soud vypořádá rovněž s otázkou, zda požadavek na
předložení faktur od dodavatelů služeb, který uplatnil dovolatel ve svém podání
z 20. července 2016, označeném jako „doplnění žaloby“ (viz č. l. 74 až 77
spisu), představuje pouhé upřesnění žalobního návrhu nebo jde o změnu žaloby
(spočívající v uplatnění nového nároku) podle § 95 o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 6. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu