26 Cdo 743/2021-592
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve
věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného
JUDr. Janou Felixovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti
žalovanému D. P., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. et Mgr. Patrikem
Tauerem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2134/126, o zaplacení
částky 129 713 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 28 Cm 69/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 27. srpna 2020, č. j. 6 Cmo 77/2020-485, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2020, 6 Cmo 77/2020-485, v
částech výroku b) a c), jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2019, č. j. 28 Cm 69/2014-427,
ve výroku I. s výjimkou části, ve které byl odvolacím soudem změněn, a ve
výroku II. ohledně částky 50.246 Kč, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu
v Praze v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Žalobou změněnou se souhlasem soudu ve znění podání ze dne 27. 8. 2019 (srov. č. l. 391 spisu) žalobce požadoval po žalovaném uhradit částku 50.448 Kč s
úrokem z prodlení jako neuhrazeného příspěvku „do fondu oprav“ za období od
ledna 2013 do června 2014 (16 x 3.153 Kč), částku 50.246 Kč s poplatkem z
prodlení na základě 2. opravného vyúčtování služeb za rok 2013 a částku
23.386,52 Kč s poplatkem z prodlení na základě 2. opravného vyúčtování služeb
za rok 2014 s tím, že celkem činil nedoplatek za služby v uvedeném roce
46.773,04 Kč, v tomto řízení je však žalována částka odpovídající polovině
skutečné spotřeby (období leden až červen roku 2014). Žalovaný oproti těmto nárokům uplatnil kompenzační námitku z titulu pokuty za
nedoručení řádného vyúčtování služeb za roky 2013 a 2014 dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění
spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (dále jen „zákon
č. 67/2013 Sb.“), v celkové výši nejméně 112.100 Kč, skládající se z částky
74.300 Kč za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2013 a z částky 37.800
Kč za nedoručení řádného vyúčtování služeb za rok 2014. Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 9. 2019, č. j. 28 Cm 69/2014-427, uložil žalovanému povinnost zaplatit částku 50.448 Kč spolu
s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a částku 50.246 Kč s tam
specifikovaným poplatkem z prodlení (výrok II.), zamítl žalobu ohledně částky
23.386,52 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok III.) a rovněž (nad rámec
změněné žaloby) ohledně částky 5.632,48 Kč s tam uvedeným příslušenstvím (výrok
IV.), rozhodl, že se žalobci vrací z pokladny Městského soudu v Praze 5.649 Kč
na soudním poplatku (výrok V.) a 2.850 Kč jako zbývající část zálohy (výrok
VI.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok VII.). K odvolání žalobce i žalovaného Vrchní soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem
ze dne 27. 8. 2020, č. j. 6 Cmo 77/2020-485, a) změnil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku I. tak, že zamítl žalobu v části příslušenství v podobě úroku
z prodlení, b), c) rozsudek ve zbytku výroku I. a ve výroku II. co do částky
50.240 Kč (správně má být 50.246 Kč) potvrdil a d) ve zbývající části výroku
II. (ohledně poplatku z prodlení) a ve výrocích III. – VII. jej zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalovaný
je vlastníkem bytové jednotky č. XY v domě, který spravuje žalobce, jehož je
žalovaný členem. Shledal, že v roce 2013 byla schválena na shromáždění
společenství vlastníků výše zálohových měsíčních plateb za služby a výše
měsíčního příspěvku „do fondu oprav“, který v případě žalovaného činil 3.153 Kč
měsíčně. Vyúčtování služeb za rok 2013 bylo žalovanému doručeno poprvé dne 20. 5. 2014, první opravné vyúčtování služeb za roky 2013 a 2014 dne 26. 10. 2015 a
druhé opravné vyúčtování služeb za tyto roky dne 5. 5. 2016 (srov. č. l. 188
spisu).
Žalovaný nehradil „do fondu oprav“ a na zálohách za služby téměř
ničeho, vyúčtování služeb za rok 2013 poprvé věcně reklamoval dne 17. 9. 2015 s
tím, že vyúčtování nesplňuje náležitosti vyhlášky č. 372/2001 Sb., kterou se
stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a
nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele (dále jen
„vyhláška č. 372/2001 Sb.“). Odvolací soud uzavřel, že žalovaný v rozporu se zákonem a stanovami
společenství vlastníků neuhradil za roky 2013 a 2014 příspěvek „do fondu oprav“
ve výši 50.448 Kč. Zároveň měl za to, že je povinen uhradit i dlužnou částku
dle druhého opravného vyúčtování služeb za rok 2013 ze dne 3. 5. 2016 ve výši
50.246 Kč, neboť vyúčtování reklamoval opožděně a nemůže se mu již účinně
bránit. K obraně žalovaného formou kompenzační námitky uvedl, že žalovanému
nárok na zápočet pokuty za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2013
dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. nevznikl, neboť tento zákon nabyl účinnosti od
1. 1. 2014 a vyúčtování služeb za rok 2013 se netýká. Ohledně nároku na pokutu
za prodlení s doručením vyúčtování služeb za rok 2014 dovodil, že ani tento
nárok není důvodný, neboť jednání žalovaného hodnotil jako zjevné zneužití
práva, které nepožívá právní ochrany dle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V jednání žalovaného,
který dlouhodobě neplatí zálohy na služby, které ale spotřebovává, soud
spatřoval pokus o zneužití zákonů, což je rovněž v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud pak kromě části příslušenství přiznaných nároků zrušil rozsudek
soudu prvního stupně i ohledně částky 29.019 Kč s příslušenstvím s odůvodněním,
že soud prvního stupně si při rozhodování o změnách žaloby neujasnil, jakým
způsobem a v jakém rozsahu žalobce žalobu změnil, a nedůvodně vyloučil část
nároku do samostatného řízení, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž byl rozsudek soudu prvního
stupně potvrzen, podal žalovaný (dovolatel) dovolání, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“. Měl za to, že se odvolací soud
neřídil judikaturou Nejvyššího soudu, když neposuzoval správnost (řádnost)
vyúčtování a ve skutečnosti vyšel z toho, že uplynutí lhůty k uplatnění
reklamace vůči vyúčtování dle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 372/2001 Sb. zakládá
fikci správnosti vyúčtování. Rovněž namítal, že doposud nebyla zodpovězena
otázka, zda lze odepřít nárok na zákonnou pokutu dle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. s ohledem na znění § 8 o. z. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením odvolacího
soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalovaného
(dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř. “). Shledal,
že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§
240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť směřuje
proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení
otázek (otázky, zda lze považovat vyúčtování za služby za správné, nebylo-li
včas a řádně reklamováno, a otázky, zda lze nárok na zákonnou pokutu dle § 13
zákona č. 67/ˇ2013 odepřít s ohledem na znění § 8 o. z.), při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací soud předesílá, že dovoláním nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu o
povinnosti žalovaného zaplatit příspěvky „do fondu oprav“ od ledna 2013 do
června 2014 ve výši 50.448 Kč. Ohledně vyúčtování služeb se soudní praxe již v minulosti ustálila v názoru, že
podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo
řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce
(vlastník) s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. 2. 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze
hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto
vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm
uvedena cena provedené služby ve správné výši. Rozhodné je, že splatnost
nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se
všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu z 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007 - ústavní stížnost podanou proti němu Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. IV.
ÚS 2495/09). Tyto právní závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo
356/2018, a ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018). Soud proto v řízení o
zaplacení nedoplatku zkoumá, zda vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a stalo
se splatným. Skutečností, zda je vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok
tudíž důvodný), se soud zabývá bez ohledu na to, zda vyúčtování bylo
reklamováno [srov. § 7 odst. 2 písm. i) vyhlášky č. 372/2001 Sb.], neboť ani
absence reklamace nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování. Vyhláška
č. 372/2001 Sb. ostatně s (ne)podáním reklamace žádné následky nespojuje, pouze
stanoví povinnost vlastníku [§ 2 písm. g) vyhlášky] provést opravu vyúčtování v
případě uznaných reklamací (§ 7 odst. 4 vyhlášky). K obdobnému závěru došel
Nejvyšší soud i při řešení následků námitek proti vyúčtování služeb provedeného
již podle zákona č. 67/2013 Sb., které jsou upraveny obdobně jako reklamace
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019). V projednávané věci se odvolací soud (ani soud prvního stupně) výše citovanými
závěry neřídil. V napadeném rozsudku pouze uvedl, že dovolatel nereklamoval
vyúčtování za rok 2013 včas a již nezkoumal, zda je vyúčtování služeb za rok
2013 řádné. Jeho právní posouzení uvedeného nároku je tudíž nesprávné.
Ke kompenzační námitce dovolatele spočívající v uplatnění nároku na pokutu dle
§ 13 zákona č. 67/2013 Sb. za opožděné vyúčtování služeb za roky 2013 a 2014
Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím (a rovněž soudem prvního stupně)
uvádí, že se na období roku 2013 uvedené ustanovení nepoužije, neboť právní
úpravu pokuty z prodlení obsaženou v ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb.
nelze vztáhnout na případ prodlení poskytovatele služeb s vyúčtováním nákladů
na služby za zúčtovací období, které započalo před 1. 1. 2014. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
Situace je však odlišná ohledně případného nároku za nesplnění povinnosti
poskytovatele podat ve lhůtě včasné vyúčtování služeb za rok 2014.
Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2015,
jestliže poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost upravenou
tímto zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně pokutu ve
výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění povinností v této
lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé
smluvní strany. To neplatí pro případy uvedené v odstavci 2.
Výše uvedené ustanovení v obecné rovině nevylučuje aplikaci korektivu dobrých
mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť tato ustanovení jsou
ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (srov.
obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014, uveřejněného pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo
4074/2019).
Je však nutné připomenout, že jde o postup výjimečný a že zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud při aplikaci korektivu dobrých mravů vycházet, proto
vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě závisí na úvaze
soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo
2970/2009, jehož závěry lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z.).
Uplatnění nároku na pokutu však není možno považovat za zjevné zneužití práva
jen na základě poměřování závažnosti porušování vzájemných povinností účastníků
řízení, jak to učinily soudy nižších stupňů (srov. již citovaný rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak postupovaly v rozporu s judikaturou,
kdy jejich povinností bylo zabývat se vznikem pokuty a její výší. Na tuto
povinnost nemohly rezignovat již proto, že přichází v úvahu rovněž možnost
moderovat pokutu (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo
4074/2019) a až poté ji v závažných případech po zhodnocení poměrů obou
účastníků s ohledem na dobré mravy nepřiznat.
Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá v případě přípustného
dovolání povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Již odvolací soud poukázal na vadu řízení spočívající v nejasnosti ve výši a
skutkovém vymezení několikrát změněné žaloby i na smysl postrádající vyloučení
části nároků do samostatného řízení. Obdobná vada řízení, které mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, se však týká i vymezení vznesené
kompenzační námitky. Soudy ji vyčíslily částkou 112.000 Kč, když přehlédly, že
podáním ze dne 30. 4. 2019 (srov. č. l. 369 spisu) ji dovolatel rozšířil za rok
2013 i za rok 2014 vždy na částku 107.200 Kč s tím, že „částka k započtení je
nyní tak vysoká, že pokryje již celou sumu, která je aktuálně předmětem
řízení“. V této souvislosti je třeba připomenout znění § 98 o. s. ř., podle
něhož je námitka započtení, která přesahuje žalobcem uplatněnou pohledávku,
vzájemným návrhem.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud
neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci
rozhodnout), rozsudek v dovoláním napadeném rozsahu zrušil (§ 243e odst. 1 o.
s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil ve shora vymezeném rozsahu i toto rozhodnutí a podle § 243e odst. 2 věty
druhé o. s. ř. věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (Městskému
soudu v Praze).
Na soudu prvního stupně tak bude, aby věc projednal a rozhodl, a to s
přihlédnutím k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, z níž plyne, že soud musí
zkoumat, zda vyúčtování služeb, s nímž poskytovatel služeb seznámil příjemce
služeb (před zahájením řízení či v jeho průběhu), bylo řádné (tj. v souladu s
nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).
Dále se soud prvního stupně musí zabývat kompenzační námitkou žalovaného a
objasnit, za porušení jaké povinnosti, za jaké období a v jaké výši ji žalovaný
uplatňuje a dále i to, zda k případnému započtení skutečně došlo s přihlédnutím
k tomu, že žalovaný ji započítává primárně oproti neuhrazenému příspěvku „do
fondu oprav“.
Soud prvního stupně je vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázán (§
243g odst. 1 věta první, část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o.
s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního
stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 5. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu