26 Cdo 2231/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie
Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., proti žalované L. S., zastoupené,
advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
55 C 38/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 8. února 2006, č. j. 39 Co 391/2005-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4.
2005, č.j. 55 C 38/2004-30, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 5, o
velikosti 1+1, sestávajícího z pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, sklepa
a komory, ve 3. podlaží domu čp. 420/20 v ulici Ohradní, P. (dále „předmětný
byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud prvního stupně)
rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č.j. 39 Co 391/2005-46, rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně má k předmětnému
domu ve vlastnictví hl. m. P. právo hospodaření, že dne 27. 2. 1995 uzavřela k
bytu nájemní smlouvu s Ing. P. V., že dne 13. 5. 2003 uzavřel jmenovaný (a jeho
manželka) se žalovanou dohodu o výměně předmětného bytu (dále „dohoda o výměně
bytu“) za byt č. 7, ve 4. patře domu č.p. 997 v Sarajevské ulici v P. (dále
„vyměňovaný byt“), že k této dohodě udělila souhlas jak H. A., výlučná
vlastnice domu č. 997 v Sarajevské ulici (dne 7. 5. 2003), tak i žalobkyně
(dne 16. 6. 2003), která následně (dne 7. 8. 2003) uzavřela se žalovanou
smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále vzaly za prokázáno, že smlouvou o
zřízení věcného břemena, uzavřenou dne 6. 11. 200 mezi H. A. (jako povinnou) a
P. S. (jako oprávněným), bylo oprávněnému zřízeno k vyměňovanému bytu právo
věcného břemena spočívající ve výlučném užívání tohoto bytu, že oprávněný
vyměňovaný byt neužíval a udělil povinné písemný souhlas k tomu, aby s ním
disponovala, že dne 2. 6. 2002 uzavřela H. A. se žalovanou smlouvu o nájmu
tohoto bytu, že žalobkyně měla před udělením souhlasu s dohodou o výměně bytu k
dispozici listiny osvědčující, že vyměňovaný byt je zatížen věcným břemenem, a
že manželé V. jsou na základě kupní smlouvy ze dne 30. 7. 2003 (s účinky vkladu
k 7. 8. 2003) vlastníky nově postaveného rodinného domu č.p. 846 v k.ú. L.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní
smlouva k vyměňovanému bytu je platná, a že H. A., jako vlastnice domu, v němž
se tento byt nachází, byla oprávněna ji uzavřít, a to i za situace, kdy
vyměňovaný byt byl zatížen věcným břemenem. Konstatoval, že i když „vedle sebe
věcné břemeno a nájem bytu nemohou obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu z 20. 12. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1265/98)“, nelze tuto nájemní smlouvu
považovat za absolutně neplatnou (§ 39 obč.zák.), neboť oprávněný držitel práva
věcného břemena, který má stejná práva jako vlastník (§ 129 odst. 2 a § 130
odst. 2 obč.zák.), udělil H. A. souhlas k dispozicím s bytem; jmenovaná tak
byla vzhledem k ustanovením § 2 odst. 1 a 3 obč.zák. oprávněna uzavřít smlouvu
o nájmu vyměňovaného bytu a rovněž tak následně udělit souhlas s jeho výměnou.
Odvolací soud neshledal – s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně
– opodstatněnými ani další odvolací námitky týkající se neplatnosti smlouvy o
nájmu k vyměňovanému bytu, dohody o výměně bytu (šlo o předstírané právní
úkony, které nebyly realizovány), a neplatnosti souhlasu žalobkyně s dohodou
pro omyl spočívající v její nevědomosti o existenci věcného břemena; rovněž
přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že dohoda o výměně bytu byla
jejími účastníky realizována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm
dovolací důvody upravené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V úvodu dovolání
uvádí, že „při podání žaloby vycházela z rozsudku NS ČR sp.zn. 20 Cdo
1230/99“, a poté vyjadřuje názor, že předpokladem toho, aby se žalovaná stala
nájemkyní předmětného bytu, bylo zapotřebí „řetězce na sebe navazujících
právních úkonů (nájemní smlouvy, dohody o výměně bytu, souhlasy
pronajímatelů)“, a že neplatnost kteréhokoliv z nich má za následek, že
žalovaná není nájemkyní předmětného bytu; na tom nemůže ničeho změnit ani
nájemní smlouva uzavřená mezi ní a žalobkyní, neboť byla pouze „novací
nájemního vztahu, o němž se v době podpisu této nájemní smlouvy předpokládalo,
že v něm došlo k platné změně v osobě nájemce (rozsudek NS sp.zn. 26 Cdo
1657/2002)“. Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval toliko otázkou věcného
břemena zatěžujícího vyměňovaný byt a pokud jde o ostatní otázky, odkázal na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; ten však neprovedl důkazy navrhované
žalobkyní a provedené důkazy hodnotil nesprávně. V řízení tak došlo k porušení
§ 125, § 132, § 157 odst. 2 o.s.ř., a pokud jde o řízení odvolací, tak ve
spojení s § 211 o.s.ř. Dovolatelka dále vyjadřuje názor, že nájemní smlouva
žalované k vyměňovanému bytu je neplatná zejména proto, že šlo o byt zatížený
věcným břemenem, že neplatná je i dohoda o výměně bytů, neboť žalovaná nebyla
nájemkyní vyměňovaného bytu a souhlas H. A. byl udělen před uzavřením této
dohody (v této souvislosti poukazují na „rozsudek NS ČR 26 Cdo 802/2000“), a že
neplatný je souhlas žalobkyně k dohodě, neboť byla uvedena v omyl (nevěděla o
tom, že vyměňovaný byt je zatížen věcným břemenem, ani o tom, že manželé V.
mají před kolaudací domu, který následně koupili). Rovněž tak namítá, že
dohoda o výměně bytu nebyla ze strany manželů V. realizována, takže se žalovaná
nestala nájemkyní předmětného bytu, a proces směny nebyl dovršen ani uzavřením
nájemní smlouvy se žalobkyní. Dovolatelka má za to, že „otázky platnosti
právních úkonů vedoucích k výměně bytů a stejně tak samotného aktu výměny byly
řešeny v rozporu s OZ“, přičemž poukazuje na „usnesení NS ČR sp.zn. 26 Cdo
3007/2005“ a na odůvodnění tohoto rozhodnutí, z něhož mimo jiné vyplývá, že
„Obvodní soud pro Prahu 3 a jiný senát Městského soudu v Praze se odlišují v
právním názoru vycházejícímu z judikatury NS ČR od právního názoru Obvodního
soudu pro Prahu 4 a odvolacího senátu 39 Co Městského soudu v Praze“. Závěrem
dovolatelka dovozuje, že situace, kdy pronajímatel nemůže odepřít souhlas s
dohodou o výměně bytu z důvodu, že je předstíraná, protože tato skutečnost
vyjde najevo až následně, je – co do omezení jeho vlastnického práva – obdobná
situaci při přechodu nájmu bytu podle § 706 odst. 1 obč.zák.; nelze-li právní
úpravu přechodu nájmu zneužívat na úkor pronajímatele, platí to i pro institut
výměny bytu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 1 o.s.ř.),
se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu
upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá,
jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího
soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti
rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost
dovolání nezakládá ani existence tzv. jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/
o.s.ř.), neboť k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední
povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Se zřetelem k uvedenému se dovolací soud nezabýval uplatněným
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ani námitkami
směřujícími proti nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění odvolacího
soudu, obsahově naplňujícími dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou
určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem; pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou
relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž
posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání
zpochybnil.
Dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje právní otázku, s níž
spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému
dovolacímu důvodu, včetně jeho obsahové konkretizace, lze spojovat zásadní
právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, zda vlastník obytného
domu, v němž se nachází byt, k němuž existuje věcné břemeno užívání ve prospěch
oprávněné osoby, je oprávněn tentýž byt přenechat se souhlasem oprávněné osoby
do nájmu jinému, jakož i s řešením otázky, zda může platně uzavřít dohodu o
výměně bytu osoba, která není jeho nájemcem. Dovolací soud shledává pro řešení
těchto otázek podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20
Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 2002, dále např. usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 285/2005)
je ustálena v názoru, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva
odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena
vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání
nájemní smlouvou. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani
v souzené věci, neboť smlouvou o zřízení věcného břemena k nemovitosti (resp. k
její části – tj. k bytu) se vlastník nemovitosti vzdal práva nadále disponovat
s jejím užíváním v rozsahu zřízeného věcného břemene, a nemůže proto ohledně ní
uzavírat následně jinou smlouvu o nájmu. Na tomto závěru nemění ničeho ani
souhlas osoby oprávněné z věcného břemena s uzavřením nájemní smlouvy. Byt, k
němuž svědčí jiné osobě věcné břemeno užívání, nelze totiž pokládat za právně
volný, a tato okolnost vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další
osobě (srov. k tomu závěry vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne
14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, a ze dne 30. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo
2396/2000, uveřejněných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod C 303,
svazek 3, a pod C 535, svazek 6, a rozsudek ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo
1998/2005).
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 2 Cdon 291/97,
uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000
dovodil, že ustanovení § 715 obč.zák. nelze ani analogicky uplatnit pro dohodu
o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž nájemní poměr již dříve skončil. K
odůvodnění tohoto právního názoru uvedl, že uvedené ustanovení umožňuje
nájemcům se souhlasem pronajímatelů se dohodnout o výměně bytů, a že toto
ustanovení je svou povahou ustanovením, jež nelze analogicky – ve smyslu § 853
obč. zák. – uplatnit pro dohody o výměně bytů uzavírané jinými osobami než
nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o výměně bytů uzavírané
osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo osobami, které nájemci
směňovaného bytu nikdy nebyly. V odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp.zn.
20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 2002 (dále „R 7/2002“), Nejvyšší soud rovněž dovodil, že
skutečnost, že jeden z účastníků dohody o výměně bytu nebyl ani nájemcem
směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se zákonem
(§ 39 obč. zák.). Nejvyšší soud nemá důvod se od těchto právních závěrů
odchýlit ani v projednávané věci.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že H. A., vlastnice domu, v němž se
vyměňovaný byt nachází, nebyla oprávněna uzavřít se žalovanou platnou smlouvu o
nájmu tohoto bytu, a že žalovaná, jíž k tomuto bytu nevzniklo nájemní smlouvou
právo nájmu, nemohla platně uzavřít dohodu o výměně bytu.
Přestože dovolací soud nesouhlasí s opačnými závěry, k nimž při posouzení
těchto otázek dospěl odvolací soud, shledal jeho rozsudek, jímž byl potvrzen
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, věcně správným. Nelze totiž ztratit se
zřetele, že je-li dohoda o výměně bytu, uzavřená mezi žalovanou a manžely
Volkovými, neplatná, svědčí dosud k předmětnému bytu právo nájmu osobám, jež
byly v době uzavření této dohody jeho nájemci (v řízení nebylo tvrzeno, tím
méně prokázáno, že by jejich právo zaniklo jinak, než dohodou o výměně bytu).
Žalobkyně by pak nebyla k podání žaloby na vyklizení žalované z předmětného
bytu aktivně věcně legitimována, neboť za trvání nájemního poměru k bytu je k
vyklizení osoby bydlící v bytě bez právního důvodu aktivně legitimován zásadně
jen nájemce bytu, nikoliv pronajímatel, byť je vlastníkem domu, v němž se
vyklizovaný byt nachází (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8.
1995, sp.zn. 2 Cdo 165/95, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 1/1996, str.
27, 28, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 2 Cdon
959/96, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997, ze dne 9. 11.
2000, sp.zn. 26 Cdo 1336/99, ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1230/99,
uveřejněný pod R 7/2002, a rozsudek ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo
1998/2005).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2
věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost,
že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měla
právo vůči procesně neúspěšné žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr.
Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu