26 Cdo 4074/2019-166
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve
věci žalobkyně J. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem
Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti
žalovaným 1) J. V., narozenému XY, bytem XY, 2) E. V., narozené XY, bytem XY,
zastoupeným JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská
1788/60, o 112 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4
pod sp. zn. 12 C 125/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 4. června 2019, č. j. 51 Co 136/2019-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č. j. 51 Co 136/2019-128,
pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 2. 2019, č.
j. 12 C 125/2018-86, ohledně částky 97 450 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 %
z této částky od 8. 3. 2018 do zaplacení, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení,
se zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně (nájemkyně) se na žalovaných (pronajímatelích) domáhala zaplacení
částky 112 650 Kč s příslušenstvím jako pokuty za porušení povinnosti
poskytnout vyúčtování služeb za roky 2014 ve výši 64 000 Kč, 2015 ve výši 33
450 Kč a 2016 ve výši 15 200 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 6. 2. 2019, č.
j. 12 C 125/2018-86, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a
nerozdílně 112 650 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z této částky od
8. 3. 2018 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků
(výrok II.). Zjistil, že dne 26. 3. 2002 žalobkyně jako nájemkyně a žalovaní jako
pronajímatelé uzavřeli nájemní smlouvu, podle které byla nájemkyně povinna
platit nájemné a zálohy a služby (úklid společných prostor, osvětlení chodeb
bytového domu, vodné/stočné, odvoz domovního odpadu) a pronajímatelé byli
povinni vyúčtovávat zálohy na služby v předepsaných lhůtách. Po dobu trvání
nájemního vztahu vyúčtování služeb, také za roky 2014, 2015 a 2016, žalobkyně
včas neobdržela. Žalovaní provedli „souborné“ vyúčtování za roky 2014-2017 dne
17. 3. 2018. Dovodil, že podle § 7 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé
otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových
prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), měli žalovaní vyúčtování služeb provést vždy do 30. 4. následujícího kalendářního roku. Protože tuto povinnost nesplnili, podle § 13
odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. jim vznikla povinnost zaplatit žalobkyni pokutu,
jejíž výše činila nejprve 100 Kč za každý den prodlení, od 1. 1. 2016 pak
nesměla přesáhnout 50 Kč za každý den prodlení. Uzavřel, že pokuta za
nedoručení vyúčtování služeb za rok 2014 vyčíslená ke dni doručení výzvy
žalobkyně, tj. ke dni 28. 2. 2018, činí částku 64 000 Kč, za rok 2015 částku 33
450 Kč a za rok 2016 částku 15 200 Kč, celkem 112 250 Kč. Zdůraznil, že
žalovaní povinnost provést vyúčtování neplnili vědomě a provedli jej až po
opakovaných výtkách žalobkyně, vzniklý nedoplatek za roky 2014 a 2015 pak
zaúčtovali proti přeplatkům za roky 2016 a 2017, zbývající částku vrátili
nájemcům. K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č. j. 51 Co 136/2019-128, zamítl návrh žalovaných na přerušení řízení
(výrok I.) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé co do částky
15 200 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 97 450 Kč s příslušenstvím
změnil tak, že žalobu zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů
před soudy obou stupňů (výrok III.). Měl za to, že soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná
skutková zjištění a že provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř.,
neztotožnil se však zcela s jeho právním posouzením. Považoval za podstatné, že
podle provedeného vyúčtování vznikl žalobkyni za roky 2014 a 2015 nedoplatek,
který žalovaní nežádali k úhradě, a že žalobkyně o tomto nedoplatku věděla,
neboť, jak potvrdili svědci Z. Š. a O. V., o této skutečnosti byli nájemci
informováni ústně i vyvěšením sdělení na nástěnku v domě. Žalovaní nedoplatek
(který vznikl všem nájemcům v domě) zaplatili dodavatelům služeb z vlastních
prostředků. Porušením povinnosti žalovaných doručit žalobkyni vyúčtování služeb
tedy nedošlo k nežádoucímu sociálnímu dopadu na žalobkyni, a za této situace
považoval požadavek žalobkyně na úhradu pokuty za nedoručení vyúčtování za roky
2014 a 2015 za nespravedlivý, a to i s přihlédnutím k tomu, že vyúčtování za
uvedené roky do 10. 10. 2017 ani nežádala. S odkazem na § 2 odst.
3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“,
a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014,
dospěl k závěru, že sankce za nedoručení vyúčtování za roky 2014 a 2015 v
celkové výši 97 450 Kč je v hrubém nepoměru k tomu, že žalobkyni nevznikla
žádná újma. Odlišně pak posoudil nárok žalobkyně na smluvní pokutu za
nedoručení vyúčtování za rok 2016. Zohlednil, že žalobkyni za toto období
vznikl přeplatek a od 1. 5. 2017 měla právo na jeho vyplacení, včasným
nepředáním vyúčtování jí proto vznikla újma v podobě opožděného vrácení
přeplatku ze strany žalovaných. Žalobkyně vyzvala žalované k předání vyúčtování
dne 10. 10. 2017, žalovaní měli svou povinnost splnit neprodleně poté, splnili
ji až dne 17. 3. 2018 a je namístě, aby uplatněnou sankci uhradili. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, kterým byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně co do částky 97 450 Kč, podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v tom, že interpretace a aplikace § 13 zákona č. 67/2013
Sb. v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za prvé vymezila
otázku, „zda má nájemce právo na zákonnou pokutu za neprovedení vyúčtování
služeb spojených s nájmem podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. jen tehdy, pokud
(by) mu vznikl přeplatek na službách spojených s nájmem“, jinými slovy „zda §
13 zákona č. 67/2013 Sb. umožňuje takový výklad, podle kterého nemá nájemce
nárok na zákonnou pokutu, pokud (by) mu vznikl nedoplatek za služby, avšak jeho
zaplacení se pronajímatel vůči nájemci nedomáhá“. Namítala, že citované
ustanovení nespojuje vznik nároku na pokutu s výsledkem vyúčtování a že
odvolací soud jej aplikoval chybně. Rovněž nesouhlasila s tím, že podle
odvolacího soudu nárok na pokutu nemá proto, že do 10. 10. 2017 vyúčtování
nepožadovala. Citované ustanovení nespojuje vznik nároku na pokutu ani s
žádostí o vyúčtování, neboť povinnost provést vyúčtování je pronajímateli
uložena zákonem, který též stanoví lhůtu, v níž má být provedeno. K dovolacímu
přezkumu proto předložila i otázku, „zda nárok nájemce na pokutu za neprovedené
vyúčtování služeb spojených s nájmem je podmíněn žádostí nájemce o takové
vyúčtování adresovanou pronajímateli, a pokud ano, v jaké lhůtě od skončení
daného zúčtovacího období musí být taková žádost učiněna, aby byl nárok na
pokutu zachován“. Dále měla za to, že odvolací soud nesprávně aplikoval § 2 a §
8 o. z., a to v rozporu s jejich účelem, neboť je použil na ochranu silnější
smluvní strany na úkor slabší. Jediné možné důvody pro odepření nároku na
smluvní pokutu podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. jsou uvedeny v závěru prvního
odstavce a představují lex specialis k obecné úpravě o. z. Také vytýkala
odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
i Ústavního soudu v procesní rovině, čímž porušil její právo na spravedlivý
proces. Jeho rozhodnutí bylo pro ni překvapivé, neboť v rozporu např. s nálezem
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3317/15 změnil rozsudek soudu prvního stupně,
aniž by ji seznámil se svým právním názorem a umožnil jí na něj reagovat. Navíc
soud prvního stupně dospěl k jednoznačnému skutkovému závěru, že žalovaní
vyúčtování služeb za roky 2014, 2015 a 2016 provedli teprve v březnu 2018,
odvolací soud však vycházel z toho, že o nedoplatku za roky 2014 a 2015
žalobkyně věděla, „neboť o této skutečnosti byli nájemníci v domě informováni,
a to jednak ústně a jednak vyvěšením na nástěnku v domě. Tuto skutečnost v
řízení potvrdili ostatní nájemníci v domě ve svých výpovědích, svědek Z. Š.,
svědkyně O. V.“. Odvolací soud tedy učinil odlišné skutkové zjištění, aniž v
rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 363/06 znovu provedl
dokazování k této otázce a umožnil žalobkyni se k tomu vyjádřit. Navrhla, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s právními závěry odvolacího
soudu. Považovali dovolání za nepřípustné a navrhli, aby dovolání bylo
odmítnuto, případně zamítnuto.
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240
odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.), Nejvyšší soud projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky výkladu ustanovení § 13 zákona č. 67/2013 Sb. (zda nárok
nájemce na pokutu za nedoručení vyúčtování závisí na výsledku vyúčtování a zda
je podmíněn žádostí o provedení vyúčtování), která dosud nebyla Nejvyšším
soudem vyřešena. I když smlouva o nájmu byla uzavřena před účinností o. z. (tj. před 1. 1. 2014), řídí se nájem od 1. 1. 2014 (nejde-li o nájem movité věci nebo pacht) o. z. (§ 3074 odst. 1 o. z.). Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném do znění do 31. 12. 2015, jestliže poskytovatel nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost
upravenou tímto zákonem ve stanovené lhůtě, je povinen zaplatit druhé straně
pokutu ve výši 100 Kč za každý započatý den prodlení, ledaže by splnění
povinností v této lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty
došlo zaviněním druhé smluvní strany. To neplatí pro případy uvedené v odstavci
2. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2016,
jestliže poskytovatel služeb nebo příjemce služeb nesplní svoji povinnost
stanovenou tímto zákonem, zejména nesplní-li příjemce služeb povinnost oznámit
změnu počtu osob, nebo nedoručí-li poskytovatel služeb včas vyúčtování nebo
nesplní povinnosti spojené s právem příjemce služeb nahlížet do podkladů k
vyúčtování a povinnosti spojené s vypořádáním námitek, je povinen zaplatit
druhé straně pokutu, ledaže by splnění povinností ve stanovené lhůtě nebylo
spravedlivé požadovat nebo k nesplnění lhůty došlo zaviněním druhé strany. Podle odstavce 2 výši pokuty poskytovatel služeb ujedná alespoň s
dvoutřetinovou většinou nájemců v domě, nebo o ní rozhodne družstvo, anebo
společenství. Ujednaná výše pokuty nesmí přesáhnout 50 Kč za každý započatý den
prodlení. Nedojde-li k ujednání s nájemci nebo rozhodnutí družstva anebo
společenství, činí výše pokuty 50 Kč za každý započatý den prodlení. Uvedené ustanovení upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které
pro pronajímatele i nájemce bytu či nebytového prostoru vyplývají z nájemní
smlouvy, a jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení smluvní
povinnosti právním předpisem (§ 2052 o. z.). Proto i na pokutu podle § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. je nutno použít obecná ustanovení o smluvní pokutě
obsažená v §§ 2048-2051 o. z. a vykládat je s přihlédnutím k účelu tohoto
institutu, kterým podle důvodové zprávy je „dát předem (tedy před splněním a
zpravidla již při uzavírání smlouvy) najevo zvýšený zájem věřitele na náležitém
splnění smluvní povinnosti“. Odvolací soud vycházel z toho, že při aplikaci § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. je nutno vždy posoudit, zda nesplněním povinnosti pronajímatele provést
vyúčtování mohla nájemci vzniknout újma. Pominul přitom, že vznik škody není
podmínkou pro vznik nároku na smluvní pokutu, a nerozlišoval mezi předpoklady
pro vznik nároku na smluvní pokutu, pro případnou moderaci smluvní pokuty a pro
aplikaci korektivu dobých mravů. Jeho právní posouzení proto není správné.
Zákonná úprava vychází z konstrukce, že pronajímatel je povinen zajistit
nájemci plnění spojená s užíváním bytu nebo s ním související služby (§ 2247 o. z.). Není-li platba za poskytované služby ujednána paušální částkou (§ 9 zákona
č. 67/2013 Sb.), má pronajímatel právo požadovat na nájemci placení záloh (§ 4
citovaného zákona) a potom je povinen skutečnou výši nákladů a záloh za
jednotlivé služby vyúčtovat nájemci vždy za zúčtovací období a vyúčtování mu
doručit nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období, není-li jiným
právním předpisem stanoveno jinak (§ 7 citovaného zákona). Není povinností nájemce žádat pronajímatele o provedení vyúčtování. Naopak je
povinností pronajímatele vyúčtování provést a seznámit s ním nájemce ve
stanovené lhůtě nezávisle na tom, zda jej nájemce o vyúčtování upomíná. Poruší-
li pronajímatel tento závazek, ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb. zakotvuje jeho povinnost zaplatit nájemci pokutu. Nárok na pokutu vzniká
nájemci již samotným uplynutím stanovené lhůty a následný výsledek vyúčtování
na něj nemá (a z logiky věci ani nemůže mít) žádný vliv. Nájemce může pokutu po
pronajímateli požadovat bez ohledu na to, zda mu porušením povinnosti vznikla
škoda (§ 2048 o. z.). Vznikne-li mu však škoda, výše této škody představuje
hranici, pod kterou nelze pokutu snížit (§ 2051 o. z.). Podle § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb. povinnost k úhradě smluvní pokuty
pronajímateli nevzniká ve dvou případech – za prvé, jestliže by splnění
povinnosti provést vyúčtování a doručit je nájemci ve stanovené lhůtě nebylo
spravedlivé požadovat, nebo za druhé, jestliže k nesplnění lhůty došlo
zaviněním nájemce. To ale v obecné rovině nevylučuje aplikaci korektivu dobrých
mravů ve smyslu § 2 odst. 3 a § 8 o. z., neboť tato ustanovení jsou
ustanoveními obecnými pro právní poměry podléhající občanskému zákoníku (srov. obdobně odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo
5159/2014, uveřejněného pod číslem 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud při aplikaci tohoto korektivu
vycházet, proto vymezení hypotézy právní normy v každém konkrétním případě
závisí na úvaze soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2970/2009, jehož závěry lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z.). Uplatnění nároku na pokutu však není možno považovat za zjevné zneužití
práva jen z důvodu nepřiměřené výše pokuty ve vztahu k výši vzniklé škody, ale
nepřiměřeně vysoká pokuta může být důvodem k použití moderačního práva podle §
2051 o. z. (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, jehož závěry vztahující se ke smluvní pokutě ujednané ve
smlouvě lze přiměřeně aplikovat i na pokutu stanovenou zákonem). Podle skutkových zjištění učiněných v projednávané věci byl zúčtovacím obdobím
kalendářní rok. Žalovaným tak vznikla povinnost vyúčtovat žalobkyni zálohy za
jednotlivé služby za rok 2014 a vyúčtování jí doručit nejpozději do 30. 4. 2015, za rok 2015 pak do 30. 4. 2016.
Žalovaní tuto povinnost nesplnili, ani
netvrdili, že by splnění povinnosti provést vyúčtování a doručit je žalobkyni
ve stanovené lhůtě nebylo spravedlivé požadovat nebo že by k nesplnění lhůty
došlo zaviněním nájemce, a takové okolnosti nevyplynuly ani z obsahu spisu. Nejde tedy o situaci předvídanou ustanovením § 13 odst. 1 zák. č. 67/2013 Sb.,
v níž pronajímatel není povinen zaplatit druhé straně pokutu. Jestliže žalovaní neprovedli vyúčtování do 30. 4. 2015, resp. do 30. 4. 2016 a
do 30. 4. 2017, dnem 1. 5. 2015, resp. 1. 5. 2016 a 1. 5. 2017 vznikl žalobkyni
nárok na pokutu. Je bez právního významu, že za roky 2014 a 2015 byl žalobkyni
následně vyúčtován nedoplatek. Poukázal-li odvolací soud na to, že žalobkyni
nevznikla povinnost tento nedoplatek zaplatit, a dovozoval-li z této
skutečnosti, že jí nevznikla žádná újma, přehlédl navíc, že podle skutkových
zjištění soudu prvního stupně žalovaní zaúčtovali nedoplatky za roky 2014 a
2015 proti přeplatkům za roky 2016 a 2017, a tedy že dluh zanikl započtením. Lze dodat, že i kdyby žalobkyni neprovedením vyúčtování žádná újma nevznikla,
nemělo by to vliv na vznik jejího nároku na zaplacení pokuty. Zohlednil-li odvolací soud tyto skutečnosti při posouzení rozporu výkonu práva
žalobkyně s dobrými mravy, je jeho úvaha v tomto směru zjevně nepřiměřená. Na
jedné straně zdůraznil, že pokuta za nedoručení vyúčtování za roky 2014 a 2015
v celkové výši 97 450 Kč je v hrubém nepoměru k tomu, že žalobkyni v důsledku
opožděných vyúčtování nevznikla žádná újma. V takové situaci ale není namístě
aplikace korektivu dobrých mravů, nýbrž aplikace § 2051 o. z., který soudu
umožňuje nepřiměřeně vysokou pokutu (na návrh dlužníka) snížit s přihlédnutím k
hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Na druhé straně opomenul zohlednit
další právně významně okolnosti – že výše pokuty je výsledkem dlouhodobého
prodlení žalovaných se splněním povinnosti, že žalovaní (dosud) netvrdili a
neprokázali žádný relevantní důvod, pro který vyúčtování po tak dlouhou dobu
neprovedli, a že jej vyhotovili teprve poté, co byli žalobkyní vyzváni k
zaplacení pokuty. Nepřípadný je i argument, že žalobkyně o provedení vyúčtování
nežádala. Není-li povinností nájemce vyzývat pronajímatele k provedení
vyúčtování, pak absence takovéto výzvy mu nemůže být přičítána k tíži ani při
úvaze o rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího
soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu dovolatelka namítla. Soud prvního stupně provedl důkaz výslechem svědků Z. Š. a O. V. a z jejich
výpovědí zjistil, že žalovaní předali žalobkyni i dalším nájemcům v domě
vyúčtování za roky 2014-2017 v březnu 2018 a že přeplatek z vyúčtování za roky
2016 a 2017 byl nájemcům (po odečtení nedoplatku za roky 2014 a 2015) vrácen.
Nad rámec uvedených zjištění odvolací soud, aniž by uvedené důkazy zopakoval,
vycházel z toho, že tito svědci rovněž potvrdili, že nájemci byli o nedoplatku
za roky 2014 a 2015 informováni ústně a vyvěšením sdělení na nástěnku v domě (a
dovodil tak, že žalobkyně o nedoplatku věděla). Odvolací soud není vázán skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně (§
213 odst. 1 o. s. ř.), odchýlit se od jeho skutkových zjištění však může podle
§ 213 odst. 2, 3 a 4 o. s. ř. jen za podmínky zopakování důkazů provedených
soudem prvního stupně, popř. doplněním dokazování (srovnej např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4479/2010, rozsudek téhož
soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, uveřejněný pod č. 47/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Měl-li tedy odvolací soud pochybnosti o úplnosti skutkových závěrů soudu
prvního stupně, měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel. Neučinil-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového
závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v
odvolacím řízení). Odvolací soud tak učinil svůj skutkový závěr v rozporu s
ustanoveními § 122, § 132, § 211 a § 213 o. s. ř. Tím ovšem zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Pro úplnost je
třeba uvést, že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů lze
hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto
vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm
uvedena cena provedené služby ve správné výši (srov. např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, ze dne 11. 8. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1814/2009, či ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 312/2018). Pouhá
informace o existenci nedoplatku tak nemá právní relevanci. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve
shora uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.