26 Cdo 2396/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města V., proti
žalovanému Z. K., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp.
zn. 4 C 539/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 3. listopadu 1999, č. j. 19 Co 676/98-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 25. 3. 1998, č. j. 4 C 539/97-20,
rozhodl, že žalovaný \"a všichni, kdo užívají byt 1+1 ve V., sestávající ze 3
pokojů, kuchyně a přísl. jsou povinni jej vyklidit a vyklizený předat
navrhovateli do 6 měsíců od právní moci rozsudku\"; dále rozhodl o nákladech
řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný užívá byt
označený ve výroku rozsudku (mající charakter bytu služebního ve smyslu
ustanovení § 7 odst. 1 písm. c/ zákona č. 102/1992 Sb.) bez právního důvodu,
poté, co nájemci tohoto bytu V. H., s jehož souhlasem byt užíval, zaniklo (ke
dni 30. 4. 1997 - na základě rozsudku o přivolení k výpovědi pronajímatele z
nájmu bytu) právo nájmu. Žalovanému vznikl pouze užívací vztah, odvozený od
nájemního práva jmenovaného, nikoli společný nájem bytu ve smyslu ustanovení §
700 odst. 2 obč.zák.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 19 Co 676/98-41,
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tom znění, že žalovaný \"a všichni,
kdo užívají byt č. 1 ve V., sestávající ze tří pokojů, kuchyně a příslušenství
(dále \"předmětný byt\"), jsou povinni jej vyklidit a vyklizený předat
navrhovateli do šesti měsíců od právní moci rozsudku\". Dále rozhodl o
nákladech řízení před soudy obou stupňů a zamítl návrh na připuštění dovolání.
Odvolací soud přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně a ve shodě s
ním dovodil, že žalovanému nesvědčí právní důvod užívání předmětného bytu.
Neshledal důvodnou námitku žalovaného, že mu k tomuto bytu vzniklo právo nájmu
konkludentně, neboť v době, kdy ke vzniku tohoto práva mělo dojít (do 31. 12.
1994), svědčilo k předmětnému bytu právo nájmu V. H. (do 30. 4. 1997). Vzhledem
k charakteru tohoto bytu jako bytu služebního pak nepřichází v úvahu přechod
nájmu bytu. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil tím, že v řízení
nebyla řešena otázka zásadního právního významu.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a v němž uplatněné dovolací důvody podřadil
ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Naplnění prvého z
uplatněných dovolacích důvodů spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud
neprovedl jím navržené důkazy. Vytýká mu též, že jeho rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241 odst. 3
písm. c/ o. s. ř.), neboť odvolací soud neprovedl žádný důkaz o tom, jaký je
\"právní\" charakter předmětného bytu. Otázku zásadního právního významu
spatřuje dovolatel v tom, že \"soudy obou stupňů zásadním způsobem neřeší
otázku, jaký je jednoznačně režim daného bytu\". Pochybení pak spočívá dle
dovolatele v nesprávném právním hodnocení, neboť takto \"dochází k porušení
ustanovení § 713 o.z. v neprospěch žalovaného\". Při tomto pojetí charakteru
bytu (uvádí se dále v dovolání) by měla být otázka vyklizení žalovaného vázána
na zajištění náhradního bytu. Dovolatel též poukazuje na to, že se odvolací
soud nevypořádal s otázkou \"výkladu § 700 o.z. a § 685 o.z.\", a na to, že
nájemní smlouva musela mít písemnou formu až od 1. 1. 1995. Za otázku zásadního
právního významu označuje též vyklizení žalovaného z předmětného bytu \"za
použití aplikace § 3 odst. 1 o.z.\". Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1.1.2001 - dále jen \"o.s.ř.\".).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1
o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele, (§
241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného
opravného prostředku.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1, §
238 odst. 1 písm. b) a § 239 o. s. ř.
Vady řízení, taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které
působí zmatečnost rozhodnutí, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, a jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.),
nebyly dovolatelem uplatněny a z obsahu spisu se nepodávají. Protože rozsudek
okresního soudu, potvrzený napadeným rozsudkem, je jeho prvním rozsudkem ve
věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o.
s. ř. Přípustnost dovolání nemá oporu ani v ustanovení § 239 odst. 1 o. s. ř.,
neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil
(naopak návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání nevyhověl).
Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., z něhož
ji dovozuje dovolatel. Podle tohoto ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu
účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před
vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem
přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má po
právní stránce zásadní význam. V dané věci dovolatel návrh na připuštění
dovolání před vyhlášením potvrzujícího rozsudku učinil.
Dovolání je podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné jen pro řešení otázek
právních; jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění) přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení nezakládají. V dovolání
opírajícím svou přípustnost o citované ustanovení lze tedy uplatnit toliko
dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní
posouzení věci odvolacím soudem). Nesprávné právní posouzení je způsobilým
dovolacím důvodem tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího
soudu, jinými slovy jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném)
právním posouzení spočívalo. Nebyla-li právní otázka, pro kterou byl návrh na
připuštění dovolání zamítnut, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je
dovolání přípustné pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí
ve věci samé zásadní význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze
dne 20. 2. 1997, III. ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení
bylo dovoláním zpochybněno.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla takový význam
nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně měla i význam
obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolací soudu
má z tohoto pohledu zásadní právní význam zpravidla tehdy, jde-li o právní
otázku, která nebyla vyřešena judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a
odvolacích soudů) nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud
neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku odlišně
od ustálené judikatury vyšších soudů.
Uvedené podmínky nesplňují především dovolací námitky směřující proti
neprovedení navržených důkazů odvolacím soudem resp. proti neúplnosti jeho
skutkových zjištění.
Podmínky stanovené v § 239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani dovolací námitka, že
se odvolací soud \"nevypořádal s otázkou výkladu § 685 o.z.\".
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozsudek ze
dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný v příloze časopisu Soudní
judikatura, ročník 1998, sešit 10, rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo
467/2000) zaujal právní názor, že úvaha, podle níž účastníci uzavřeli
konkludentně nájemní smlouvu ve smyslu § 685 odst. 1 obč. zák. (ve znění před
1. 1. 1995), nutně předpokládá, že k danému dni nebyla nájemcem sporného bytu
osoba jiná, a uzavřel, že smlouva o nájmu bytu, jehož nájemcem již je jiná
osoba, by byla absolutně neplatná. Součástí skutkových zjištění soudu prvního
stupně (z nichž vycházel i soud odvolací), bylo též zjištění, že nájemcem
předmětného bytu byl až do 30. 4. 1997 V. H. Z uvedeného je zřejmé, že závěr
odvolacího soudu, že existence nájemního práva jmenovaného k předmětnému bytu
bránila vzniku práva nájmu žalovaného k témuž bytu (smlouvou uzavřenou v jiné,
než písemné formě, kterou právní úprava v období před 1. 1. 1995 připouštěla)
je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Na výkladu ustanovení §
713 obč. zák. pak právní posouzení věci odvolacím soudem nespočívá, a proto
nemůže tato otázka přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. založit.
Otázkou zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.
nelze shledat ani další právní otázku nastolenou dovoláním, totiž aplikaci
ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V souzené věci byla řešena otázka právního
důvodu užívání předmětného bytu žalovaným, přičemž žalovaný - jak vyplývá z
obsahu spisu - po celou dobu řízení opíral svoji procesní obranu především o
tvrzení, že mu k tomuto bytu svědčí právo (společného) nájmu. Na možnost
posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v řízení nepoukázal
(a to ani v odvolání, resp. v závěrečném přednesu při odvolacím jednání konaném
dne 3. 11. 1999 prostřednictvím svého právního zástupce). V této souvislosti je
třeba zdůraznit, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané věci) je ovládáno
zásadou projednací, jež je tradičně chápána tak, že účastníci jsou povinni
tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky
a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Tato povinnost se
vztahuje i ke skutečnostem, rozhodným pro posouzení věci z hlediska ustanovení
§ 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp.
zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 21/1998, pod
pořadovým číslem 152). Za tohoto stavu nelze dovolateli přisvědčit v názoru, že
je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu
výkladu § 3 odst. 1 obč. zák.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné z
procesních ustanovení, která přicházejí obecně v úvahu, a Nejvyšší soud proto
dovolání žalovaného podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, §
224 odst. 1, § 146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř. a o skutečnost,
že žalobci nevznikly v tomto řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měl právo proti žalovanému, který nese procesní zavinění na tom, že jeho
dovolání bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2001
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu