26 Cdo 312/2018-223
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve
věci žalobce České pošty, s. p., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 909/4,
IČO: 47114983, proti žalovanému R. J., bytem J., zastoupenému JUDr. Jiřím
Králíkem, advokátem se sídlem Račice nad Trotinou 1, o zaplacení částky
293.590,77 Kč s příslušenstvím a o uložení povinnosti předložit řádné
vyúčtování, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 1/2016, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září
2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, t a k t o :
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, pokud jím byl potvrzen rozsudek
Okresního soudu v Semilech ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, ve
výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 293.590,77 Kč s tam uvedeným
úrokem z prodlení, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co
138/2017-182, ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Semilech ze dne 2. února 2017, č. j. 7 C 1/2016-142, ve výroku II. o zamítnutí
žaloby na předložení tam specifikovaného vyúčtování a v nákladovém výroku III.,
a dále ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení účastníků, se zrušuje a věc
se vrací v tomto rozsahu Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 293.590,77 Kč s
příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení, jež
měl na jeho úkor získat tím, že od něj přijímal platby „nájemného“ sjednané v
nájemní smlouvě ze dne 12. ledna 2006, ve znění pozdějších dodatků (dále jen
„nájemní smlouva“ a „dodatky“), za užívání tam specifikovaných nebytových
prostor (dále jen „předmětné nebytové prostory“, resp. „nebytové prostory“) v
období od 1. ledna 2014 do 30. září 2014 (dále jen „žalované období“), ačkoli
předmětné nebytové prostory byl oprávněn užívat bezúplatně z titulu věcného
břemene, jež bylo v jeho prospěch zřízeno ujednáním obsaženým již v kupní
smlouvě ze dne 14. října 2005 (dále jen „ujednání o věcném břemenu“ a „kupní
smlouva“). Současně se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost předložit
mu řádné vyúčtování záloh na následující služby spojené s užíváním nebytových
prostor a tam specifikovaných parkovacích míst: vodné a stočné (celkově) za
období od 16. května 2012 do 9. května 2014 a dodávka tepla (celkově) za období
od 6. května 2012 do 31. prosince 2014 (dále jen „služby“). Uvedený nárok
odůvodnil tvrzením, že vyúčtování služeb, která mu za tato období předložil
žalovaný, nebyla – z důvodů rozvedených v žalobě – v souladu s nájemní
smlouvou, resp. jejími dodatky, a platnými právními předpisy (především zákonem
o dani z přidané hodnoty, v platném znění).
Okresní soud v Semilech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 2. února 2017,
č. j. 7 C 1/2016-142, zamítl žalobu ohledně požadavku na zaplacení žalované
částky s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok I.) i požadavku na předložení
řádného vyúčtování služeb (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků
(výrok III.).
Vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nepřisvědčil žalobcovu názoru, že
předmětné nebytové prostory byl oprávněn užívat bezúplatně; vůle účastníků
projevená nejen v nájemní smlouvě (a jejích dodatcích), ale i v kupní smlouvě
totiž směřovala – i s přihlédnutím k následnému chování účastníků – ke sjednání
úplatného užívacího vztahu. Současně dovodil, že – z důvodů specifikovaných v
odůvodnění jeho rozsudku – není v pravomoci soudů zkoumat, zda vyúčtování
služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, jsou v souladu se
zákonem č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, v rozhodném znění.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 5. září 2017, č. j. 20 Co 138/2017-182, citovaný rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků
(výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal
rovněž názor, že žalobce nebyl oprávněn užívat předmětné nebytové prostory
bezúplatně, jak dovodil soud prvního stupně. Dovodil, že ze zjištěného
skutkového stavu jednoznačně vyplývá, že „nájemní“ smlouva, bez ohledu na své
označení, svým obsahem navazuje na ujednání o věcném břemenu (ve skutečnosti
představuje jím předvídanou dohodu o vzájemných právech a závazcích účastníků
vyplývajících z věcného břemene) a není tedy s tímto ujednáním v rozporu v tom
smyslu, že vedle něj nemůže obstát, jak se (mylně) domníval žalobce. Platby
„nájemného“, poskytnuté žalovanému za užívání nebytových prostor v žalovaném
období, tudíž nepředstavují majetkový prospěch získaný plněním z neplatného
právního úkonu (nájemní smlouvy a dodatků k ní) a nemohou tudíž představovat
bezdůvodné obohacení na straně žalovaného ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč.
zák.“). Naproti tomu soudu prvního stupně vytkl, že dospěl-li k závěru o
nedostatku pravomoci soudů k projednání požadavku na předložení řádných
vyúčtování služeb, měl řízení v této části zastavit a věc postoupit orgánu,
jenž je takovou pravomocí nadán (§ 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále jen „o.s.ř.“).
Následně však konstatoval, že ohledně uvedeného požadavku byla žaloba v
konečném důsledku zamítnuta správně, neboť žalobní návrh (petit) byl v této
části (materiálně) nevykonatelný. Uvedl, že obdobně jako nelze nutit žalovaného
k tomu, aby zaplatil žalobci „správnou“ či „přiměřenou“ peněžní částku, nelze
jej nutit ani k předložení „řádného“ vyúčtování, a dodal, že žalobcova námitka,
že vyúčtování služeb, která mu předložil žalovaný před zahájením řízení, nejsou
věcně správná („řádná“), proto může být důvodně uplatněna pouze v řízení o
žalobě na zaplacení přeplatku na službách, v níž žalobce – na základě
vyúčtování předložených žalovaným – vyčíslí (konkrétní) částku, kterou na
službách přeplatil a jejíhož vrácení (zaplacení) se dotčenou žalobou domáhá. Z
vyložených důvodů rozsudek soud prvního stupně potvrdil (jako věcně správný).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 o.s.ř. Předně namítl, že při řešení otázky, zda platby na
základě nájemní smlouvy a dodatků k ní představují majetkový prospěch získaný
plněním z neplatného právního úkonu, se odvolací soud – z důvodů tam podrobně
rozvedených – odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „týkající
se vztahu nájemní smlouvy a věcného břemene při shodném předmětu užívání“ (zde
odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 20 Cdo 1265/98, 26 Cdo
285/2005 a 26 Cdo 2231/2006). Nesouhlasil ani s názory, jež odvolací soud
vyslovil ve vztahu k žalobnímu požadavku na předložení řádných vyúčtování
služeb. Zdůraznil, že judikatura dovolacího soudu, byť vztahující se k nájmu
bytu, je ustálena v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby (resp.
přeplatku na službách) je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu
se smlouvou a předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen
(v této souvislosti odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp.
zn. 21 Cdo 803/2002). Z toho dovozoval, že v řízení o stanovení povinnosti
provést vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem nebytových prostor (prostoru
sloužícího podnikání), o nějž jde – podle jeho mínění – i v této věci, je soud
povinen zkoumat též věcnou správnost předloženého vyúčtování. Na základě věcně
nesprávného vyúčtování totiž nemůže nájemce úspěšně vymáhat po pronajímateli
ani případný přeplatek na službách vyplývající z vyúčtování, neboť ten se
nestane nikdy splatným. Přitom v zájmu dosažení splatnosti tohoto přeplatku
nemá nájemce jinou možnost než podat žalobu na stanovení povinnosti
pronajímateli provést (řádné) vyúčtování služeb. Navrhl, aby dovolací soud
zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem, vyvracel
správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto,
popř. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání
žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen
„o.s.ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.).
Shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), jednajícím v dovolacím řízení prostřednictvím
zaměstnankyně s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ a odst. 4 o.s.ř.).
Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při řešení této otázky
nepřehlédl, že v dlouhodobě ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že
zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o
skutkové zjištění (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 21. října
1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Směřuje-li dovolání proti výroku I. napadeného
rozsudku, pokud jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku I. o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 293.590,77 Kč s tam uvedeným
úrokem z prodlení, pak dovolatelem nastolená otázka, zda platby na základě
nájemní smlouvy a dodatků k ní představují majetkový prospěch získaný plněním z
neplatného právního úkonu, je – vzhledem k použitým dovolacím námitkám – ve
skutečnosti založena na námitkách skutkových; jde tedy primárně o otázku
skutkovou ve smyslu předestření tam uvedeného skutkového stavu a až následně o
otázku právní, vycházející z takto vylíčeného skutkového stavu. Zpochybnil-li
proto dovolatel správnost právního názoru, jejž učinil odvolací soud s odkazem
na ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., především poukazem na to, co bylo
obsahem vůle smluvních stran projevené v ujednání o věcném břemenu, a jak měla
být tato vůle interpretována (jako záměr zřídit mu k nebytovým prostorám, a to
bez dalšího již citovaným ujednáním, bezúplatný užívací titul, navíc
věcněprávní povahy), napadl správnost skutkového (nikoli právního) závěru
odvolacího soudu. V tomto směru je tedy výtka nesprávného právního posouzení
věci ve skutečnosti založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových
zjištění. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik
vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor
mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního
soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č.
460/2017 Sbírky zákonů). Za této situace dovolací soud dovolání – v rozsahu
vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
jako nepřípustné.
Naproti tomu dovolací soud dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti výroku
I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby na předložení „řádného“ vyúčtování
služeb, je přípustné podle § 237 o.s.ř. pro řešení otázky materiální
vykonatelnosti takto formulovaného žalobního návrhu (petitu). V tomto ohledu
totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které
závisí na řešení otázky procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil – se
zřetelem k úvahám, o něž přijaté řešení opřel a které dovolatel v dovolání
zpochybnil – v rozporu s již ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu
lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a
tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice
správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Na tomto místě je zapotřebí připomenout, že návrh na zahájení řízení (žaloba)
musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) mimo
jiné rovněž žalobní návrh – tzv. petit (viz § 79 odst. 1 o.s.ř.). Žalobní petit
musí být přesný, určitý a srozumitelný a musí vycházet z vylíčených
rozhodujících skutečností. Jde-li tedy, jako v dané věci, o žalobu na plnění,
vyhoví žalobce požadavku, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá, označí-li
přesně, určitě a srozumitelně povinnost, která má být žalovanému uložena, a to
tak, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví, bylo materiálně vykonatelné.
Ustálená soudní praxe pak rovněž dovodila, že pouze soud rozhoduje, jak bude
formulován výrok jeho rozhodnutí, případným návrhem žalobce na znění výroku
rozhodnutí není vázán a při formulaci výroku rozhodnutí musí pouze dbát o to,
aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou skutečně
domáhal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo
909/2003, uveřejněné pod č. 152/2003 časopisu Soudní judikatura).
S přihlédnutím k poměrům souzeného nároku je však především zapotřebí
zdůraznit, že soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou
splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v
souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. O
vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze hovořit a vyúčtování
může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy,
obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené
služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných
náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a
není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak
mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na
cenu ve správné výši. V soudní praxi (viz např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015) není žádných pochyb ani o
tom, že povinnost poskytovatele vyúčtovat příjemci zálohy na poskytnuté služby
představuje soudně vymahatelnou právní povinnost. Uvedené právní názory jsou
využitelné i v poměrech nájmu nebytových prostor (podle zákona č. 116/1990 Sb.,
o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění účinném do 31. prosince 2013),
resp. nájmu prostoru sloužícího podnikání (podle § 2302 a násl. zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů /dále jen „o. z.“/,
včetně ustanovení obsažených v zákoně č. 67/2013 Sb. /viz § 2303 o. z./), a
uplatní se i v případě, že z porovnání skutečné výše nákladů čerpaných služeb s
úhrnem poskytnutých záloh vyplynul přeplatek na službách. Tyto teze mají oporu
např. ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR ze 16. července 1981, sp. zn. Cpj
164/80, uveřejněném pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67,
uveřejněném pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále
rovněž v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo
803/2002, uveřejněném pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. v
rozhodnutí, na něž v dovolání odkázal dovolatel, z 24. června 2009, sp. zn. 26
Cdo 2471/2007, z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 (ústavní stížnosti
podané proti naposledy citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z
12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/2009, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS
2803/2016), či nejnověji z 1. června 2018, sp. zn. 26 Cdo 4404/2017. V posledně
uvedeném rozhodnutí pak Nejvyšší soud rovněž dovodil, že není-li vyúčtování
věcně správné (řádné), nesplnil pronajímatel (poskytovatel služeb) svoji
povinnost vyúčtovat nájemci (příjemci služeb) skutečnou výši nákladů a záloh na
jednotlivé služby, že tato povinnost tak nadále trvá a žalobu na její uložení
pronajímateli – logicky vzato – nelze zamítnout s odůvodněním, že byla již
splněna (zanikla splněním), a že v řízení o stanovení povinnosti provést
vyúčtování služeb poskytovaných s nájmem (proto) soud zkoumá (je povinen
zkoumat) i otázku, zda vyúčtování služeb, s nímž žalovaný (pronajímatel)
seznámil žalobce (nájemce) před zahájením řízení či v jeho průběhu, bylo řádné
(tj. v souladu s nájemní smlouvou a s právními předpisy jej regulujícími).
Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci a zastává
názor, že je-li třeba vypořádat každé zálohové plnění (srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze 17. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 5417/2016), není
důvod bránit se tomu, aby se shora uvedený výklad vztahoval i na vyúčtování
služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním cizí (nemovité) věci na základě
užívacího titulu věcněprávní povahy (věcného břemene, resp. služebnosti).
V posuzovaném případě se dovolatel jako příjemce služeb domáhal, aby mu
žalovaný (jejich poskytovatel) předložil „řádné“ vyúčtování. S přihlédnutím ke
shora citované judikatuře je evidentní, že zmíněným žalobním návrhem (petitem)
usiloval – z obsahového hlediska – o to, aby žalovaný splnil svou (podle jeho
názoru dosud trvající – viz výklad uvedený v závěru této věty) povinnost
vyúčtovat spotřebované služby, na něž mu průběžně poskytoval zálohové platby
(to v situaci, kdy uvedená povinnost může být splněna /a v důsledku toho
zaniknout/ právě a jen tehdy, bylo-li vyúčtování řádně /v souladu se smlouvou a
předpisy jej regulujícími/ provedeno a příjemce služeb s ním byl seznámen, tedy
– řečeno jinak – bylo mu předloženo). Z uvedeného současně bez dalšího vyplývá,
že adjektivum „řádný“ použil dovolatel v žalobním návrhu v podstatě nadbytečně
(snad v úmyslu reflektovat skutečnost, že vyúčtování služeb, která mu předložil
žalovaný před zahájením řízení, nepovažuje za věcně správná); nebylo-li totiž
vyúčtování služeb provedeno řádně, hledí se na něj (co do jeho účinků), jako by
nebylo provedeno vůbec. Pak ovšem odvolacímu soudu nic nebránilo, aby při
formulaci výroku svého rozhodnutí uvedené adjektivum vypustil, popř. aby za
použití jiných slov výstižněji vyjádřil povinnost, které se dovolatel domáhal.
Zbývá zdůraznit, že s přihlédnutím ke shora citované judikatuře neobstojí
úvaha, že pouze v řízení o žalobě na zaplacení (konkrétního) přeplatku na
službách je relevantní námitka, že vyúčtování služeb, předložená před zahájením
řízení, nejsou věcně správná (řádná). Za této situace ovšem ztrácí závěr
odvolacího soudu o materiální nevykonatelnosti žalobního požadavku na
předložení „řádných“ vyúčtování služeb jakoukoli oporu. Zbývá dodat, že uvedený
závěr nelze pokládat za správný i (a to především) se zřetelem k tomu, že
dovolatel v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označil povinnost, která má
být žalovanému v tomto směru uložena, neboť náležitě specifikoval jak služby,
které mu má žalovaný vyúčtovat, tak příslušná období, na něž se má toto
vyúčtování vztahovat. Případné rozhodnutí, jímž by soud danému žalobnímu žádání
vyhověl, by za tohoto stavu nepochybně bylo materiálně vykonatelné, a to –
vzhledem k charakteru povinnosti, která má být žalovanému uložena – v režimu
ustanovení § 351 o.s.ř.
Již jen pro úplnost dovolací soud podotýká, že odvolacímu soudu je zapotřebí
rovněž vytknout, že přes svůj závěr o nevykonatelnosti žalobního návrhu co do
požadavku na předložení „řádných“ vyúčtování služeb žalobu v konečném důsledku
zamítl (neboť v tomto ohledu potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně),
ačkoli by bylo namístě její odmítnutí (§ 211 ve spojení s § 43 odst. 1 a 2
o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že ve výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba na předložení tam
specifikovaných vyúčtování služeb, spočívá rozsudek odvolacího soudu na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro
jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený
rozsudek – v rozsahu vymezeném ve výroku II. tohoto rozsudku – bez jednání (§
243a odst. 1 věta první o.s.ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o.s.ř.) a podle § 243e
odst. 2 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu (v příslušném rozsahu) k
dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta
první o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů
řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 15. 10. 2018
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu