26 Cdo 1998/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké,
CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně Z. P., zastoupené obecným
zmocněncem Ing. K. P., proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o určení
neplatnosti nájemní smlouvy a neexistence nájemního vztahu a o vyklizení bytu,
vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 6/2003, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2.
února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-121, ve spojení s usnesením ze dne 2. února
2005, č. j. 30 Co 680/2004-123, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. února
2005, č. j. 30 Co 680/2004-121, ve spojení s usnesením ze dne 2. února 2005, č.
j. 30 Co 680/2004-123, v měnícím výroku ukládajícím žalované povinnost do
patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a vyklizený předat byt č. 3, o
velikosti 3+1 s příslušenstvím, který je umístěn na třetím nadzemním podlaží
obytného domu čp. 135 v L., D. 35, a v nákladovém výroku, a rozsudek Okresního
soudu v Děčíně ze dne 20. července 2004, č. j. 13 C 6/2003-106, se zrušují a
věc se vrací v tomto rozsahu Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27. listopadu
2003, č. j. 13 C 6/2003-35, zamítl žalobu na určení, že smlouva o nájmu bytu č.
1534 B 00/11 ze dne 14. července 2000 je neplatná a že nevznikl nájemní vztah
žalované k „bytu č. 3, 3+1 s příslušenstvím, umístěnému na třetím nadzemním
podlaží bytového domu č. p. 135 v L., D. XXXV“ (dále jen „předmětný byt“, resp.
„byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé
rozhodl o nákladech řízení účastnic.
Rozsudkem ze dne 20. července 2004, č. j. 13 C 6/2003-106, pak soud prvního
stupně zamítl rovněž žalobu, aby žalovaná byla povinna předmětný byt vyklidit a
vyklizený jej předat. Současně rozhodl též o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
rozsudkem ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-121, ve spojení s
usnesením ze dne 2. února 2005, č. j. 30 Co 680/2004-123, rozsudek soudu
prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem potvrdil ve výroku
zamítajícím žalobu na určení neplatnosti nájemní smlouvy a neexistence
nájemního vztahu a změnil jej v zamítavém výroku o vyklizení bytu tak, že
žalované uložil povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do patnácti
dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic před
soudy obou stupňů.
Po provedeném dokazování odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
především dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nemá
žalobkyně na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c/
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Ve vztahu k žalobě na vyklizení
bytu vzal soud prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že
dne 13. listopadu 1998 byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a
P. D. (otcem žalované) jako nájemcem uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě
čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o velikosti 82,47 m2 (dále jen „nájemní
smlouva ze dne 13. listopadu 1998“), že v takto označeném bytě měla žít s
nájemcem (P. D.) také žalovaná, že „nájem bytu P. D. byl ukončen na základě
toho, že přišel spolu s dcerou, žalovanou, zeptat se, jak provést převod bytu
na dceru, že ohledně této nájemní smlouvy byla sepsána žádost, na základě čehož
se provedlo přepsání bytu na žalovanou“, že dne 14. července 2000 byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena
smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o
velikosti 82,47 m2 (dále jen „nájemní smlouva ze dne 14. července 2000“), že v
takto označeném bytě měl žít s nájemkyní (žalovanou) také její syn P. K. a otec
P. D. a že podle protokolu o odevzdání a převzetí bytu ze dne 30. června 2000
jako přílohy k nájemní smlouvě ze dne 14. července 2000 (dále jen „protokol ze
dne 30. června 2000“) došlo k formálnímu předání bytu a jeho převzetí žalovanou
dne 30. června 2000. Dále zjistil, že ve skutečnosti žalovaná užívá byt č. 3
nacházející se na třetím nadzemním podlaží (na druhém poschodí) předmětného
domu (dále opět jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že (tento) byt užívala spolu
s jeho nájemcem P. D. již v době před uzavřením nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000, že v době uzavření nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 si
nemohla „vybrat“ jiný byt v předmětném domě a že k pronájmu právě tohoto bytu
(předmětného bytu) směřovala také vůle účastníků nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že
nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 není neplatná pro neurčitost, neboť
předmět nájmu (byt) je v nájemní smlouvě specifikován dostatečně určitě a vůle
účastníků nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 směřovala právě k pronájmu
předmětného bytu. Žalobu na vyklizení pak zamítl s odůvodněním, že žalovaná je
nájemkyní předmětného bytu. Naproti tomu odvolací soud dovodil, že nájemní
smlouva ze dne 14. července 2000 je (s ohledem na zde uvedené nesprávné
poschodí, na němž se má nacházet byt, který je předmětem nájmu) neplatná pro
neurčitost (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
platném v době rozhodování odvolacího soudu – dále jen „obč. zák.“). Podle
názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že ačkoliv žalovaná ve skutečnosti
užívala a užívá byt ve třetím nadzemním podlaží (druhém poschodí) předmětného
domu, je v nájemní smlouvě ze dne 14.
července 2000 byt užívaný žalovanou
označen jako byt v prvním poschodí (tj. ve druhém nadzemním podlaží); navíc v
evidenčním listu, který je podle bodu III., článku 2 nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 její nedílnou součástí (dále jen „evidenční list“), je uvedeno
první podlaží, čemuž odpovídá přízemí domu. Uvedenou neurčitost nelze podle
odvolacího soudu překlenout ani výkladem za použití výkladového pravidla
upraveného v ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., tj. nelze výkladem dovodit, že
byt bez uvedení čísla bytu, který se má podle nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 nacházet v prvním poschodí a podle evidenčního listu jako nedílné
součásti nájemní smlouvy v prvním podlaží, je bytem ve třetím nadzemním
podlaží.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. a uplatněné
dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. b/,
odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytkla, že při posouzení otázky
vyklizení bytu nepřihlédl k protokolu ze dne 30. června 2000, z něhož
nepochybně vyplývá, že předmětný byt užívala již před uzavřením nájemní smlouvy
ze dne 14. července 2000 spolu s tehdejším nájemcem P. D., že v době uzavření
nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 měla vůli i nadále užívat předmětný
byt a k pronájmu předmětného bytu směřovala v té době i vůle právního
předchůdce žalobkyně jako pronajímatele bytu – vůlí obou smluvních stran tehdy
jednoznačně bylo založit nájemní poměr k předmětnému bytu. Dále – s poukazem na
rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3
Cdon 51/96 – namítla, že z důvodů tam uvedených se měl odvolací soud zabývat
otázkou bytové náhrady, jestliže žalobě na vyklizení bytu vyhověl. Nakonec
namítla, že nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 by mohla být neplatná
proto, že byla uzavřena v době, kdy byl na základě nájemní smlouvy ze dne 13.
listopadu 1998 nájemcem předmětného bytu její otec (jeho právo nájmu bytu
nebylo v té době „řádně ukončeno“). V tomto případě však měl odvolací soud
přihlédnout k tomu, že v bytě bydlí se souhlasem nájemce P. D. a svědčí jí tzv.
odvozený právní důvod k bydlení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený
rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost dovolacích námitek
žalované a ztotožnila se s právními závěry odvolacího soudu. Z obsahu vyjádření
vyplývá návrh, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti
tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle
dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. února 2005,
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou
provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), a že proti
napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť zde bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně
ve věci samé.
Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího
soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout
k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Existence
uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ (v projednávané věci
je dovolání proti napadenému měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), popřípadě podle obdobného užití
těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v
provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o.s.ř. pokládat
výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení
§ 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů
nebo z přednesu účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy
prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř.
poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak,
je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně
věrohodnosti logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až §
135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se okolností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti
soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze
zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl.
Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti
pro skutkové zjištění důležitý apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy
ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů
nelze dovoláním úspěšně napadnout.
V projednávané věci čerpal odvolací soud svá skutková zjištění pro závěr o
neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 z citované nájemní smlouvy
a dále z evidenčního listu, avšak nepřehlédl ani to, že žalovaná bydlí v
předmětném bytě, k jehož formálnímu předání a převzetí došlo z její strany dne
30. června 2000, jak to vyplývá z protokolu ze dne 30. června 2000. Za této
situace dovolací soud – s přihlédnutím k obsahu spisu – shledal, že odvolací
soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů vyplynuly; přitom neopomenul žádné rozhodné skutečnosti,
které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Lze proto
konstatovat, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou výsledkem logického
postupu při hodnocení důkazů podle zásad uvedených v ustanovení § 132 o.s.ř.
(ve spojení s § 211 o.s.ř.). Z toho vyplývá, že dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o.s.ř. nebyl užit opodstatněně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. lze
odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud
posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 685 odst. 1 věty první obč. zák. nájem bytu vzniká nájemní smlouvou,
kterou pronajímatel přenechává nájemci za nájemné byt do užívání, a to na dobu
určitou nebo bez určení doby užívání. Podle § 686 odst. 1 obč. zák. nájemní
smlouva musí obsahovat označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání
a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo
jejich výši. Nájemní smlouva musí mít písemnou formu.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že smlouva o nájmu bytu je (dvoustranným)
právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a nájemce. Jako (dvoustranný)
právní úkon musí – vedle náležitostí stanovených ustanovením § 686 odst. 1 obč.
zák. – splňovat i obecné náležitosti právních úkonů normované ustanovením § 34
a násl. obč. zák. Podle § 34 obč. zák. právní úkon je projev vůle směřující
zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní
předpisy s takovým projevem spojují. Podle § 35 odst. 1 obč. zák. projev vůle
může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným
způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Ve smyslu
§ 37 odst. 1 obč. zák. musí být projev vůle učiněn mimo jiné určitě a
srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani
jeho výkladem nelze – objektivně posuzováno – zjistit, jaký obsah jím měl být
vlastně vyjádřen. Určitost projevu vůle se týká jeho obsahové stránky (nikoli
tudíž jeho jazykového projevu, jako je tomu u požadavku srozumitelnosti).
Neurčitý projev vůle je sice srozumitelný, avšak nejistý je jeho obsah
(jednajícímu se nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem vyjádřit), a tento
nedostatek (mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle) nelze odstranit ani
výkladem (§ 35 obč. zák.). Závěr o neurčitosti právního úkonu tudíž
předpokládá, že vyjádření projevu je sice srozumitelné, avšak neurčitý je jeho
obsah. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy
vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Projev vůle je tedy určitý a srozumitelný, jestliže je výkladem objektivně
pochopitelný; jinak řečeno, lze-li jej bez rozumných pochybností o jeho obsahu
odpovídajícím způsobem vnímat. Soudní praxe dovodila (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky z 30. listopadu 1999, sp. zn. 20 Cdo 691/98, z 27. ledna
2000, sp. zn. 20 Cdo 1990/98, z 24. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 776/99), že
požadavek řádné identifikace bytu (v těchto případech pro účely výkonu
rozhodnutí vyklizením bytu) lze vyložit pouze tak, že byt má být identifikován
natolik, aby jej při exekuci nebylo možno zaměnit s bytem jiným. Tuto zásadu
však nelze vykládat ve smyslu taxativně vymezeného okruhu údajů o bytu; proto
absence údajů (v těchto případech o počtu místností v bytě a jejich skladbě)
nemůže sama o sobě způsobit nevykonatelnost rozsudku z důvodu jeho neurčitosti,
je-li byt jinak identifikován dostatečně určitě.
V projednávané věci nebylo mezi účastníky řízení sporu o tom, že už v době před
uzavřením nájemní smlouvy ze dne 14. července 2000 a poté i po sepisu protokolu
ze dne 30. června 2000 a po uzavření citované nájemní smlouvy žalovaná v
předmětném domě obývala a obývá i v současné době jediný byt, tj. předmětný
byt. Je také – vzhledem k tomu, co předcházelo uzavření nájemní smlouvy ze dne
14. července 2000 – nesporné, že projevila zájem o uzavření smlouvy o nájmu
bytu, v němž tehdy (se svým otcem jako tehdejším nájemcem bytu) bydlela.
Nepochybné je také to, že v nájemní smlouvě ze dne 14. července 2000 je
nesprávně označeno poschodí, na němž se předmětný byt nachází (a není v ní
uvedeno ani číslo bytu). Podle názoru dovolacího soudu však význam tohoto
identifikačního znaku bytu (poschodí, na němž se byt nachází) nelze, a to i
vzhledem k výše citované judikatuře, přeceňovat a dokonce z chybně uvedeného
poschodí, na němž se byt nachází, dovozovat neplatnost smlouvy o nájmu bytu pro
neurčitost podle § 37 odst. 1 obč. zák., jak to učinil odvolací soud. Lze
uzavřít, že v tomto směru byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/
o.s.ř. použit opodstatněně.
Podle § 710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne mimo jiné písemnou dohodou
uzavřenou mezi pronajímatelem a nájemcem. Jde o jeden ze základních způsobů
zániku práva nájmu bytu. Dohoda o zániku práva nájmu bytu je právním úkonem
(dvoustranným), a proto musí vyhovovat rovněž náležitostem vyplývajícím pro
právní úkony z ustanovení § 34 a násl. obč. zák.; mimo jiné musí mít – pod
sankcí absolutní neplatnosti (§ 40 odst. 1 obč. zák.) – písemnou formu. Přitom
však projevy vůle účastníků tohoto dvoustranného právního úkonu (včetně jejich
podpisů) nemusí být obsaženy na téže listině, jak to zákon naopak vyžaduje u
smluv o převodu nemovitostí (srov. § 40 odst. 3 větu za středníkem ve spojení s
§ 46 odst. 2 větou druhou obč. zák.). Při uzavírání dohody o zániku práva nájmu
bytu nejsou její účastníci omezeni výpovědní lhůtou (§ 710 odst. 3 obč. zák.);
právo nájmu bytu tudíž zaniká dnem, na němž se účastníci dohodli v písemné
dohodě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. října
2001, sp. zn. 26 Cdo 451/2000).
Nejvyšší soud České republiky opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např.
rozsudek ze dne 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněný na straně
IV v příloze sešitu č. 10 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura, rozsudek ze
dne 14. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 467/2000, uveřejněný pod C 303 ve svazku 3
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 30. května 2001, sp. zn.
26 Cdo 2396/2000, uveřejněný pod C 535 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 22. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 1898/99, a
rozsudek ze dne 30. června 2003, sp. zn. 26 Cdo 916/2001) zaujal právní názor,
že předpokladem platného uzavření nájemní smlouvy k bytu je okolnost, že jde o
byt právně volný, tj. že k tomuto bytu nesvědčí právo nájmu jiné osobě; smlouva
o nájmu bytu, jehož nájemcem je již jiná osoba, je absolutně neplatná. V
rozsudku ze dne 27. května 2003, sp. zn. 26 Cdo 496/2001, Nejvyšší soud
dovodil, že uvedený závěr lze dokonce vztáhnout i na případ, kdy k bytu svědčí
jiné osobě právo na bydlení do zajištění odpovídající bytové náhrady obsahově
vymezené v ustanovení § 712a obč. zák.; jinými slovy řečeno byt, k němuž svědčí
jiné osobě právo na bydlení, nelze pokládat za právně volný, a tato okolnost
vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě. Dovolací soud
nemá důvod se od těchto stanovisek odchylovat a sdílí je i v projednávané věci.
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že pokud právo nájmu bytu
nezaniklo, může se vyklizení osob bydlících v bytě bez právního důvodu zásadně
domáhat nájemce bytu a pronajímatel pak nemá aktivní věcnou legitimaci k podání
žaloby na vyklizení bytu těmito osobami (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 25. srpna 1995, sp. zn. 2 Cdo 169/95, uveřejněný v sešitě č. 1 z roku
1996 časopisu Právní rozhledy), resp. od názoru, že k vyklizení osoby bydlící v
bytě se souhlasem nájemce je aktivně věcně legitimován zásadně jen nájemce,
nikoli pronajímatel (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 29.
května 1997, sp. zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v sešitě č. 7 z roku
1997 časopisu Soudní judikatura, z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000,
uveřejněný pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z
9. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1336/99, a z 11. října 2001, sp. zn. 26 Cdo
451/2000).
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že z provedených
důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že dne 13. listopadu 1998
byla mezi P. f. České republiky, jako pronajímatelem a P. D. jako nájemcem
uzavřena smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním
poschodí, o velikosti 82,47 m2, že „nájem bytu P. D. byl ukončen na základě
toho, že přišel spolu s dcerou, žalovanou, zeptat se, jak provést převod bytu
na dceru, že ohledně této nájemní smlouvy byla sepsána žádost, na základě čehož
se provedlo přepsání bytu na žalovanou“, a že dne 14. července 2000 byla mezi
P. f. České republiky, jako pronajímatelem a žalovanou jako nájemkyní uzavřena
smlouva o nájmu bytu 3+1, v domě čp. 135 v L., D. 35, v prvním poschodí, o
velikosti 82,47 m2. Přes tato skutková zjištění se však odvolací soud (a ani
soud prvního stupně) nezabýval otázkou, na základě jakého právního úkonu a
tudíž zda vůbec zaniklo právo nájmu bytu P. D. (viz § 710 obč. zák.), a ani
otázkou, zda nájemní smlouva ze dne 14. července 2000 není absolutně neplatným
právním úkonem, byl-li jejím předmětem byt, jehož nájemcem byla již jiná osoba;
za této situace se soudy nezabývaly ani otázkou aktivní věcné legitimace
pronajímatelky k podání žaloby na vyklizení předmětného bytu žalovanou. Absenci
právního posouzení věci v tomto směru žalovaná odvolacímu soudu (a potažmo i
soudu prvního stupně) vytkla. Lze uzavřít, že i zde byl dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. použit opodstatněně.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil
rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu, zčásti platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo
zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Zbývá dodat, že dovolací soud se –
zejména z důvodu předčasnosti – nezabýval otázkou bytové náhrady pro žalovanou
pro případ vyhovění žalobě na vyklizení bytu. Lze však připomenout, že v
rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133
v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud také
dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností sloužících vyklizované
osobě k bydlení má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady, nebo
odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§ 3 odst. 1 obč. zák.), nelze
pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení,
že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom
se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat, aby se
ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. K uvedeným závěrům
se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudku ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3
Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní
judikatura (v rozsudku, na nějž odkázala žalovaná), dále také v rozsudku ze dne
27. února 2001, sp. zn. 26 Cdo 1608/99, uveřejněném pod C 269 ve svazku 3
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu či v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000,
uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu