26 Cdo 544/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Miroslava
Feráka ve věci žalobce: Ch. D., zastoupený JUDr. Monikou Forejtovou, Ph.D.,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Náplavní 2013/1, proti žalovaným: 1. Lidové
bytové družstvo Praha 10, se sídlem v Praze 10, Slovinská 10, IČO 48030687, 2.
Společenství Kodaňská 24, se sídlem v Praze 10, Slovinská 10,IČO 27070476,
zastoupeným JUDr. Danem Holubkovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o
pořízení stejnopisů listin a o umožnění nahlédnout do listin, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 386/2004, o dovolání žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2012, č. j. 22 Co
241/2012-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 13. 2. 2012,
č. j. 21 C 386/2004-145, zamítl návrh žalobce, aby mu žalovaný 1) umožnil
pořídit stejnopis smlouvy o dílo ze dne 26. 11. 2001, kterou uzavřel s J. P., a
aby mu žalovaný 2) umožnil pořídit kopii smlouvy o správcovství uzavřenou mezi
žalovanými (protože nebylo prokázáno, že by se listiny u žalovaných nacházely),
odmítl návrh, aby mu žalovaní umožnili nahlédnout do všech podkladů týkajících
se jejich činnosti a hospodaření a žalovaný 1) do podkladů spojených se správou
a hospodařením ve vztahu k domu č.p. v Kodaňské ulici, č.or., k. ú., a bytové
jednotky č. 24 v tomto domě a umožnili mu pořízení kopií a výpisů z těchto
podkladů (podle § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, protože žaloba v této části je neurčitá, není z ní
zřejmé, kterých konkrétních dokladů se týká). Současně uložil žalobci zaplatit
2. žalovanému náklady řízení a rozhodl, že žalobce a 1. žalovaný nemají právo
na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 22 Co
241/2012-164, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku o náhradě
nákladů řízení mezi žalobcem a 2. žalovaným, který změnil tak, že 2. žalovanému
náhradu nákladů řízení nepřiznal, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, zdůraznil, že jako vlastník
bytové jednotky má právo mj. i nahlížet do všech podkladů a listin týkajících
se společenství, jeho činnosti a hospodaření, a na svůj náklad žádat o pořízení
kopie či výpisu z těchto podkladů, a protože může nahlížet do všech listin,
není povinen specifikovat, do jaké konkrétní listiny má zájem nahlédnout.
Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že žaloba je neurčitá, soud nebyl
vázán jeho návrhem žalobního petitu, neboť podle ustálené judikatury jen soud
rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno přede dnem nabytí účinnosti
zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, Nejvyšší soud v
souladu s čl. II bodu 7 tohoto zákona projednal dovolání a rozhodl o něm podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 404/2012 Sb. (dále též jen „o. s. ř.”). Předmětem přezkumné činnosti
dovolací soudu bylo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pro závěr, zda
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, je proto
relevantní jen právní úprava účinná v době vydání napadeného rozhodnutí.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně v části týkající se odmítnutí žaloby, je přípustné podle § 239
odst. 3 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn.
29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), je však zjevně bezdůvodné, a proto ho dovolací soud v této části
odmítl podle ustanovení § 234b odst. 1 o. s. ř.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že domáhá-li se dovolatel i přes poučení
soudu splnění jen „obecné“ povinnosti, aniž by ji jakkoliv blíže konkretizoval,
je žaloba neurčitá, a má proto vady bránící jejímu projednání, neodchýlil se od
ustálené judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9.
2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003,
nález Ústavního soudu ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97). Tvrdí-li
dovolatel, že mu žalovaní neumožňují realizovat jeho zákonem stanovené právo
nahlížet do listin týkajících se jejich činnosti, musí být z jeho tvrzení
zároveň zřejmé, na které listiny se jeho tvrzení vztahuje, aniž by bylo třeba,
aby specifikoval jednotlivé listiny, postačí, aby je jakkoliv vymezil - časem,
událostí, jíž se týkají, apod. – tak, aby soud mohl formulovat vykonatelný
výrok svého rozhodnutí.
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, tedy i
potvrzující výrok ve věci samé (zamítnutí žaloby), které by mohlo být přípustné
jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (který byl nálezem Ústavního soudu ze
dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl.ÚS 29/11, uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušen, pro
dovolání podaná do uplynutí této doby však zůstává aplikovatelným právním
předpisem). Protože přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, způsobilým
dovolacím důvodem je zásadně jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel však ve vztahu k tomuto výroku odvolacího soudu žádné dovolací důvody
neuplatnil, ani své výhrady proti této části napadeného rozsudku odvolacího
soudu nijak obsahově nekonkretizoval, dovolání je tak v této části vadným
podáním, které mohl dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí
dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 věta první o. s. ř.), a protože tak neučinil,
dovolací soud dovolání v této části podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 věty
první o. s. ř. odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp.
zn. 29 Odo 108/2002, uveřejněné pod číslem 21/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným
podle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2014
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně
senátu