26 Cdo 1261/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce S. S., zastoupeného obecnou zmocněnkyní Ing. J. M., proti
žalovanému Bytovému družstvu Dostálových 1208 v likvidaci, se sídlem v Praze 9,
Manželů Dostálových 1208, IČO: 26190834, zastoupenému Mgr. Ivanou Sládkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Karlovo náměstí 2097/10, o
stanovení povinnosti seznámit žalobce s podklady, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 9 pod sp. zn. 6 C 55/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. října 2014, č. j. 11 Co 299/2014-155, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (nájemce „bytu o velikosti 3+1 ve 4. nadzemním podlaží domu v P. 9 –
K.“ – dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „dům“) se změněnou žalobou
domáhal „určení“, že žalovaný (pronajímatel bytu) je povinen „předložit“ mu
doklady, na jejichž základě mu vyúčtoval náklady na služby poskytované s
užíváním předmětného bytu za léta 2009, 2010, 2011 a 2012 (dále též jen
„vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012“).
Obvodní soud pro Prahu 9 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 5. února 2014,
č. j. 6 C 55/2013-111, uložil žalovanému povinnost (do třiceti dnů od právní
moci rozsudku) „seznámit“ žalobce s podklady, z nichž vychází vyúčtování služeb
za léta 2009 až 2012, a to zejména s tam uvedenými fakturami a dalšími doklady
(výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne
22. října 2014, č. j. 11 Co 299/2014-155, změnil citovaný rozsudek soudu
prvního stupně ve (vyhovujícím) výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost
(do třiceti dnů od právní moci rozsudku) „předložit“ žalobci doklady, z nichž
vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012 (výrok I. – dále též jen „měnící
výrok“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů
(výrok II. – dále též jen „nákladový výrok“).
Z provedených důkazů zjistil shodně se soudem prvního stupně následující
skutkový stav. V letech 2009 až 2012 žalovaný (pronajímatel předmětného bytu)
poskytoval žalobci (nájemci bytu) plnění spojená s užíváním bytu, přičemž
žalobce poskytoval na náklady s tím spojené žalovanému zálohy, jež mu žalovaný
jednou ročně vyúčtoval. Žalobce opakovaně žádal žalovaného o možnost nahlédnout
do listin, na jejichž podkladě byly vyúčtovány náklady na služby za uvedená
léta, avšak žalovaný těmto žádostem do současné doby nevyhověl. Na tomto
skutkovém základě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – především
dovodil, že závazkový vztah, který je předmětem daného řízení, se v rozhodné
době řídil (s výjimkou nákladů na vytápění a nákladů na teplou užitkovou vodu
upravených v § 7 vyhlášky ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb.)
ustanoveními občanského zákoníku, jež upravují právní vztah obsahem i účelem
nejbližší (§ 853 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do
31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“), jimiž jsou v tomto případě
ustanovení o příkazní smlouvě (§ 724 a násl. obč. zák.) a z nich zejména § 727
obč. zák. V návaznosti na to konstatoval, že pro nájemní vztah k bytu z
citovaných ustanovení vyplývá, že platí-li nájemce úhrady za služby tzv. zálohově, je pronajímatel povinen náklady z toho vyplývající po určité době
vyúčtovat a podat nájemci zprávu, jak při vyúčtování postupoval. Této
povinnosti pak odpovídá právo nájemce seznámit se s doklady, z nichž vyúčtování
vychází, které lze blíže vymezit jako právo na předložení „komplexního, věcně a
časově souvisejícího souboru listin týkajícího se vyúčtování“, a to za
podmínek, jež nájemci umožní reálně se s příslušnými doklady seznámit, řádně si
je prostudovat a učinit si z nich výpisy a opisy; jsou-li mu doklady předloženy
v kopiích, musí mu být umožněno též jejich porovnání s originály. V této
souvislosti podotkl, že soudu prvního stupně nelze úspěšně vytýkat, že odkázal
na nepřiléhavou judikaturu, dovolával-li se v této souvislosti rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky z 26. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004, z
18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo 492/2005, z 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo
2058/2005, a z 15. září 2009, sp. zn. 22 Cdo 2819/2008. Podle jeho názoru jak v
těchto věcech tak také v souzené věci šlo o umožnění „realizace práva žalobce
na informace“ a je nerozhodné, že v citovaných rozhodnutích se uvedená otázka
řešila v poměrech hospodaření se společnou věcí a v projednávané věci je
zapotřebí ji řešit v poměrech nájmu bytu. Žalobce (nájemce předmětného bytu) se
proto oprávněně domáhá předložení příslušných dokladů, nevyhověl-li žalovaný
(pronajímatel bytu) jeho žádostem vztahujícím se k možnosti nahlédnout do
listin, na jejichž podkladě byly vyúčtovány náklady na služby za léta 2009 až
2012. Za této situace považoval za neopodstatněnou výtku o šikanózním výkonu
práva, jakož i (další) námitky, které žalovaný učinil s odkazem na právní
úpravu obsaženou v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a zákoně
č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů.
Podle
jeho názoru však neobstojí ani námitka, že žalobce náležitě nevymezil, čeho se
podanou žalobou domáhá, jestliže nespecifikoval, jaké konkrétní doklady mu má
žalovaný předložit. Měl za to, že žalobce nemusí v žalobě specifikovat každý
jednotlivý doklad, nýbrž postačí, jsou-li v ní vymezeny dostatečně určitě a
srozumitelně, a to tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo
materiálně vykonatelné (zde zmínil usnesení Nejvyššího soudu z 12. srpna 2014,
sp. zn. 26 Cdo 544/2013). Dodal, že tomuto požadavku vyhovuje i vymezení, které
žalobce použil v projednávané věci, tj. že jde o doklady za určité časové
období (léta 2009 až 2012) a vztahující se k události, jíž se týkají
(vyúčtování nákladů na služby související s užíváním předmětného bytu). Proto –
z hlediska materiální vykonatelnosti rozsudku – pokládal za nadbytečný
demonstrativní výčet, jenž uvedl ve vyhovujícím výroku I. svého rozsudku soud
prvního stupně. Současně shledal, že i když není v rozporu s charakterem
uplatněného nároku skutečnost, že citovaným výrokem soud prvního stupně uložil
žalovanému povinnost „seznámit“ žalobce s příslušnými doklady, pokládal z
jazykového hlediska termín „předložit“ za výstižnější z hlediska obsahu
žalobcova nároku. Z vyložených příčin změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. tak, že uložil žalovanému povinnost předložit žalobci doklady, z
nichž vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012, bez toho, že by je
jakkoli (byť jen demonstrativně) vypočetl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož
přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V
dovolání především nesouhlasil s názorem, že žalobce náležitě vymezil, čeho se
podanou žalobou domáhá. Zde namítl, že „… pokud žalobce nebyl schopen v
okamžiku podání žaloby přesně vyspecifikovat, které listiny nárokuje předložit,
pak toto bylo možné zhojit nejpozději v průběhu řízení před soudem I. stupně,
kdy… nechal veškeré jím držené podklady založit do spisu. Žalobce tak mohl
vyspecifikovat, které listiny nad rámec založeného žádá předložit, příp. které
ze založených listin podle jeho názoru nejsou založeny v originále a v tomto
smyslu učinit návrh na změnu žaloby. To se nikdy nestalo“. Neurčitost vymezení
dokladů vyplývá i z toho, že při jednání před odvolacím soudem projevil žalobce
úmysl vzít žalobu částečně zpět (neboť „dle jeho slov část podkladů již
obdržel“), avšak vzhledem k uplatněnému žalobního návrhu nebyl schopen
zformulovat, jakou část žaloby bere zpět. Podle dovolatelova mínění je tato
skutečnost sama o sobě dostatečným důkazem neurčitosti žalobního návrhu. Dodal,
že bude-li navíc zachováno „obecné znění petitu“, vzniknou mezi účastníky v
budoucnu zcela jistě spory o to, zda byla uložená povinnost splněna zcela nebo
jen zčásti či nebyla splněna vůbec. Podle jeho názoru přitom „není… vůbec
jasné, kdo bude celou věc posuzovat, kdo určí, zda předložené listiny jsou
kompletní, zda se jedná o originály atd. Bude to posuzovat některá ze stran? Nebo to bude posuzovat příp. exekutor? Pokud exekutor dospěje k názoru, že
povinnost nebyla zcela splněna a začne … ukládat pokuty za nesplnění, přestože
… nebude objektivně žádnými dalšími dokumenty disponovat, kde takové řízení
skončí?“. Současně poukázal i na to, že je nejasná v žalobě použitá
terminologie, což dovozoval z toho, že soud prvního stupně mu uložil povinnost
„seznámit“ žalobce s příslušnými doklady, třebaže žalobní petit zněl na
povinnost je „předložit“. Kromě toho byť šlo o určovací žalobu, byla mu uložena
povinnost na plnění. Z vyložených důvodů měl za to, že ve skutečnosti je v
rozporu s názory Nejvyššího soudu vyjádřenými v usnesení z 12. srpna 2014, sp. zn. „22 Cdo 544/2013“ (správně 26 Cdo 544/2013), právní názor, že žalobce
náležitě vymezil, čeho se podanou žalobou domáhá. Podle jeho mínění soudy obou
stupňů nesprávně vycházely také z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 22 Cdo 49/2004, sp. zn. 22 Cdo 492/2005, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 a sp. zn. 22
Cdo 2819/2008, neboť „… zde neřešíme vztahy mezi spoluvlastníky, ale vztahy
mezi nájemcem a pronajímatelem bytu“.
Dále rovněž namítl, že již splnil
povinnost, kterou mu uložil odvolací soud napadeným rozsudkem, neboť v průběhu
řízení do spisu založil všechny doklady, kterými disponuje a ze kterých
vycházejí příslušná vyúčtování služeb; navíc žalobce po něm požaduje i údaje o
počtu osob v jednotlivých bytech a naměřené hodnoty spotřeby za jednotlivé
byty, ačkoli tyto údaje nejsou pro kontrolu správnosti vyúčtování služeb
potřebné. Odvolacímu soudu rovněž vytkl, že se dostatečně nevypořádal s jeho
námitkou, že soud prvního stupně uvedl jako jediný pramen práva, o nějž opřel
své rozhodnutí, vyhlášku Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., jež se
týká jen části merita věci, a vyslovil názor, že v rámci posouzení věci podle
zákona č. 235/2004 Sb. nesprávně rozhodl „spor, zda elektronicky doručované
doklady je možné považovat za originály“, a to mimo jiné proto, že – stejně
jako soud prvního stupně – nevyhověl jeho návrhu na „výslech příslušných
svědků“, kteří měli objasnit, komu a jakým způsobem byly doručovány jednotlivé
faktury od dodavatelů služeb. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby
dovolací soud zrušil rozsudky obou soudů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu
prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. prosince 2013 – dále opět jen „o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl.
VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas,
subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za
splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Dovolací soud sice nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává proti
napadenému rozsudku „v rozsahu všech jeho výroků“, tj. jakoby i proti jeho
nákladovému výroku. Ve vztahu k uvedenému výroku však – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) – neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání a ani v tomto směru nevymezil důvody dovolání. Dovolací
soud proto zastává názor, že ve skutečnosti správnost nákladového výroku
nenapadl a jeho dovolání směřuje pouze proti měnícímu výroku napadeného
rozsudku.
Ve vztahu k měnícímu výroku dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky, zda v žalobě, jíž se nájemce
bytu domáhá po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházel při
vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, a posléze v rozsudku,
jímž se takové žalobě vyhovuje, musí být označen každý jednotlivý doklad nebo
postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež umožňují identifikovat soubor
těchto dokladů „jako celek“. V tomto ohledu totiž napadené rozhodnutí, jímž
bylo odvolací řízení skončeno, závisí na vyřešení otázky procesního práva,
která v této specifické podobě nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud
(jednoznačně) vyřešena. Naproti tomu nedovodil přípustnost dovolání pro řešení
ostatních (právních) otázek nastolených v dovolání, neboť ve vztahu k nim
dovolatel řádně nevylíčil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. V této souvislosti totiž nelze opomenout, že může-li být dovolání
přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o.s.ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. (či
jeho části).
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto
vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil především dovolací námitkou
vztahující se k neprovedení tam zmíněných důkazů. Zde je však namístě
připomenout, že z hlediska ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. není právně významná
každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – s přihlédnutím k charakteru
uplatněné dovolací námitky – však v posuzovaném případě nejde. Závěr, že
dovolatel dosud nesplnil svoji povinnost předložit žalobci doklady, z nichž
vychází vyúčtování služeb za léta 2009 až 2012, totiž odvolací soud (soud
prvního stupně) přijal na základě více samostatných důvodů, přičemž uvedená
dovolací námitka se týká jen jednoho z nich. Jestliže však dovoláním nebyly
účinně zpochybněny všechny důvody, na nichž odvolací soud uvedený závěr
založil, není ani zapotřebí zabývat se správností důvodu, jenž naopak dovoláním
napaden byl, neboť na celkový závěr odvolacího soudu o oprávněnosti uplatněného
nároku to nemůže mít vliv. Zbývá dodat, že odvolacímu soudu nelze ani úspěšně
vytýkat, že se dostatečně nevypořádal s dovolací námitkou, že soud prvního
stupně uvedl ve svém rozhodnutí jako jediný pramen práva vyhlášku ministerstva
pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., avšak ta se týká jen části merita věci.
Jednak je uvedená výtka natolik obecná, že právě pro její obecnost nelze její
opodstatněnost v dovolacím řízení zodpovědně přezkoumat (není totiž patrné, v
čem dovolatel spatřuje „nedostatečnost“ vyřízení své námitky). Kromě toho však
nelze ani opomenout, že soud prvního stupně – stejně jako odvolací soud –
posoudil (byť analogicky) dotčený právní vztah především podle ustanovení
občanského zákoníku o příkazní smlouvě (§ 724 a násl. obč. zák.) a z nich
zejména podle § 727 obč. zák., a nikoli „jen“ podle citované vyhlášky, jak se
dovolatel snaží v dovolání podsouvat.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze odvolacímu
soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nájem se řídí
tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (tj. od 1. ledna 2014), i když ke
vzniku nájmu došlo před tímto dnem; vznik nájmu, jakož i práva a povinnosti
vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž v tomto řízení jde) se
však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
Ve smyslu § 688 obč. zák. nájemci bytu vzniká na základě nájemní smlouvy vedle
práva užívat byt i právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i
požívat plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno. Těmto právům
odpovídá jeho povinnost platit vedle nájemného (v užším smyslu) též úhrady za
plnění poskytovaná s užíváním bytu – tzv. úhrady za služby (§ 696 obč. zák.). V
praxi obvykle nájemce hradí náklady na čerpané služby podle jejich skutečné
spotřeby za určitou dobu (zpravidla dvanácti měsíců), avšak po tuto dobu
(hovoří se o tzv. zúčtovacím období) není známo, jaká bude celková cena
čerpaných služeb. Aby pronajímatel nemusel během celého zúčtovacího období nést
náklady za dodávky služeb sám, sjednávají účastníci nájemního poměru v nájemní
smlouvě zpravidla povinnost nájemce platit pronajímateli pravidelné (obvykle
měsíční) zálohy na úhrady za služby. Protože úhrada služeb prostřednictvím
zálohového plnění je úhradou předběžnou a nikoli konečnou (definitivní), je
uvedenému způsobu placení úhrad imanentní potřeba provést po skončení
stanoveného (zúčtovacího) období výpočet skutečných nákladů čerpaných služeb a
porovnat ho s úhrnem poskytnutých záloh. Tento postup se nazývá vyúčtování
služeb, přičemž v závislosti na jeho výsledku se hovoří buď o přeplatku na
službách nebo o nedoplatku za služby. Soudní praxe se již v minulosti ustálila
v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že
vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a
nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České
republiky z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170
Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Z toho, že vyúčtování služeb
musí být řádné, lze dovodit, že nájemce má právo seznámit se s doklady, o něž
se vyúčtování opírá; jinak by totiž neměl žádný právní prostředek k tomu, aby
mohl řádnost vyúčtování popřípadě zpochybnit. Za této situace nelze nájemci
bytu upřít právo žádat po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházelo
příslušné vyúčtování služeb, kteréžto právo lze uplatnit u soudu v případě, že
pronajímatel jeho žádosti nevyhoví. Pro nedostatek výslovné zákonné úpravy se
na takto postavený závazkový vztah analogicky aplikuje ustanovení § 727 obč. zák. (§ 853 obč. zák.). Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a
vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna
účinná kontrola správnosti vyúčtování. Právo seznámit se s doklady proto nelze
chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel
při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících je
řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie.
Může též předložit kopie
dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do vyúčtování); v tomto případě
však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. Pro tyto teze lze nalézt
oporu mimo jiné i v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky z 26. ledna
2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004 (uveřejněném pod C 3226 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu), z 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005 (uveřejněném
pod C 4453, 4454 a 4455 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), a z 15. září
2009, sp. zn. 22 Cdo 2819/2008 (uveřejněném pod C 7752 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu), tj. v rozhodnutích, na něž odkázaly soudy nižších stupňů. Byť se uvedená rozhodnutí týkají hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí,
je namístě z nich vycházet též v poměrech posuzovaného případu, neboť řeší
stejnou mezeru v zákoně, jakou v rozhodné době vykazovala i úprava nájemního
poměru k bytu (regulaci práv a povinností účastníků uvedeného právního vztahu
týkající se vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu, jež byla obsažena
v cenových výměrech Ministerstva financí č. 1/2010 a č. 1/2012, nelze v dané
věci aplikovat z příčin vyjádřených v právní větě, s níž byl publikován na str. 237 ve svazku č. 28 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nález Ústavního
soudu České republiky z 20. listopadu 2002, sp. zn. Pl. ÚS 8/02 /citovaný nález
byl uveřejněn rovněž pod č. 528/2002 Sb./).
Má-li být nájemci umožněna „účinná“ kontrola správnosti vyúčtování služeb, lze
mít za splněnou povinnost pronajímatele seznámit ho s doklady, o které se
vyúčtování opírá, pouze tehdy, předložil-li mu komplexní soubor veškerých
(kompletních) listin týkajících se všech vyúčtovaných služeb a pokrývajících
celé zúčtovací období. Účinnou kontrolu správnosti vyúčtování totiž může zmařit
nepřítomnost byť jen jedné z těchto listin (či její části), neboť v takovém
případě není zřejmé, jak se údaje v ní obsažené projevily (měly projevit) ve
vyúčtování. Objektem práva nájemce na předložení dokladů, o které se opírá
příslušné vyúčtování služeb, je tedy soubor daných dokladů „jako celek“, a
nikoli jednotlivé listiny, jimiž je tvořen. Ostatně zmíněná „komplexnost“ není
kvalita jednotlivých dokladů, kterou propůjčují souboru, do nějž náleží, nýbrž
vlastnost samotného souboru, jež vyplývá (až) ze vzájemných vazeb mezi těmito
doklady (vzájemně propojenými částmi celku). Okolnost, že objektem nároku na
předložení dokladů, z nichž vychází příslušné vyúčtování služeb, je celý soubor
těchto dokladů, a nikoli skladebné části, jimiž je tvořen (jednotlivé listiny),
pak nutně musí nalézt odpovídající výraz též při soudním uplatnění dotčeného
nároku. Vzhledem k popsanému charakteru uplatněného nároku tudíž nezbývá než
připustit, že v žalobě, jíž se nájemce bytu domáhá po pronajímateli předložení
dokladů, ze kterých vycházel při vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s
užíváním bytu, (a také v následném vyhovujícím rozsudku) nemusí být tyto
doklady označeny jednotlivě, nýbrž postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež
umožňují identifikovat soubor uvedených dokladů „jako celek“. Tomuto požadavku
žalobce dostál již tím, že nezaměnitelně vymezil příslušná vyúčtování, jichž se
požadovaný soubor dokladů týká, a to údaji o typu dotčených právních úkonů
(nikoli „událostí“, jak chybně uvedl odvolací soud), o zúčtovacích obdobích, na
něž se vztahují, a o bytu, s jehož užíváním bylo spojeno čerpání vyúčtovaných
služeb. Zbývá dodat, že není-li – opět s přihlédnutím k charakteru uplatněného
nároku – možné částečné (s)plnění povinnosti pronajímatele seznámit nájemce s
doklady, ze kterých vycházel při vyúčtování služeb (předložením neúplného
souboru požadovaných dokladů), nepřichází v úvahu ani částečné zpětvzetí
žaloby, jíž se nájemce po pronajímateli domáhá splnění uvedené povinnosti.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že jde-li v dané věci o žalobu na
předložení souboru dokladů (jako specifického objektu práv a povinností), z
nichž vycházejí konkrétní vyúčtování plnění spojených s užíváním určitého
(pronajatého) bytu, nelze přisvědčit dovolatelovu názoru, že by neurčitost
takovéto žaloby způsobovalo neoznačení jednotlivých dokladů sloužících jako
podklad pro příslušná vyúčtování služeb; ostatně tyto doklady žalobce v zásadě
ani přesně označit nemůže, neboť o nich zpravidla není podrobněji informován
(srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 18. dubna 2005, sp. zn. 22 Cdo
492/2005, uveřejněné pod C 3383 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na
uvedeném právním závěru nemůže nic změnit ani dovolací námitka týkající se
nejasností při posuzování budoucího splnění povinnosti uložené napadeným
rozsudkem. Tato námitka totiž nemá žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k úvaze
o určitosti žalobního návrhu (tzv. petitu), resp. materiální vykonatelnosti
rozsudku, jímž soud tomuto návrhu vyhověl.
Z uvedeného vyplývá, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu napadený
rozsudek obstojí. Za této situace dovolací soud dovolání zamítl (§ 243d písm.
a/ o.s.ř.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobci
nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. května 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu