26 Cdo 5417/2016-223
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové v
právní věci žalobkyně LE CYGNE SPORTIF GROUPE a. s., se sídlem v Praze 4,
Závišova 66/13, IČO 61860042, zastoupené JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem
se sídlem ve Včelné, Družstevní 398, proti žalovaným 1. A. N. T., 2. P. L. N.,
3. T. L. V., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody v Rumunsku, zastoupenému
opatrovnicí Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská
643/39, o 92.285 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod
sp. zn. 16 C 113/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 15. června 2016, č. j. 19 Co 112/2016-185, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 19 Co
112/2016-185, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (soud prvního
stupně) ze dne 29. 12. 2015, č. j. 16 C 113/2012-159, jímž zamítl žalobu o
zaplacení 92.285 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně
rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně zjistil, že žalobkyně (pronajímatelka) uzavřela
s 1. žalovaným (nájemce) dne 1. 8. 2008 smlouvu o nájmu nebytových prostor
umístěných v obchodním domě PRIOR L. o výměře 192 m2. Dne 28. 2. 2010 uzavřeli
další smlouvu o nájmu nebytových prostor (kterou nahradili předcházející
smlouvu), a to o výměře 427 m2, a dohodli se, že za splatné pohledávky
pronajímatele budou ručit 2. a 3. žalovaný; 1. žalovaný se zavázal platit (tam
stanovené) nájemné a zálohy na služby (tam specifikované), které žalobkyně
každoročně vyúčtuje. Zálohy na služby za rok 2010 žalobkyně vyúčtovala fakturou
ze dne 31. 7. 2011 s tím, že 1. žalovanému vznikl nedoplatek ve výši 91.949 Kč,
za rok 2011 pak fakturou ze dne 22. 6. 2012 s nedoplatkem ve výši 336 Kč. Takto
vyúčtovaný nedoplatek služeb za rok 2010 a 2011 žalovaní přes výzvu žalobkyně
neuhradili.
Shodně se soudem prvního stupně měl za to, že vyúčtování mělo být provedeno
podle vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se
stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a
nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen
„vyhláška č. 372/2001 Sb.“); nepřisvědčil námitce žalobkyně, která měla za to,
že tento právní předpis na vztah účastníků nedopadá, neboť se jednalo o nájem
nebytových prostor v objektu, v němž se nenacházejí byty. Za správný považoval
i závěr soudu prvního stupně, že vyúčtování spotřebovaných služeb nebylo
žalobkyní provedeno řádně, jelikož neobsahuje náležitosti předepsané § 7 odst.
2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uzavřel, že
nebylo-li vyúčtování řádné, nemohla nastat splatnost žalobkyní vyčísleného
nedoplatku a žaloba je proto nedůvodná. Za nedůvodnou považoval i námitku
žalobkyně, že se s 1. žalovaným dohodla na vyúčtování nedoplatku služeb
fakturou, neboť by šlo jen o dohodu o formě vyúčtování, což však neznamená, že
by faktura, nahrazující vyúčtování, nemusela splňovat náležitosti stanovené
vyhláškou č. 372/2001 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž shrnula
průběh řízení a závěry soudů obou stupňů, s nimiž nesouhlasila. Měla za to, že
dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
neboť v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud řešena otázka, zda se
vyhláška č. 372/2001 Sb. vztahuje i na nájemce v objektech, kde nejsou žádné
byty, a zda (ne)zakazuje dohodnout mezi podnikateli jiný způsob vyúčtování.
Odkaz odvolacího soudu na judikaturu Nejvyššího soudu považovala za nepřípadný,
neboť citovaná judikatura se vztahuje pouze k nájmu bytů. Navrhla, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání podal 3. žalovaný vyjádření, ve kterém se zcela ztotožnil s
rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání projednal Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb.). Otázka, zda se vyhláška č. 372/2001 Sb. vztahuje i na nájemce
nebytových prostor v objektech, v nichž nejsou žádné byty, nebyla doposud
dovolacím soudem výslovně řešena. Dovolání podané včas, subjektem k tomu
oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky
zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je proto přípustné, není
však důvodné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat – s ohledem na § 3074 odst. 1 věta první
za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – podle dosavadních
právních předpisů.
Vyhláška č. 372/2001 Sb. byla přijata jako předpis provádějící ustanovení § 78
odst. 5 zákona č. 458/2000 Sb., energetický zákon (ve znění účinném do 29. 12.
2004), stanovící, že hodnoty naměřené a zjištěné dodavatelem a ceny v místě
měření tvoří náklady na tepelnou energii, které se rozúčtují mezi konečné
spotřebitele, jimiž jsou uživatelé bytů a nebytových prostorů. Vyhláška č.
372/2001 Sb. stanoví pravidla pro rozdělení těchto nákladů na služby, vytápění
a poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele v zúčtovací
jednotce za zúčtovací období (§ 1).
Již přímo z textu vyhlášky č. 372/2001 Sb. je tedy zjevné, že určuje pravidla
pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a teplou užitkovou vodu
jak v případě bytů, tak v případě nebytových prostor. A ani z jejího obsahu
nevyplývá, že by věcná působnost vyhlášky byla omezena pouze na nájem bytů [viz
zejména § 2 písm. a), d) a h), příloha 1 vyhlášky č. 372/2001 Sb.]. Ustanovení
vyhlášky č. 372/2001 Sb. je proto nutné aplikovat i v případě nájmu nebytových
prostor; okolnost, zda jsou v objektu jen nebytové prostory, popř. zda se v něm
nacházejí i byty, není přitom významná. Dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu se
sice zabývala vyúčtováním nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na
poskytování teplé užitkové vody nájemcům bytů, z jejich odůvodnění (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2479/2009) je však
zjevné, že nezužují aplikaci vyhlášky č. 372/2001 Sb. jen na nájem bytu.
Zjistil-li odvolací soud (skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán), že
žalobkyně s 1. žalovaným neuzavřela dohodu o jiném (odchylném) způsobu
vyúčtování, ale jen dohodu o formě vyúčtování (fakturou), pak je nadbytečné,
aby se dovolací soud zabýval otázkou, zda vyhláška č. 372/2001 Sb. vylučuje
dohodu podnikatelů - stran smlouvy o nájmu nebytových prostor - o jiném způsobu
vyúčtování, neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí dovodil, že podmínkou splatnosti
nedoplatku za služby je, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej
regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen; nesplňovalo-li vyúčtování
náležitosti předepsané § 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb., nestala se
vyúčtovaná částka splatnou (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo
2471/2007, ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009). I v případě, kdy by
nebyly obsahové náležitosti stanoveny právním předpisem, by muselo vyúčtování
obsahovat minimálně cenu a množství dodané služby, resp. jednotkovou cenu
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo
4742/2010). Tyto závěry je třeba aplikovat i v případě nájmu nebytových
prostor, neboť každé zálohové plnění je třeba vypořádat, přičemž je nezbytné,
aby se nájemci dostaly informace, na jejichž základě bude schopen rozpoznat,
zda požadovaná úhrada odpovídá spotřebě či způsobu výpočtu spotřeby. Nájemci by
tak měly být poskytnuty takové údaje, které mu umožní posouzení správnosti
výpočtu.
Lze tak uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve
věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné
zamítl [§ 243d písm. a) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že 1. a 2.
žalovanému podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly a vyjádření
3. žalovaného, zastoupeného ustanovenou opatrovnicí, omezující se na souhlas s
rozhodnutím odvolacího soudu a návrh na odmítnutí dovolání, nelze považovat za
úkon právní služby účelně provedený k ochraně práva 3. žalovaného.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu