26 Cdo 467/2000
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce města V. proti
žalované Z. Š., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp.
zn. 6 C 737/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 3. listopadu 1999, č.j. 19 Co 626/98 - 61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 4. 5. 1998, č.j. 6 C 737/97 - 44,
zavázal žalovanou ("a všechny, kdo s ní bydlí"), aby vyklidila byt č. 2 v I.
podlaží domu na T. ulici č. 48/686 ve V., sestávající ze dvou pokojů, kuchyně a
příslušenství (dále též jen "předmětný byt" nebo "byt"), a aby jej vyklizený
předala žalobci do jednoho měsíce od právní moci rozsudku; uložil také žalované
povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Po provedeném dokazování dospěl k
závěru, že předmětný byt je majetkem města V. (žalobce), neboť ztratil
charakter služebního bytu (§ 8 zákona č. 102/1992 Sb.), že nájemcem bytu byl
podle nájemní smlouvy ze dne 26. 11. 1992 J. Z., že žalované svědčil pouze
odvozený důvod užívání bytu, neboť byla nájemcovou družkou, že nájemce se z
bytu odstěhoval koncem roku 1994, a že rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze
dne 3. 12. 1996, sp. zn. 3 C 980/96, který nabyl právní moci dne 19. 3. 1997,
přivolil soud k výpovědi z nájmu předmětného bytu "ve vztahu k žalovanému J.
Z.". Soud prvního stupně rovněž dovodil, že mezi J. Z. a žalovanou nedošlo ke
vzniku společného nájmu bytu, jak žalovaná tvrdila, neboť společný nájem (§ 700
odst. 2 obč. zák.) vzniká dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a
pronajímatelem, avšak vlastník bytu (město V.) neprojevil žádnou vůli ke vzniku
společného nájmu, a že ani později nebyla uzavřena (v písemné či ústní formě)
smlouva o nájmu bytu mezi žalobcem a žalovanou. Okresní soud tedy učinil závěr,
že žalovaná v bytě bydlí bez právního důvodu, a v souvislosti s její námitkou
rozporu s dobrými mravy, uplatněnou v závěrečném návrhu, konstatoval, že
žalovaná si "musela být vědoma, že bude muset v dohledné době po odstěhování se
J. Z. vyřešit svoji bytovou situaci". K vyklizení bytu jí proto stanovil
jednoměsíční lhůtu, kterou označil jako "delší lhůtu k zajištění náhradního
ubytování či složení věcí".
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 11. 1999, č.j. 19
Co 626/98 - 61, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího
soudu zjistil soud prvního stupně "náležitým způsobem skutkový stav a vyvodil z
něj i zcela správný právní závěr", s nímž se krajský soud ztotožnil. Námitku
žalované, že jí vznikl nájemní poměr "konkludentním způsobem", což "do 31. 12.
1994 zákonná úprava připouštěla", shledal odvolací soud nedůvodnou, když
zdůraznil, že nájemní poměr původního nájemce J. Z. zanikl až ke dni 30. 6.
1997, a za jeho trvání nemohl žalované nájemní poměr (ani konkludentně)
vzniknout. Krajský soud zároveň nevyhověl návrhu žalované na vyslovení
přípustnosti dovolání, neboť podle jeho názoru se v řízení neřešila otázka
zásadního právního významu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. (ve znění před účinností zákona č.
30/2000 Sb. - dále opět "o. s. ř."). Dovolací důvody podřadila ustanovení § 241
odst. 3 písm. d/ o. s. ř. a s odkazem na blíže necitované rozhodnutí Krajského
soudu v Brně ze dne 12. 1. 1994, sp. zn. 19 Co 444/93, uvedla, že právní názor
odvolacího soudu odporuje judikatuře soudů; z této skutečnosti dovodila, že
jeho rozhodnutí má zásadní právní význam. Namítala, že konstantní judikatuře
odporuje zejména výklad ustanovení § 700 obč. zák., podaný odvolacím soudem, že
není blíže odůvodněn jeho závěr o tom, že "nájemní poměr J. Z. zaniká ke dni
30. 6. 1997", a že soud prvního stupně (naopak) výslovně uvedl, že "bylo
nadbytečné přivolování k výpovědi, když se J. Z. vzdal práva užívání". Otázku
zásadního právního významu vidí i v tom, že soudy obou stupňů nevyřešily, "jaký
je jednoznačně právní režim daného bytu ... a připouští, že situace je stejná
jak v případě, pokud půjde o byt služební či obecní". Přitom přesné rozlišení,
o jaký byt jde, je podle dovolatelky důležité "v návaznosti na řešení otázky
vyklizení ve smyslu § 3 odst. 1, § 126 odst. 1, § 706 odst. 1, § 708, § 709 a §
713 obč. zák.". Další výtka dovolatelky spočívala v tvrzení, že byla pominuta
výpověď svědka J. Z., a že z tohoto důvodu pak "pochybení spočívá v naprosto
nesprávném a povrchním právním hodnocení", čímž došlo k "porušení ustanovení §
713 obč. zák." v neprospěch dovolatelky. Zásadní význam přikládá dovolatelka
též tomu, že se odvolací soud "nevypořádal s otázkou výkladu" § 700 obč. zák. a
§ 685 obč. zák., když za "evidentní" označila, že teprve od 1. 1. 1995 musela
mít nájemní smlouva (pod sankcí neplatnosti) písemnou formu; stejně tak bylo
podle dovolatelky otázkou zásadního právního významu "řešení jejího vyklizení z
předmětného bytu za použití aplikace § 3 odst. 1 o. z.". Zde žalovaná poukázala
na ustálený výklad posledně označené právní normy a vyslovila názor, že "ve
světle důkazů, které byly před soudem prvního stupně provedeny, pak nemůže ...
napadené rozhodnutí obstát". Vycházejíc z této argumentace vyjádřila
přesvědčení, že jsou splněny podmínky k tomu, aby dovolací soud "vyslovil ve
smyslu ust. § 239 odst. 2 o. s. ř." přípustnost dovolání, a navrhla, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným
přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění
účinném před 1. 1. 2001 - dále opět jen "o. s. ř.").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že
dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za
splnění zákonné podmínky řízení (advokátního zastoupení dovolatelky podle § 241
odst. 1 a 2 o. s. ř.), má formální i obsahové znaky uvedené v § 241 odst. 2 o.
s. ř. a označuje také způsobilý dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/
o. s. ř. Poté se zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku,
neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích
důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V případě potvrzujícího rozsudku odvolacího
soudu přichází v úvahu přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1, §
238 odst. 1 písm. b/ a § 239 o. s. ř.
Vady řízení, taxativně vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., které
působí zmatečnost rozhodnutí, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti, a jejichž existence činí přípustným dovolání proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v § 237 odst. 2 o. s. ř.),
nebyly dovolatelkou uplatněny a z obsahu spisu se nepodávají. Rozhodnutí, které
odvolací soud potvrdil rozsudkem, proti němuž dovolání směřuje, bylo prvním
rozsudkem okresního soudu v této věci, a přípustnost dovolání nelze proto opřít
o ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (podle něho je dovolání přípustné
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který toto dřívější
rozhodnutí zrušil). Přípustnost dovolání nemá oporu ani v § 239 odst. 1 o. s.
ř., neboť odvolací soud ji ve výroku svého potvrzujícího rozsudku nevyslovil
(naopak návrhu žalované na vyslovení přípustnosti nevyhověl).
Zbývá tak posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 o. s. ř., z
něhož ji dovozuje sama dovolatelka. Podle tohoto procesního ustanovení nevyhoví-
li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl
učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané
tímto účastníkem přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V daném
případě dovolatelka návrh na připuštění dovolání před vyhlášením potvrzujícího
rozsudku učinila.
V dovolání opírajícím svou přípustnost o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. lze
uplatnit jen dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d/ o. s. ř., tj.
tvrzení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci; zpochybnění jiné než právní otázky (kritika správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění) přípustnost takového dovolání nezakládá. Nesprávným
právním posouzením věci je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného
právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl sice aplikován
správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (nesprávně
vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho
nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy
jestliže napadené rozhodnutí právě na tomto (nesprávném) právním posouzení
spočívalo. Nebyla-li právní otázka, pro kterou byl návrh na připuštění dovolání
zamítnut, vymezena ve výroku rozsudku odvolacího soudu, je dovolání přípustné
pro řešení těch právních otázek, které měly pro rozhodnutí ve věci zásadní
význam (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20.2.1997, III.
ÚS 253/96, uveřejněný pod pořadovým číslem 19 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, svazek 7), a jejichž řešení bylo v dovolání
označeno za nesprávné.
O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde jen
tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která měla takový význam
nejen pro rozhodnutí v konkrétní projednávané věci, ale současně měla i význam
obecný - z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Tento předpoklad je
naplněn zpravidla tehdy, jde-li o takovou právní otázku, která nebyla vyřešena
judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebo jejíž
výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací
soud posoudil určitou právní otázku odlišně od ustálené judikatury vyšších
soudů. To, zda dovoláním napadené rozhodnutí má onen zásadní význam, řeší
dovolací soud jako předběžnou otázku (nevydává tedy v tomto ohledu žádné
rozhodnutí) a podané dovolání se stává přípustným jeho kladně vyjádřeným
závěrem.
Vzhledem k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a s přihlédnutím k
uplatněnému dovolacímu důvodu a jeho obsahové konkretizaci tak v dané věci jde
především o posouzení otázky, zda je správný právní názor odvolacího soudu, že
za trvání nájemního poměru předchozího nájemce bytu nemohlo vzniknout právo
nájmu na základě smlouvy (byť uzavřené konkludentně) jiné osobě; na tomto
právním názoru totiž napadený rozsudek spočívá. Uvedené otázce však dovolací
soud nepřikládá zásadní význam ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť
dovolatelkou zpochybňovaný právní názor odvolacího soudu je zcela konformní s
ustálenou judikaturou. Již v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon
120/96, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 10
(Příloha - Přehled judikatury ve věcech nájemních), Nejvyšší soud uvedl, že
úvaha, podle níž účastníci uzavřeli konkludentně nájemní smlouvu ve smyslu §
685 odst. 1 obč. zák. (ve znění před 1. 1. 1995), nutně předpokládá, že k
danému dni nebyla nájemcem sporného bytu osoba jiná, a uzavřel, že smlouva o
nájmu bytu, jehož nájemcem již je jiná osoba, by byla absolutně neplatná.
Součástí skutkových zjištění, která učinil soud prvního stupně (a která byla
odvolacím soudem převzata), bylo i zjištění, že nájemní poměr předchozího
nájemce předmětného bytu J. Z. vznikl na základě nájemní smlouvy ze dne 26. 11.
1992, a že k výpovědi z nájmu bytu, dané tomuto nájemci, přivolil Okresní soud
ve Vyškově rozsudkem ze dne 3. 12. 1996, sp. zn. 3 C 980/96, který nabyl právní
moci dne 19. 3. 1997. Zanikl-li nájem bytu J. Z. v důsledku výpovědi z nájmu, k
níž soud přivolil teprve v roce 1997 (kdy také nabyl právní moci citovaný
rozsudek), nelze než konstatovat, že v období před 1. 1. 1995, tj. předtím, než
bylo zákonem č. 267/1994 Sb. novelizováno ustanovení § 686 obč. zák. tak, že -
pod sankcí neplatnosti - byla stanovena obligatorní písemná forma nájemní
smlouvy (a tím byla vyloučena možnost uzavřít platně nájemní smlouvu jinou -
např. konkludentní formou), byl nájemcem bytu J. Z., a právě existence (trvání)
jeho nájemního práva vylučovala možnost smluvního vzniku práva nájmu k témuž
bytu další osobě - tedy i žalované. Dovolací soud neshledává důvod, proč by se
měl od výše citovaného (ustáleného) výkladu § 685 odst. 1 obč. zák. odchýlit a
v této souvislosti nepovažuje za právně významnou námitku žalované, že odvolací
soud nevysvětlil, proč zánik práva nájmu J. Z. připíná k datu 30. 6. 1997. Je
sice skutečností, že v rámci zjištění o obsahu rozsudku Okresního soudu ve
Vyškově sp. zn. 3 C 980/96, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu bytu dané J.
Z., není uveden výrok, kterým soud rozhodl, že nájemní poměr skončí uplynutím
tříměsíční výpovědní lhůty, počínající běžet prvním dnem kalendářního měsíce
následujícího po právní moci rozsudku; tato okolnost ale nezpochybňuje závěr,
že nájemní právo J. Z. k předmětnému bytu přetrvalo do roku 1997. Stejně tak
nelze považovat za důvodnou námitku žalované, že odvolací soud pominul výpověď
svědka J. Z.; zde totiž žalovaná tím, že napadá hodnocení provedených důkazů,
uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o. s. ř. (jímž lze
namítat, že skutková zjištění nemají v podstatné části oporu v provedeném
dokazování); tento důvod ovšem v řízení o dovolání, jehož přípustnost má být
opřena o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., není - jak již bylo vysvětleno -
dovolacím důvodem způsobilým (relevantním).
Podmínky stanovené v § 239 odst. 2 o. s. ř. nesplňuje ani další právní otázka
nastolená dovoláním, totiž aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. V souzené
věci byla řešena otázka právního důvodu užívání předmětného bytu žalovanou,
přičemž žalovaná - jak vyplývá z obsahu spisu - po celou dobu řízení před soudy
obou stupňů opírala svoji procesní obranu o tvrzení, že jí k tomuto bytu svědčí
právo nájmu. Na možnost posouzení věci z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. poukázala jen v závěrečném přednesu před soudem prvního stupně u jednání
dne 30. 4. 1998, když uvedla, že "žalobce situaci ... neřešil ihned, teprve až
značně později a žalovaná byla v dobré víře, že má k bytu řádné nájemní právo".
V odůvodnění rozsudku, kterým soud prvního stupně vyhověl žalobě na vyklizení
bytu, bylo vysvětleno, proč - ani s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. -
neshledává tento soud důvody odepřít žalobci výkon jeho práva, přičemž
interpretace tohoto hmotněprávního ustanovení, z jaké vyšel, se neodchýlila od
výkladu obsaženého v ustálené judikatuře. V odvolání proti rozsudku okresního
soudu se ostatně žalovaná kritikou výkladu a aplikace § 3 odst. 1 obč. zák.
nezabývala (odvolání odůvodnila jen zcela obecně výtkou nesprávného právního
posouzení věci), a ani v dalším průběhu odvolacího řízení svou argumentaci v
tomto směru nijak nedoplnila. Jak je patrno z protokolu o odvolacím jednání ze
dne 3. 11. 1998, tehdy (v závěrečném přednesu prostřednictvím svého právního
zástupce) pouze odkázala na "písemně zpracované odůvodnění odvolání" a výslovně
formulovala toliko již dříve zmíněný právní názor, že jí právo nájmu mohlo do
31. 12. 1994 vzniknout i smlouvou uzavřenou konkludentně. Dovolací soud
považuje za potřebné zdůraznit, že řízení sporné (jakým je i řízení v dané
věci) je ovládáno zásadou projednací, tradičně chápanou tak, že účastníci jsou
povinni tvrdit rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní
důsledky a nabídnout k těmto tvrzením důkazy (§ 120 odst. 1 o. s. ř.). Tato
povinnost se vztahuje i ke skutečnostem významných pro posouzení věci z
hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27.5.1998, sp.zn. 26 Cdo 829/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura,
ročník 1998, sešit 21, pod pořadovým číslem 152). Za tohoto stavu nelze
dovolatelce přisvědčit v názoru, že je dán zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu výkladu § 3 odst. 1 obč. zák.; ostatní
právní otázky v dovolání nastolené nemohou přípustnost dovolání podle § 239
odst. 2 o. s. ř. založit již proto, že na jejich řešení napadený rozsudek
nespočívá.
Je tedy zřejmé, že přípustnost dovolání v dané věci nelze opřít o žádné z
procesních ustanovení, která obecně přicházejí v úvahu, a Nejvyšší soud proto
dovolání žalované podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, §
146 odst. 2 větu prvou (per analogiam) o. s. ř., a o skutečnost, že žalobci
nevznikly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak
měl právo proti žalované, která nese procesní zavinění na tom, že její dovolání
bylo odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. března 2001
JUDr. Hana M ü l l e r o v á , v.r.
předsedkyně senátu
Za správnost vyhotovení: Marcela Jelínková